Postavení žen ve společnosti stále ovlivňují stereotypy a předsudky. A nejde jen o politiku. Hrají roli i na trhu práce a ve chvíli, kdy ženy chtějí podnikat.
Ale ještě k volbám. V první přímé prezidentské volbě v roce 2013 usilovaly o prezidentský post tři ženy. A to Zuzana Roithová, Jana Bobošíková a Taťana Fischerová, všechny jako občanské kandidátky. O post se kandidátky tehdy ucházely vedle šesti mužů. Letos je to devět mužů a nekompromisní nula žen.
Čtěte také: Poslankyň je v parlamentu víc. Co chystají pro podnikatele? Zjistili jsme to
Proč? Protože je rok 2018
Organizace Fórum 50 % ve spolupráci s Českou ženskou lobby spustila před volbami kampaň Čas na první českou prezidentku. V ní vyzvala veřejnost k zasílání tipů na ženy, které by se na prezidentskou funkci hodily. V rámci kampaně také chtěly pořadatelské organizace motivovat politické strany, aby do voleb postavily své kandidátky, a veřejností vybrané ženy vybídnout ke skutečné kandidatuře. Z politických stran ovšem nakonec žádná kandidátka nevzešla a ani žádná z žen hozenou rukavici nezvedla.
Když se kanadského premiéra ptali, proč tvoří polovinu jeho vlády ženy, odpověděl: Protože je rok 2015,
připomíná Marta Vohlídalová v úvodu knihy Sólo pro soprán: O ženách v české politice, na níž autorsky spolupracovala s Hanou Maříkovou, Marií Čermákovou a Romanou Volejníčkovou (Sociologický ústav AV ČR a Fórum 50 %, 2016). Domníváme se, že téměř sto let po získání volebního práva pro ženy by poměr kandidujících měl být přeci jen vyváženější. Silných ženských osobností máme v České republice celou řadu a tímto způsobem na ně chceme upozornit,
řekla ke kampani Čas na první českou prezidentku tehdejší ředitelka Fóra 50 % a také předsedkyně České ženské lobby Jana Smiggels Kavková.
Čtěte také: Až stovky tisíc korun utrácejí firmy za genderový audit. K čemu vlastně je?
Na svém blogu na iHNed.cz pak zdůvodnila, proč je myšlenka na prezidentku podle ní tak podstatná. První prezidentka má důležitý symbolický význam. Byla by vzorem pro další dívky a ženy. Vzorem, který nám zatím bohužel chybí. Malé holčičky by pak na otázku, čím budou, až vyrostou, bez zaváhání odpovídaly: Až budu velká, bude ze mě prezidentka. Tedy některé z nich,
uvedla. S odkazem na kontroverzní a hojně probíranou básničku Jiřího Žáčka dodala, že by tak bylo evidentní, že holčičky nejsou na světě jen proto, aby z nich byly maminky. Ale taky třeba proto, aby společně s kluky byly těmi, díky nimž se náš svět točí. Těmi, kdo se aktivně zapojují do veřejného dění. Komu není lhostejné, jak se naše společnost bude vyvíjet dál,
objasnila svůj postoj.
Mezi navrženými ženami se objevily političky, novinářky, vědkyně atd., ale i ženy z bysnysu – třeba ředitelka českého Googlu Taťána Le Moigne, ekonomka, manažerka a podnikatelka Markéta Šichtařová nebo ekonomka Eva Zamrazilová.
Pozitivní vzory i zdroje předsudků
Jak to souvisí s podnikáním a celou oblastí práce? Vzory zkrátka patří k tomu, co lidi napříč společností formuje a učí. Co se jim dostává pod kůži a ovlivňuje jejich myšlení, hodnoty, preference, rozhodování a chování. V některých případech pozitivně, v jejich prospěch, kdy jim vzory pomáhají nepředsudečně a svobodně nacházet, pochopit a rozvíjet svůj potenciál. Jindy negativně, jako stereotypy a předsudky (i ty zvnitřněné), které je omezují. A jiné vzory, které přepíšou ty původní, zase mohou takové předsudky rozbít.
Příkladem toho, jak to může vypadat, když člověk nasává signály ze svého okolí a podle nich se pak zařídí, je zjištění vzdělávací a poradenské organizace Evropská kontaktní skupina. Ta provedla výzkum zaměřený na ženy na trhu práce i na kariérní poradenství na úřadech práce a v polovině loňského roku představila jeho výsledky.
Čtěte také: Ženy svět byznysu proměňují. Jak pracují podnikatelky – feministky?
Ve výzkumu se ukázalo, že když je například v okolí uchazeček o zaměstnání přirozené, že žena vykonává povolání, která jsou považována za typicky mužská, je pak více otevřená a vidí před sebou mnohem více možností i pro své vlastní uplatnění. Nicméně pokud [člověk] žije v určitých stereotypech a vzorcích, tak jeho vnímání potenciálního uplatnění bude omezeno na to, v čem žije,
tvrdí se ve shrnutí výsledků výzkumu. A dalším zjištěním je také fakt, že ženy, které hledají práci, mohou lpět na tom, že nějaké povolání není pro ně, právě jen kvůli předsudkům – ať už jsou to předsudky vnitřní nebo vnější.
Podobné to potom může být se vztahem k podnikání. Existují příběhy podnikatelek, při nichž bylo zásadním startovacím krokem nikoliv samotné zahájení podnikání a odbourání počátečního strachu z rizika, ale nutnost čelit zrazování a nedůvěře v rodinách. V rodinách, v nichž podnikatelská zkušenost neexistuje a kde se jednoznačně preferuje plný zaměstnanecký poměr s jeho rigidní pracovní dobou, pravidelnou odměnou za práci i s placenou dovolenou.
Čtěte také: Nebojte se pustit do podnikání, i když vám ještě teče mléko po bradě
Tento systém práce byl přitom v takových rodinách zobecněný a traduje se jako jediný správný a platný model práce, stereotyp pro jistotu. Podnikání je pak skutečné rebelství a vzpoura proti vzorům. A samostatné podnikání je někdy v takových společenstvích přijímáno s nedůvěrou i v případě žen, pro něž je spíš volbou z nutnosti, když potřebují skloubit práci a mateřství a nepodařilo se jim najít vhodný zkrácený úvazek, než skutečnou touhou po osobně řízeném byznysu.
Komu ujel vlak?
Už se sice víc debatuje o tom, že česká společnost nedostatečně využívá potenciál žen – a to jak v souvislosti se ztíženým pracovním uplatněním matek nebo nedostatkem žen na vyšších pozicích, tak zároveň s tím, jak těžko nyní zaměstnavatelé hledají nové zaměstnance. Zvlášť tehdy, pokud nejsou sami ochotní vzít na vědomí realitu pracovního trhu a přistoupit ve firmách k potřebným změnám. Prezidentská volba je ale jako nastavené zrcadlo, že to česká společnost nemyslí s potenciálem žen stále ještě úplně vážně. Stejně jako s rovností žen a mužů, natož s paritou, která by přinesla takové zastoupení žen na všech úrovních, jaké odpovídá celkovému poměru žen ve společnosti.
Poměrně tvrdě to vyjádřil Petr Gibas ze Sociologického ústavu Akademie věd v rozhovoru pro Českou pozici Lidových novin v květnu loňského roku: Rádi o sobě říkáme, že jsme liberální. Ve skutečnosti jsme ovšem neskutečně patriarchální a konzervativní, do značné míry také rasistická, nebo chcete-li xenofobní společnost.
Čtěte také: Tolerujete předsudky? Pak škodíte hlavně svému byznysu
Podle Hany Maříkové, spoluautorky zmíněné knihy Sólo pro soprán, jde přitom v případě, že ženy nejsou v politice zastoupené paritně, o nehotovou, neúplnou nebo nenaplněnou demokracii, kdy ženy stojí mimo mocenský vliv, nemají přístup k mnoha zdrojům a jejich společenská pozice je méně výhodná. Z výzkumů v knize zveřejněných navíc vyplývá, že je veřejnost k nízkému zastoupení žen v politice stále tolerantnější, méně tento fakt považuje za problém hodný řešení a klesá také podíl těch, kdo si myslí, že je ženy k politickému angažmá dobré aktivně podporovat. Celý náhled je přitom podmíněný především genderovými stereotypy o ženách a mužích. Přičemž genderovým stereotypům nejvíce podléhají právě muži.
V rovnosti, nepředsudečnosti a rozvoji lidského potenciálu Česku každopádně ujíždí vlak. Jako kdyby si to v tak rychle se měnícím a složitém světě mohlo dovolit. Ať už jde o politiku nebo podnikání.
ČLÁNKY DO MAILU