O digitalizaci v kinematografickém průmyslu se mluví již více než deset let. Jde o digitalizaci dle DCI (Digital Cinema Initiative) požadavků. DCI vznikla v roce 2002, kdy se spojila všechna hlavní americká studia, tzv. majors: Fox, MGM, Paramount, Sony, Universal a Warner Bros. Studios, ve snaze regulovat digitalizační proces a nastavit pravidla přechodu z 35 mm projekce na digitální. V roce 2005 byl vydán první soubor DCI požadavků tzv. Digital Cinema System Specification, který přesně popisuje celý digitalizační řetězec, jednotlivé technologie, postupy a procesy. Specifikace je sice doporučením, ale ve skutečnosti bez splnění jejích podmínek nezapůjčí distributor kinu digitální kopii.
A jak vlastně digitální projekce funguje?
Kino musí zakoupit a nainstalovat tyto komponenty: digitální projektor dle DCI specifikací s minimálním rozlišením 2K (2048×1080 pixelů). Dále kinoserver (cinema server), tedy zařízení zpracovávající digitální obsah, které ho „posílá” do projektoru a úložiště (storage server), na kterém je film v digitální formě uložen (bývá integrován do kinoserveru). Celý obrazový řetězec se cenově pohybuje mezi 1,3–1,8 milionu Kč.
Kino dostane od distributora film na přenosném médiu, většinou na klasickém pevném disku (hard disc), který se vloží do kinoserveru a film se z něj přehraje na interní pevný disk serveru. Nejmenší kapacita serveru pojme přibližně pět celovečerních filmů. Čtěte více: Čeští filmaři dostali z evropské kasy už 150 milionů korun
Co děláte nejčastěji ve svém volném čase?
Dále kino obdrží od distributora tzv. autorizační klíč KDM (Key Delivery Message). Jde o počítačový soubor, který je distribuován mailem, nebo na přenosných médiích (flash disc, usb disc apod.), bez kterého není možné film spustit. Klíč obsahuje informace o kině, výrobním čísle kinoserveru a termínech, kdy se má film promítat, a nepovolí projekci v jiném kině a v jiné termíny. Bez klíče je film v kině nepoužitelný.
Velmi důležitou oblastí digitalizace je zabezpečení. DCI specifikace velmi přesně řeší způsob šifrování digitálních kopií, včetně požadavků na watermarking (vodoznak), tedy vkládání jistých údajů do vlastního obrazu, které nejsou pouhým okem zjistitelné, ale po analýze lze nalézt informace o tom, kdy a v jakém kině byla pořízena kopie filmu. Digitální film je dešifrován na několika místech a poslední dešifrování je provedeno až v samotném projektoru, tudíž je prakticky nemožné mezi projektor a server vložit zařízení, které by pořídilo digitální kopii. I při hrubém útoku na zařízení (mechanické zničení a vyjmutí komponent) by dle nejnovějších DCI požadavků nemělo být možné film získat a dešifrovat.
Přínos pro distributora i pro diváka
Digitalizace se v současné době jeví především jako spása malých kin, která se velmi obtížně vyrovnávají s konkurencí multiplexů a s celkovým odlivem diváků, hlavně protože nemají včas, tedy v co nejkratší době po premiéře, kopie atraktivních titulů. Jen pro upřesnění: distributor vyrobí pouze určitý počet 35mm kopií, které nasadí do kin podle svých ekonomických zájmů, tudíž nejdříve do multiplexů, a na menší kina tak může kopie vyjít až tři měsíce po premiéře, čímž bývá jejich návštěvnost výrazně nižší.
Digitální kopie filmu by podle všech předpokladů měla tento problém řešit. Výroba další digitální kopie stojí pouze tolik co nosič čili externí harddisk, tedy zlomek ceny 35mm kopie. Teoreticky by tudíž všechna digitální kina mohla mít premiéru ve stejný den. Bude distributor filmu ovšem chtít, aby premiéra v multiplexu stála dvojnásobek toho, co v tentýž den v malém kině? A tím si „naštvat” multiplexy, která mají na filmovém trhu dominantní pozici (v České republice mají 86 % trhu), a film nasadí ve stejný termín v obou typech kin, nebo situaci budou řešit změnou obchodních podmínek, a tím pádem například donutí menší kina hrát za podobné vstupné jako multikina.
Distributor jako hlavní vítěz?
Na digitalizaci by však ve výsledku nejvíce vydělaly distribuční společnosti. Ve chvíli, kdy nebude třeba vyrábět drahé 35mm kopie, ušetří totiž milionové částky, a to jak za samotnou výrobu kopií, tak za transport. Proto jsou to také distributoři, kdo maximálně „tlačí” na co nejrychlejší přechod na digitální média. Čtěte více: Jak financovat film
Digitální snímky nabízejí distributorům další zdroj příjmů – ochranu zapůjčených dat. Autorizační klíče KDM, potřebné k přehrání filmů, se vytvářejí nejen pro každou dílčí kopii, ale také pro přesně stanovený čas promítání. Standardně stojí jeden klíč ke konkrétnímu titulu do jednoho sálu na omezenou projekční dobu až 300 eur.
Distributor má pochopitelně se zaváděním digitalizace i své problémy, protože ještě relativně dlouho budou paralelně existovat oba systémy, jak digitální, tak analogový. A během tohoto období budou náklady distributora výrazně vyšší. Ve Velké Británii, která v digitalizaci určuje světové tempo, se doba používání obou systémů odhaduje na pět let. V České republice to vypadá spíše na deset let.
Digitalizační mýty
Velká část provozovatelů kin argumentuje v současné době proti digitalizaci tím, že náklady na pořízení nové technologie jsou tak vysoké, že kina, která mají už tak dost ekonomických problémů, na ni nejsou schopna vydělat. Když ale vezmeme v úvahu současnou cenu 35mm projektoru, která se pohybuje okolo 700 tisíc Kč a do klasického kina jsou potřeba projektory dva, jsme na částce, za kterou lze pořídit celý obrazový řetězec digitálního kina (zvukový řetězec se používá stejný jak pro digitální, tak pro 35mm projekce).
Dalším argumentem provozovatelů kin proti digitalizaci je nedostatek filmů pro digitální kina. Tento problém je na první pohled složitější a připomíná začarovaný kruh. Kina si nechtějí pořizovat digitální technologie, protože nejsou filmy, a distributor zase nevyrábí digitální kopie filmů, protože je nemá kde hrát.
Kdo má tedy začít?
Digitální technologie totiž umožní kinu mít atraktivní titul včas a navíc mu výrazně pomůže rozšířit programovou nabídku. Pomocí digitální technologie je možné promítat nejen filmy od českých distributorů, ale také spoustu dalších od dokumentů a amatérské tvorby po přímé přenosy oper, koncertů populární hudby a sportovní přenosy. Navíc je možné zvýšit podíl lokální reklamy, neboť výroba digitálního spotu není tak drahá. Čtěte více: Vyrobí filmaři v dobách finanční krize lék na „blbou“ náladu?
Výhody digitalizace
Projekce z digitálního projektoru je lepší než projekce z 35mm filmového pásu, hlavní výhodou je však stálost digitální kopie. Filmový pás bývá po několika desítkách projekcí poškrábaný a zvuková stopa nemusí být úplně čitelná, tudíž dochází ke kolísání zvuku. Velkým problémem je také chvění titulků. Toto všechno u digitální kopie odpadá. Film promítaný z digitální kopie je stejný při první i sté projekci. U digitální projekce je navíc výrazně snížena možnost chyby obsluhy nebo selhání techniky (přetržení filmového pásu, špatné „prolnutí“ mezi díly, záměna dílů nebo špatný formát obrazu).
Největší hybatel digitalizace – 3D projekce
Asi nejaktuálnější novinkou na poli digitálních projekcí jsou 3D digitální filmy. Obdoba IMAXu, ale v digitální formě. V každém případě je 3D projekce asi největším hybatelem digitalizace ve světě, neboť výnosy z 3D filmů jsou jasným důkazem diváckého zájmu. A počet premiér v 3D neustále roste.
Digitální projekci včetně 3D technologie nabídlo v ČR jako první kino v Dobřanech u Plzně. Od loňského prosince se v České republice otevřelo 15 dalších sálů podobného ražení. Zánik 35mm filmovému pásu ovšem zatím nehrozí. Kromě Japonska a USA se plně digitalizované multiplexy zatím ve světě masově neprosazují. První takový multiplex vznikl ve městě Hull ve Velké Británii koncem roku 2007. Investice přesáhla GBP 5 miliónů. Každý z deseti sálů obsluhuje jeden projekční server, který spouští nastavený, zpravidla týdenní program, bez dalšího lidského zásahu.