Jsou lidé, kteří během svého života jednou nebo víckrát radikálně od podlahy změní svou profesi. Protože hledají nové výzvy, chopí se příležitosti, chtějí práci, která víc vyhovuje jejich životnímu stylu, touží po splnění svých snů. Důvody jsou různé. A mnozí v nové profesi začnou rovnou podnikat. Podobně jako Martina Brandová, hrdinka jednoho z dílů Příběhů podnikatelů serveru Podnikatel.cz. Nejdřív pracovala v zaměstnání jako facility manažerka, dnes má firmu na výrobu pralinek.
Čtěte více: K podnikání ji donutily věštecké sny. Díky nim vyrábí fantastické pralinky
Z baletu k požární ochraně
Existují ale také profese, které při nejlepší vůli většinou není možné vykonávat do běžného důchodového věku a změna profese tak je při nich vlastně nutností. Ať už třeba proto, že jsou to profese natolik závislé na maximálních fyzických výkonech, že se neslučují se stárnutím a jakýmkoliv fyzickým opotřebením, nebo při nich hrozí vysoké riziko úrazů, případně jsou to povolání vykonávaná v extrémních podmínkách. Typickými zástupci takových profesí jsou tanečníci, někteří hudebníci, vrcholoví sportovci a horníci.
Před dvěma lety se autorka tohoto článku spolu s Romanem Vaškem, expertem Institutu umění – Divadelního ústavu, podílela na sběru příběhů tanečníků, kteří po ukončení kariéry odstartovali podnikání ve zcela odlišném oboru (příběhy vydala jako publikaci Analýza a popis dobré praxe v ČR – Druhá kariéra umělců z oblasti performing arts Unie zaměstnavatelských svazů v roce 2014). Příkladem takového příběhu je třeba Jaroslav Roubal. Někdejší tanečník baletního souboru Národního divadla Brno přestal tančit ve třiatřiceti letech a vybudoval vlastní firmu Perspekta. S uměním nemá nic společného, zabývá se totiž požární ochranou.
Jaroslav Roubal se musel vzdělat v oblasti managementu i hasičské odbornosti, ale podnikat se učil hlavně praxí. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že ze své předchozí profese nemohl v podnikání využít vůbec nic, zdání klame. Práce v baletu nás naučila zodpovědnosti a kázni, což je pro podnikání velmi dobré,
uvedl Jaroslav Roubal pro zmíněnou publikaci. Z baletu podle svých slov využil také schopnost prezentace a vystupování před lidmi, zkušenost z práce v kolektivu i umění komunikace. Dnes díky tomu nemám problém vést přednášku před 150 hasiči,
řekl.
Zkušenosti nepatří do koše
Tomu, co si člověk odnese z jednoho oboru i ze zkušeností z osobního života a uplatní to v oboru zcela odlišném, tedy kompetencím, které lze adaptovat na různé situace, se říká přenositelné kompetence. Kompetence definuje Centrální databáze kompetencí (jež je součástí Národní soustavy povolání) jako: Souhrn vědomostí, dovedností, schopností a postojů umožňující pracovní uplatnění a osobní rozvoj jednotlivce. Vyjadřují předpoklady k výkonu určitého souboru činností.
Mezi přenositelnými kompetencemi jsou jak měkké kompetence (soft skills), jako například komunikace, kreativita nebo řešení problémů, tak tvrdé kompetence (hard skills), jako třeba právní či ekonomické povědomí nebo jazyková způsobilost a další. V době, kdy je jedno povolání na celý život spíš raritou, jsou přenositelné kompetence základním konceptem souvisejícím s možnými změnami povolání a na individuální úrovni také klíčovou devizou. Která má co do činění i s rozvojem a uplatněním individuálních silných stránek.
Z dolů k samostatnému podnikání
Rudolf Riezner pracoval jako důlní technik, dnes vlastní firmu, která v názvu nese jeho příjmení, a zaměstnává sedm spolupracovníků. Motivací k podnikání mi byla výzva k osamostatnění se a nezávislosti na jakémkoliv zaměstnavateli,
uvádí pro server Podnikatel.cz. Nyní je jeho hlavním zaměřením návrh a instalace tepelných čerpadel. To je v našem oboru pomyslná špička ledovce,
dodává. Na začátku však vstoupil do podnikání jako naprostý laik, ale postupně se souběžně s praxí dále vzdělával. Svůj nový obor si přitom původně zvolil poměrně náhodně, když uviděl příležitost. Ve svém okolí jsem totiž pozoroval celkem velkou poptávku po tomto řemesle,
objasňuje Rudolf Riezner.
Trochu jiný je příběh Pavla Štěrby, původně vedoucího důlních elektrikářů. Do podnikání se pustil se svou manželkou Janou a vybrali si obor, kterému se dlouhodobě věnovala – zdravou výživu, kterou nabízejí ve svých výživových poradnách Natur House. Spojili tak dohromady její odborné znalosti v této oblasti a jeho manažerské zkušenosti z předchozí profese. K podnikání nás motivovala zejména svoboda v rozhodování. Ačkoliv jako franšízanti musíme respektovat základní pravidla firmy, stále máme velký prostor pro učinění vlastních rozhodnutí a můžeme si věci zařídit tak říkajíc po svém,
objasňuje Pavel Štěrba. A dodává, že díky tomu mohou poskytovat služby, u nichž si jsou jisti jejich kvalitou.
Pavel Štěrba vzpomíná, jak pro něj bylo v počátku podnikání nejtěžší naučit se pracovat se zaměstnanci. Ve své předchozí profesi jsem vedl tým zaměstnanců v drsném těžebním odvětví. Nyní jsou našimi zaměstnankyněmi výživové poradkyně a jejich asistentky, které mají jiné kvality a potřeby, tudíž vyžadují odlišný přístup než zaměstnanci těžební společnosti,
vysvětluje. Sám o sobě říká, že je vizionář, který se rád zabývá budoucností a možnými inovacemi. Proto ho nyní při podnikání nejvíce baví rozvíjet výživové poradny, zdokonalovat služby, které nabízejí, a budovat efektivní marketingové strategie vlastních poraden.
Samostatnost a stálé učení
Na horníky míří nejnovější zákonná výjimka, a pokud v hlubinných dolech odpracovali alespoň 3300 směn, budou moci jít do penze o sedm let dřív, než je běžné. Například i tanečníci měli ještě do začátku 90. let 20. století podobnou výhodu (mohli jít do důchodu za výsluhu let), ale dnes se na ně vztahují běžná pravidla, která jsou velmi rovnostářská. Navíc taneční „důchodový“ věk přichází brzy, zhruba kolem 35. roku. Individuálně i dřív, třeba v případě nešťastného úrazu, nebo o něco později u mimořádně pro tanec fyzicky disponovaných lidí. Ale to jsou výjimky. Trend je spíš takový, že se věk především baletního „důchodu“ neustále snižuje. Přitom školní příprava na relativně krátkou taneční kariéru je dlouhá a náročná.
Podobné je to u vrcholových sportovců. Jaromír Jágr je čestná výjimka, běžná sportovní kariéra je o hodně kratší. V dnešní době, kdy se aktivní věk obecně prodlužuje, samozřejmě skoro nikomu nejde o možnost skončit ve třiceti jako důchodce (že zájem o takovou alternativu není ani moc rozšířený, ukázal třeba průzkum mezi tanečníky publikovaný ve Studii návazné uplatnitelnosti uměleckého personálu Romana Vaška a Václava Riedlbaucha vydané Unií zaměstnavatelských svazů v roce 2012). Lidé, kteří skončí s jednou profesí v době, kdy profesionálové v jiných oborech pomalu šplhají ke svému kariérnímu vrcholu a teprve sklízejí plody dosavadního úsilí, ale stojí před novým začátkem. Mnozí z nich se rozhodnou zůstat v oboru jako pedagogové nebo trenéři či manažeři. A mnozí z nich se rozhodnou pro dobrodružství podnikání v naprosto odlišné branži.
Příběhy podnikatelů, kteří radikálně změnili profesi, se výrazně liší. Jak se ale zdá, jedno mají společné. Ovlivnila je totiž touha po samostatnosti. A nebojí se stále učit něco nového a vstupovat do neznámých teritorií.
ČLÁNKY DO MAILU