Události z minulého týdne týkající se státního rozpočtu nahrávají těm nejčernějším myšlenkám. Ne snad proto, že by oněch 12 miliard korun deficitu navíc bylo opravdu tím rozhodujícím problémem, a ani ne kvůli tomu, že značně překročíme maastrichtské kritérium deficitu. Hlavní problém, který rozhodnutí poslanecké sněmovny jen potvrdilo, je naprostá absence ekonomické sebereflexe stávajících politických elit.
Naprostá ignorance Achillovy paty českých veřejných financí, kterou tvoří nadměrné výdaje a zrychlující se tempo státního zadlužování, a především naprostá neochota aktuální potíže řešit způsobuje nejen mezi ekonomy takřka zoufalství. Neustálé odsouvání řešení do budoucna s tím, že nám nic v současnosti nehrozí, a neřízený populismus, kdy se ani v kritické situaci nezačíná šetřit, jsou skutečnou časovanou bombou. Že by se někdo pokusil uskutečnit potřebné reformy zdravotnictví a penzí ani nemluvě. Vzhledem ke stávajícímu politickému marasmu se zdá jakákoli politická dohoda o snižování státního zadlužení nemožná. Nicméně se Češi bát nemusí, státní bankrot bude dobrým spouštěčem nutných změn. Čtěte také: Kdy splaskne bobtnající bublina zvaná český stát?
Minulý týden potvrdil ignoranci reality
Poslední idealistické domněnky, že při hrozbě velké pohromy zapomenou politici na osobní prospěchářství a pokusí se udělat něco pro stát a občany, vzaly minulý týden za své. Tváří v tvář kolapsu veřejných financí zvítězil opět populismus nejhoršího kalibru a už tak napjatý deficit veřejných financí ještě o 12 miliard korun vzrostl. Peníze nazpět dostali státní zaměstnanci, sociální služby a zkrátka nepřišla ani jedna z nejsilnějších zájmových skupin zemědělci.
Tisíce protestujících státních zaměstnanců tak může být spokojeno, platy jim zůstaly a nesnížily se o předpokládaná 4 %. Každý z těchto pracovníků tak nepřijde o pár stokorun, což mu hrozilo. Zatímco soukromý sektor kvůli úspoře nákladů zmrazuje či snižuje platy, osekává zaměstnanecké benefity a prémie, případně propouští, státní zaměstnanci se nemusí obávat ani minimálního snížení, a to přestože i některé státní firmy pod tlakem recese platy snížily. Kdyby politici v managementu soukromých firem rozhodovali tak, jak se chovají k veřejným financím, podnik by okamžitě zkrachoval. Čtěte více: Při pohledu na státní finance ekonomové radí: Navažme na první republiku.
Avšak ani stát, obzvláště velikosti České republiky, si nemůže dovolit donekonečna zvyšovat své zadlužení a tvářit se, že se ho problém rostoucího dluhu netýká. Jenže stávající politická reprezentace si toto stále neuvědomuje a financování rozpočtu jako by převážnou část politiků nezajímalo. Důležité pro ně je pouze každoroční navyšování výdajů a přerozdělování prostředků všem možným zájmovým skupinám, které si je buď vydupou hlasitým demonstrováním či nenápadným politickým nátlakem a korupcí.
Jaká země má podle vás větší ekonomický potenciál? Česko nebo Slovensko?
Bankrot může být paradoxně vysvobozením
Při pohledu na politické strany nezbývá než konstatovat, že jediná věc, která dokáže nastartovat tak potřebné změny a reformy, bude státní bankrot. Dokud totiž českým politikům bude ochotný někdo peníze půjčit, zdá se takřka jisté, že si je půjčovat skutečně budou. Místo šetření se berou další půjčky a stále více peněz se „rozdává obyčejným občanů“. A až se tak jednou (a to zřejmě zanedlouho) sejdou investoři někde v luxusní americké restauraci a začnou probírat bezpečnost svých investic a najednou jim Česká republika nepřijde jako dostatečně rentabilní země, prostě ztratí o naše státní dluhopisy zájem.
Poté nastoupí Česko cestu Maďarska, Lotyšska a dalších zemí, které zažily krach státní kasy, a přivítá pány z Mezinárodního měnového fondu. Ti se žádným populismem, náročností práce učitelů a policistů či klesající životní úrovní důchodců nebudou zabývat. Prostě Česku jen řeknou, buď snížíte platy ve státní sféře o 20 %, počet zaměstnanců o 25 %, důchody o 30 % a nastartujete reformy a my vám peníze půjčíme, nebo si pomozte sami. A v tu chvíli si možná tisíce státních pracovníků, kteří před týdnem protestovali proti dočasnému snížení platu o 4 %, uvědomí krátkozrakost počínání politiků, na které tlačili. Už nepůjde o několik stokorun, ale o tisíce, nehledě na to, že řada z nich se bude muset po práci poohlédnout jinde. Jenže léčba šokem se zdá v České republice jako nevyhnutelná. Jiná cesta než státní bankrot totiž potřebné změny asi nenastartuje.
ČLÁNKY DO MAILU