Pokud je podnikatel plátcem DPH, může u přijatých zdanitelných plnění uplatnit nárok na odpočet daně. Zákon o DPH stanoví podmínky, které musí být pro uplatnění nároku splněny.
Co se dozvíte v článku
Typicky u podnikajících fyzických osob, které jsou plátci DPH, dochází k tomu, že přijatá zdanitelná plnění využívají nejen pro ekonomickou činnost, ale také pro svou osobní spotřebu. V takových případech je nutné nárok na odpočet daně upravit.
Poměrný koeficient
Zákon o DPH stanoví, že pokud použije plátce daně zdanitelná plnění jak pro účely svých uskutečněných plnění – tedy pro svou ekonomickou činnost – tak pro jiné účely, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši. Poměrná výše pak musí odpovídat rozsahu stanovenému pro účely ekonomické činnosti.
Plátce má ale ještě jednu možnost. Pokud přijme zdanitelné plnění, které není pořízením dlouhodobého majetku, a zároveň toto plnění použije zčásti pro svoji soukromou spotřebu nebo pro osobní spotřebu svých zaměstnanců, může plátce uplatnit odpočet daně v plné výši. Pokud by plátce uplatnil odpočet daně v plné výši, považuje se ta část přijatého zdanitelného plnění, kterou použije pro osobní spotřebu svou nebo svých zaměstnanců, za dodání zboží nebo poskytnutí služby.
Stanovení poměrného koeficientu
Odpočet daně v poměrné výši, na který má plátce nárok, se vypočte jako součin daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, u kterého má plátce nárok na odpočet daně v poměrné výši, a podílu použití tohoto přijatého zdanitelného plnění pro účely uskutečňování ekonomické činnosti plátce.
Poměrný koeficient se stanoví jako procentuální podíl, který se zaokrouhluje na celá procenta nahoru.
Pokud by v okamžiku uplatnění odpočtu daně nemohl plátce stanovit výši poměrného koeficientu podle skutečného využití zdanitelného plnění jak pro soukromou, tak ekonomickou činnost, použije kvalifikovaný odhad. Kvalifikovaný odhad poměrného koeficientu bude vypořádán v rámci přiznání k dani z přidané hodnoty po skončení kalendářního roku,
V rámci vypořádání koeficientu plátce do hodnoty poměrného koeficientu zohlední skutečný podíl použití tohoto zdanitelného plnění pro účely uskutečněných zdanitelných plnění a pro soukromé účely. Pokud se liší výsledný poměrný koeficient od původně stanoveného koeficientu kvalifikovaným odhadem o více než 10 procentuálních bodů, opraví se výše uplatněného odpočtu daně.
Kdy je úprava odpočtu povinná a kdy dobrovolná?
Zákon o DPH stanoví dvě možnosti, které mohou nastat v rámci vypořádání poměrného koeficientu. Pokud je vypočtená částka opravy kladná, je plátce oprávněn výši uplatněného odpočtu opravit. Pokud by však byla vypočtená částka opravy záporná, nastává pro plátce povinnost opravy výše uplatněného odpočtu.
Je to jednoduché – pokud vznikne nárok větší, než plátce původně nárokoval, opravu provést může, ale nemusí. Pokud podnikatel opravu neprovede, ošidí se o část nenárokovaného DPH. Stát ale ošidit nesmí, proto pokud plátce uplatnil vyšší odpočet, než mohl, musí provést opravu a DPH „vrátit“.
Příklad výpočtu poměrného koeficientu
Podnikající fyzická osoba, která je plátcem DPH, nakoupila osobní automobil za 363 000 Kč vč. DPH. Základ daně činil 300 000 Kč, DPH 63 000 Kč. Podnikatel již při nákupu věděl, že bude pořizovaný automobil částečně využívat k soukromým účelům. Stanovil tak kvalifikovaným odhadem, že vozidlo bude sloužit z 50 % k ekonomické činnosti a z 50 % k soukromým účelům.
Plátce daně uplatnil při pořízení osobního automobilu 50% výši, tedy ve výši 31 500 Kč.
Po skončení kalendářního roku podnikatel zjistil, že vozidlo využíval pro svou osobní spotřebu ze 70 %, a pro ekonomickou činnost ze 30 %. Vzhledem k tomu, že se rozdíl mezi kvalifikovaným odhadem a hodnotou poměrného koeficientu liší o více než 10 procentuálních bodů, musí plátce provést opravu.
Úprava odpočtu daně u dlouhodobého majetku
Zákon o DPH dále rozvíjí povinnost úpravy odpočtu daně. Jak již bylo zmíněno výše, úprava daně se provede v případě, že se liší kvalifikovaný odhad a stanovený poměrný koeficient o více než 10 procentuálních bodů.
Pokud dojde ke změně v rozsahu použití dlouhodobého majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, musí plátce provést opravu původně uplatněného odpočtu. Změny v rozsahu použití se posuzují každý rok samostatně, a to v rámci lhůty pro úpravu odpočtu daně.
Lhůta pro úpravu odpočtu daně činí dle zákona o dani z přidané hodnoty pět let a počíná běžet kalendářním rokem, v němž byl dlouhodobý majetek pořízen. Pokud by se jednalo o úpravu odpočtu daně u staveb, jednotek a technického zhodnocení nebo pozemků, prodlužuje se tato lhůta na deset let.
Úpravu odpočtu daně plátce provede za poslední zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém nastaly skutečnosti zakládající povinnost nebo možnost provést tuto úpravu.
Částka úpravy odpočtu daně za příslušný kalendářní rok se vypočte ve výši jedné pětiny, v případě staveb ve výši jedné desetiny, ze součinu:
- částky daně na vstupu u příslušného majetku a rozdílu mezi ukazatelem nároku na odpočet ke kalendářnímu roku, v němž se provádí úprava odpočtu daně,
- ke kalendářnímu roku, v němž byl původní odpočet uplatněn nebo
- ke kalendářnímu roku, v němž byl majetek pořízen, pokud plátce nárok na odpočet neměl.
I zde však platí, že úprava odpočtu daně se provede pouze v případě, že rozdíl mezi ukazateli nároku na odpočet daně je větší než 10 procentních bodů.
ČLÁNKY DO MAILU