Názor k článku Pravicová vláda protlačila vyšší daně. Čtěte, co všechno vás čeká od jana - Současný kapitalistický režim se tradičně skrývá před hesly...

Současný kapitalistický režim se tradičně skrývá před hesly jako je demokracie a svoboda. K těmto heslům, která kapitalismus garantuje, patří i několik lidských práv, která kapitalismus sice nedodržuje, ale podařilo se mu tím zmanipulovat veřejnost. Všichni je známe: právo na život, právo na majetek, právo na vzdělání atd. Je jasné, že ať mluví současný režim o těchto právech jakkoliv, jsou to jen plané sliby, které mají daleko k realitě. Na jedno právo, které však kapitalistický režim garantuje, bych se chtěl zaměřit a chtěl bych ho trochu více rozebrat. Jedná se o právo na vlastní názor. Současný režim často hovoří o tom, že v demokratické republice má každý člověk právo na svůj vlastní názor, který může vyjádřit i ve společnosti, např.svobodnou volbou či svobodným projevem. Každý může mít jakýkoliv názor, každý ho může hájit a nemusí ho měnit. Tak zní propaganda buržoazní demokracie. Buržoazní režim se na toto právo na vlastní názor velmi často odvolává, protože toto právo se sice nedodržuje, ale režimu se povedlo, aby se toto právo nedodržovalo tajně, aby na oko svoboda názorů existovala a aby se veškeré nepohodlné názory odstraňovaly tajně a opatrně.
Existují tady různé politické strany, které se mohou prezentovat, existují různé odlišné názorové skupiny lidí, kteří se mohou prezentovat, na to se současný režim odvolává. Různé politické strany existují, za odlišný názor nikoho veřejně nepopravují atd. Stačí to na to, aby byla veřejnost oklamána a aby uvěřila tomu, že v současné společnosti existuje svoboda názorů.
Realita se však výrazně liší od buržoazních slibů. Je to všechno taková hra na demokratickou a svobodnou společnost. Všechno vypadá skvěle, společnost vypadá demokraticky a svobodně. Takhle jednoduše chápe situaci veřejnost. Ve skutečnosti však právo na vlastní názor v buržoazní republice neexistuje. Protože většina veřejnosti nemá svůj vlastní názor, ale vychází ze státní propagandy. Menšina, vládnoucí třída přítomnosti, má školy a tisk, obvykle také církev, pod palcem. To jí umožňuje organizovat a ovlivňovat city mas, a udělat si z nich svůj nástroj.
Buržoazní režim v sdělovacích prostředích již dnes může snadno ovlivnit a zmanipulovat veřejnost ve svůj prospěch a vnutit veřejnosti ty názory, které jsou v zájmu buržoazního systému. Lidé si stále myslí, jaké mají právo na vlastní názor, ale nevšimnou si jedné „maličkosti“ - sdělovacích prostředků. Tato ,,maličkost“ je plně v rukou buržoazie. Buď jsou sdělovací prostředky v rukou soukromokapita­listických společností nebo v rukou buržoazního státu. A tato „maličkost“ prezentuje ty informace, které jsou v zájmu buržoazie. A právě takovým způsobem tato ,,maličkost“ manipuluje veřejností.
Tato hra sdělovacích prostředků, které jsou velmi dobrou zbraní na ovlivnění veřejnosti, není dosud vnímána. Většina veřejnosti nemá na věci svůj vlastní názor, ale má názor vnucený buržoazní propagandou v podobě nejčastěji sdělovacích prostředků. Lidé sledují sdělovací prostředky, přijímají prezentované informace a z toho si vytvoří svůj vlastní názor. Lidé nepřemýšlejí nad tím, kdo sdělovací prostředky vlastní, zda jsou prezentované informace pravdivé či lživé. Zkrátka, lidé uslyší informaci ve sdělovacích prostředcích a z této informace se vytvoří názor. Pokud se lidé nedostanou k objektivním zprávám o daných skutečnostech (což je v buržoazní demokracii velmi těžké), jsou odsouzeni k názoru, které jim vnucuje buržoazie. Sdělovací prostředky hájící zájmy většiny společnosti, nikoli úzké menšiny velkokapitalistů a představitelů jejich státního aparátu, v buržoazní republice neexistují; pokud ano, jsou velmi omezeny a není jim věnován dostatek prostoru a finančních prostředků. Pokud se však někdo zajímá o některé skutečnosti, prezentované ve sdělovacích prostředcích, odebere se k literatuře, sledování různých dokumentů atd. Ale i ty jsou v rukou buržoazie.
Literatura je vydávaná jen ta, která prezentuje buržoazní pohled na svět, dějiny, společnost a ekonomiku. Historické knihy a dokumenty jsou rovněž falzifikovány, podle buržoazních mravů, takže člověk nemá šanci dostat se k objektivním informacím, ani v sdělovacích prostředcích, ani v knihách, zkrátka nikde, protože buržoazní systém ze své podstaty nemůže být demokratickým. Ano, existují lidé, kteří se k objektivním závěrům dostanou. Jsou to většinou lidé, postihnutí kapitalistickým režimem, kteří se potácí ve finančních krizích, přišli o peníze, bydlení atd. Takový člověk pochopí, že tento režim není ten správný a začne pátrat, kde leží jeho příčina a které režimy by pro něj byly lepší. Takový člověk, pokud není manipulován sdělovacími prostředky a dostane se k marxismu, musí dojít k závěru, že jedině socialismus a komunismus jsou systémem, které zaručují lidem svobodu a demokracii. A dokonce právě socialismus zaručuje právo na vlastní názor, protože vědecky vysvětluje dějiny, společnost, přírodu atd.
Každopádně, aktivní snahu za obhájení pravdy a boj proti manipulaci veřejnosti je ochotno vytvořit málo lidí, především málo mladých lidí, kteří jsou v objetí buržoazní manipulace lidmi. Manipulace lidmi sdělovacími prostředky je jev, který se v buržoazní republice vyskytuje denně. Typickým příkladem je v současné době lživé vysvětlování konfliktu na Korejském poloostrově a spousta dalších antikomunisticky namířených informací, které sdělovací prostředky každý den tlučou lidem do hlav. Buržoazie zkrátka nestrpí, když má někdo pokrokové a levicové smýšlení. Sociální demokracie buržoazii ani vadit nemůže, protože je to její největší obrana v dělnické třídě. S pomocí sociální demokracie se daří buržoazii držet se u moci, obelhávat veřejnost a lživě lidem vysvětlovat význam slova levice. (Sociální demokracie je v buržoazní republice považována za hlavní levicovou sílu.) Díky sociální demokracii se v lidech pěstuje víra v reformaci kapitalismu, která je absolutně nemožná, což dokázal vývoj kapitalismu za posledních dvacet let. Pokud má však někdo levicovější a pokrokovější smýšlení, především komunisté, režim se snaží tyto názorové skupiny lidí znemožnit natolik, aby neměli na veřejnost vůbec žádný vliv. Režim tak nečiní fyzickou likvidací či násilím, neboť takové viditelné prostředky zatím použít nemusel, k žádnému masovému projevu odporu proti němu v tomto období nedošlo, ale režim se zbavuje komunistických názorů jiným způsobem. Především se za každou cenu snaží, aby komunistické názory nevznikaly. Proti komunistickým myšlenkám je namířeno úplně vše, co ovlivňuje veřejnost, tj. školství, sdělovací prostředky atd. Pokud se však stane, že někdo zastává komunistické názory, začne být režimem pronásledován. Nemluví se o tom, protože sdělovací prostředky o zvěrstvech režimu mluvit nebudou, ale pronásledování komunistického hnutí skutečně existuje. Často jsem si na nějaké akci všiml agentů, kteří nás fotografovali.
Činnost komunistických hnutí je dále znemožňována vytrvalými snahami režimu komunistické hnutí zakázat. Dále nemá komunistické hnutí v médiích a sdělovacích prostředcích vůbec žádný prostor. Když se komunisté účastní nějaké demonstrace či nějaké významnější akce, sdělovací prostředky jejich přítomnost nekomentují či velmi stručně se o přítomnosti komunistů zmíní. Pokud by byla situace jiná a komunistické hnutí by bylo aktivnější, pořádalo by různé stávky a protesty, jako za první republiky, byli by komunisté opět likvidováni násilím, jak to praktikovala „demokratická“ Masarykova republika. Nedošlo třeba ještě k situaci, aby se režim zbavil komunistů násilím, ale snaží se jejich činnost znemožnit, aby jich nepřibývalo a byli by pod kontrolou. Režim se v sdělovacích prostředcích a ve všem, co ovlivňuje veřejnost, snaží o to, aby byl komunismus chápán jako zvěrstvo, které je horší nežli fašismus, což již souvisí s fašizací společnosti. Režim se sice snaží postavit komunismus na horší pozici nežli fašismus v zákoně, ale daleko více se o to snaží před veřejností. S pomocí sdělovacích prostředků jsou veřejnosti vnucovány antikomunistické názory, které v lidech vytvářejí negativní postoje ke komunismu, vnucené buržoazním systémem. Takže buržoazní režim se snaží vnucovat lidem názory, které mu vyhovují, znemožnit tak lidem právo na vytvoření vlastního názoru, a pokud si někdo vytvoří vlastní názor, který se buržoazii protiví a jde proti ní, je pronásledován či je mu jeho činnost, která by vedla k odhalení pravdy, znemožněna. Zkušenosti komunistického hnutí mluví za vše.
My sami nejlépe víme, zda v dnešním režimu existuje právo na vlastní názor. Víme, co je to buržoazní propaganda a jak je odlišná od pravdy. A právě proto musíme vyvracet jakékoliv tvrzení o tom, že existuje právo na vlastní názor. Toto právo v současném režimu neexistuje, protože téměř veškeré názory veřejnosti pramení z buržoazních sdělovacích prostředků. Proto je také veřejnost tak antikomunisticky naladěná. Vždy jsem říkal a dovolil bych si to i zdůraznit, že pokud má veřejnost antikomunistické postoje, většina antikomunistické veřejnosti pouze převzala názor, vnucovaný buržoazií. Lidé nemohou za to, co si myslí, jaký mají názor, když ze všech stran slyší, jak je komunismus příšerný. Především mladí lidé jsou skutečnou obětí manipulace s lidmi. Mladým není již vůbec dovoleno mít vlastní názor, protože ti socialismus nezažili a zprávy o socialismu jsou lživé a jsou falzifikovány z dílny buržoazie. Příčinu nesmíme hledat v lidech, kteří se každý den dívají na zprávy, čtou každý den noviny. Příčinu hledejme v těch, kteří zprávy vysílají, kteří noviny vydávají. Ti jsou původci antikomunistické nemoci ve společnosti. Díky těmto lidem neexistuje právo na vlastní názor. Svoboda informací tedy vůbec neexistuje, co tedy teprve právo na vlastní názor? Jak může existovat právo na vlastní názor bez informací? A jak se má v této situaci veřejnost a především mládež zachovat, když k pokrokovým informacím se nedostanou také kvůli tomu, že KSČM zaujímá místo reformované strany důchodců? Lze vůbec čelit této buržoazní silné zbrani v podobě manipulace s lidmi? Za určitých podmínek lze. Veřejnost by donutila přemýšlet především změna její materiální situace, protože, jak již říkal Marx, společenské vědomí je určováno společenským bytím. V této situaci by veřejnost začala chápat, že „tady něco nehraje“. Dále by muselo mít pokrokové hnutí větší podporu u kulturních, sportovních a dalších známých osobností, které zná celý národ. Tato podpora tady za první republiky existovala. Existoval levý blok pokrokově smýšlejících spisovatelů, herců atd. V současné době nic takového neexistuje. Známé osobnosti jsou politickými názory vpravo, jelikož jim pravice zajišťuje neskutečný a nezasloužený blahobyt. Pokud existují známé osobnosti politickým smýšlením vlevo, bojí se o tom mluvit, aby je sdělovací prostředky nezničily tím, že by jim zajistily např. ztrátu popularity.
Snahy historiků a komunistické strany o vysvětlení dějin by veřejnost mohly alespoň částečně ovlivnit. Lepší situace je v tomto případě v Rusku, kde velká část společnosti pozitivně vnímá sovětskou minulost a její nejvýznamnější představitele, také díky tomu, že komunistická strana Ruské federace se domáhá pravdivého vysvětlení dějin a u veřejnosti nalezla zájem a u mnoha lidí podporu. To se v našem státě, ale ani v řadě jiných států neděje.
Do veřejnosti vlastně proudí pouze jedny informace, a to ty falzifikované z dílen buržoazie. A právě proto je potřeba, aby komunistická strana vyvinula větší snahu a přinášela své závěry k daným věcem. Nelze spoléhat na to, že v buržoazních sdělovacích prostředcích se budou objevovat pravdivé či objektivní informace. Spoléhat se na to je jen ztráta času. Komunisté se musí spolehnout sami na sebe a snažit se zaujmout ve veřejnosti, byť je naše situace velmi těžká.
To, že právo na vlastní názor neexistuje, je však garantováno některými paragrafy i v českém zákonu. Je např. zakázáno mluvit o třídním boji, přitom třídní boj je vědecky potvrzená skutečnost, která je současným režimem úmyslně zatajována. Podle dalšího paragrafu, je zakázáno popírat či omlouvat komunistické masakry. Komunisté žádné „komunistické masakry“ omlouvat nemusí, protože také žádné nebyly. Každý režim bojuje proti svým nepřátelům. Skutečné zločiny kapitalismu jsou daleko větší než pomyslné „zločiny komunismu“ a každý je omlouvá. Typickým příkladem tohoto paragrafu je např. současná žaloba na Krajčův Komunistický svaz mládeže (KSM) ohledně názoru na Katyň. Krajčovci uvedli na svém webu, že za masakr v Katyni zavinili nacisté, což je potvrzeno mnoha dnes popíranými a zamlčovanými důkazy. Za toto vyjádření bylo na krajčovce podáno trestné oznámení, za popírání či schvalování komunistického masakru. Žádní komunisté, ani my, neomlouváme, co se v Katyni stalo, pouze ukazujeme na skutečného viníka tohoto masakru, což byli němečtí nacisté, kteří jsou dnešním režimem postupně rehabilitováni. Tedy, i český zákon potlačuje právo na vlastní názor.
Na závěr bych si dovolil uvést skutečnost, že se po pěti letech objevily antikomunistické narážky i v seriálu Ordinace v růžové zahradě, který sice již dříve nepronikal vysokou kvalitou, ale byl alespoň apolitický. V poslední době se v seriálu objevují přímé i nepřímé antikomunistické narážky, které mají opět za cíl vnutit lidem názor o hrůze komunismu. I do známých seriálů, které nemají s politikou nic společného, se již přesouvá antikomunismus, který má za cíl zničit v lidech odlišné prokomunistické názory a potlačit tím opět právo na vlastní názor. 31. 12. 2010 uvede Nova ve 20:40 díl Ordinace, který bude popisovat sen lékaře, který se ocitne v reálném socialismu. Lze předpokládat, že se tímto způsobem pokusí tvůrci seriálu vysmívat socialismu a ukazovat či vymýšlet jeho negativní stránky. Využít k tomu i silvestrovskou náladu lidí je dle mého názoru sprosté a nevkusné, kazit lidem antikomunistickou politikou i rozloučení s letošním rokem. Přitom mohli producenti seriálu vymyslet desítky jiných vtipných grotesek, týkajících se lékařství, které by mohli na Silvestra uvést, ale to není v jejich zájmu. V jejich zájmu je vnášet do seriálu antikomunistickou nenávist. Přitom je komické, aby v dnešním problémovém režimu se stále ukazovalo na negativy toho předchozího a neupozorňovalo se na aktuální problémy současného režimu. Stále se úmyslně řeší to, co bylo před dvaceti lety. Jaké silné nedostatky však existují dnes, již sdělovací prostředky neřeší, protože to jejím vlastníkům - buržoazii, nevyhovuje. Další seriál, který však proniká daleko hlubším antikomunismem, je seriál Vyprávěj. Tento seriál je přímo zaměřen na život lidí za socialismu. Tento život popisuje seriál pouze z negativního pohledu, vytváří další nesmyslné negativní stránky dřívějšího socialistického režimu. S prohloubením kapitalistického systému v naší republice a tedy i se zvýšením nespokojenosti většiny veřejnosti lze předpokládat, že takových antikomunistických pořadů,seriálů a filmů bude vznikat daleko více.

Tímto článkem jsem chtěl uvést svůj názor na právo na vlastní názor v buržoazním systému, který nám panuje dnes. Právo na vlastní názor neexistuje, pokud buržoazie vnucuje sdělovacími prostředky nepravdivé informace, z kterých si veřejnost vytváří názor. Je tedy praktikován psychologický nátlak na veškerou veřejnost v republice, která propadá antikomunistické propagandě provázející nás „na každém rohu“. Zatím tedy existuje psychologický nátlak. Nemusíme se však bát, až se lidé začnou aktivněji bouřit, ukáže se i fyzický nátlak na všechny nepohodlné a pokrokové názory. Lidé budou mít vlastní názor v té chvíli, kdy se postaví kapitalistickému útlaku. Tehdy sami pochopí a uvidí současnou „demokracii“ a „svobodu“.

Petr Kračmar