Seriálem Příběhy podnikatelů chceme naše čtenáře inspirovat a seznámit je s podnikateli, kteří vkročili do světa byznysu. Věnujeme se jejich začátkům, výzvám i prvním úspěchům, ale také mnohým úskalím.
Co se dozvíte v článku
- Šijí pro člověka, ne pro lidi jako ostatní
- Džíny jako spolehlivý kamarád
- Po narození syna šel na volnou nohu
- Produkt pro děti, co spí s rodiči v posteli
- Hledala něco, co jí dodá energii
- Modrotisk na mnoha produktech
- Každý výlov je ihned rozprodán
- Byznys, ve kterém je hodně peněz
- Pracuje s vlnou i psí srstí
- Už nechtěl jen sedět u počítače
Šijí pro člověka, ne pro lidi jako ostatní
Vladimír Bureš je majitelem rodinné firmy Faramugo a společně se svou manželkou Danou a za výpomoci dcer s marketingem a podobnými úkoly vyrábějí v Luhačovicích oblečení a vybavení do přírody. Jak jsme již psali, sami o sobě říkají, že jsou horokrejčí a šijí pro člověka, ne pro lidi jako ostatní. Vysvětlením je osobní přístup, protože jsou schopni jednat individuálně s každým zákazníkem o jeho potřebách. Může je kdykoliv navštívit a přesvědčit se, že svou práci dělají srdcem a skutečně ve své provozovně. Ne někde v Číně nebo v Bangladéši. Kvůli tomu nejsou schopni šít pro masy a neoslovují tak miliony, ale stovky až tisíce lidí.
Bylo by pro ně určitě lepší ušít zásobu modrých L určité bundy, které by pak zákazníci postupně koupili na e-shopu, ale, bohužel, takto současný trh nefunguje. Lidé masově nakoupí v Decatlonu či od nadnárodních koncernů s bangladéšskou nebo čínskou výrobou. U nás jde o nutnost odlišit se a přežít, pokud chceme fungovat v českých poměrech a skutečně vyrábět doma. Nabízíme nakonfigurované produkty jako řešení těm, co chtějí vlastnit solitér, něco výlučného, z čeho budou mít radost. A podtrhne to jejich osobnost. A také těm, co mají atypické míry,
popisuje Vladimír s tím, že tato výroba je pro ně složitější, ale zase přináší větší radost a lepší pocit. Nemusíme dělat stále to samé a můžeme si takto i sami kapku vyhrát,
usmívá se.
Džíny jako spolehlivý kamarád
Ti, co mají atypické míry, se mohou obrátit také na návrháře a zakázkového krejčího Romana Humlíčka. Ten na míru navrhuje a šije nejen obleky nebo košile, ale také džíny. Ty jsou pro něj srdeční záležitostí a prozradil, že nezná člověka, který by v nich nemohl chodit. Vždy se najde řešení, aby s nimi byl spokojený a vypadal v nich odpovídajícím způsobem. Ať už jde o podnikatele, politika, člověka jezdícího na skateboardu nebo hráče na elektrickou kytaru. Vždy se dají udělat tak, aby v nich člověk vypadal autenticky,
doplňuje.
Dnes džíny tvoří přibližně 50 % toho, čím se Roman Humlíček zabývá. Jeho džíny jsou dobře kombinovatelné s košilí i trikem, luxusním sakem nebo koženými boty. Odlišují se především střihem, který je na míru a je pro zákazníky zásadní. Když Roman džíny předává, jsou v základu vyprané, aby nedošlo ke sražení nebo změně barvy. Zákazníci je navíc mohou hned začít nosit. Já jim říkám, že od toho okamžiku, kdy si je poprvé obléknou, začne se odehrávat jakýsi příběh, který s nimi sdílejí. Všechno, co vy a vaše džíny prožijete, se na nich exponuje. Je to pro mě něco jako fotografie,
popisuje zaujatě. Džíny by tak měly vydržet několik let. Jde podle něj o spolehlivého kamaráda ve skříni, kterého vytáhnete vždy, když potřebujete.
Po narození syna šel na volnou nohu
Jan Planička dnes pod značkou Kožedělník Jan Planička zaměstnává několik lidí vyrábějících opasky, peněženky, tašky a kabelky, ale také náramky a nejrůznější doplňky. Začátky byly podle něj prošlapáváním slepých uliček, kdy informace čerpal například z diskuzního fóra nožířů. Tam objevil člověka, který publikoval články. V odpovědi mi popsal úplně základní věci. To byl odrazový můstek, který mě poslal na tu správnou cestu,
usmívá se Honza Planička s tím, že mu dal základní penzum znalostí, které nebyl schopný dostat jinde. Řekl mu například, že se kůže kupují v koželužně, že nitě musejí být voskované nebo že má používat transparentní chemopren a podobně.
Jak jsme dále psali, na začátku Janu Planičkovi chyběly znalosti. Jak o výrobě samotné, tak i o podnikání. Musel tedy zjišťovat, jak do toho vkročit a seznámit se s cenotvorbou nebo vymyslet, jak produkty dostat k lidem. Tehdy ještě pracoval v reklamní agentuře, která jej živila, ale i tak musel hodně počítat. Kamarád mu řekl, že ceny musí odrážet realitu, a pokud se to vše má někam posouvat, nebýt jen zbytečným „pižláním“ a má to fungovat jako byznys, potřebuje další ruce. Když se mi v roce 2018 narodil synek, dal jsem výpověď a řekl jsem si, že chci zkusit jít na volnou nohu. Měl jsem rezervu. Mohl by o to být zájem a do toho jsem ještě fotil reportáže a svatby, takže jsem si říkal, kdy jindy než teď,
popisuje Honza.
Produkt pro děti, co spí s rodiči v posteli
Mateřství stálo za vznikem také byznysu Lucie Janauer. Ta má nyní internetový obchod Monkey Mum zaměřený nejdříve na zábrany do postele s tím, že sortiment se postupně rozšířil na dětské oblečení, hračky a další zboží nejen pro nejmenší. Podnikání tedy Lucie rozjela na mateřské dovolené, když hledala zábrany na postel. Kolikrát jsem se doma rozčilovala, že není možné, že nemůžu sehnat nic, co bych dala na naši velkou manželskou postel. Synovi bylo v tu dobu půl roku, a když se mi skutálel z postele, chtěla jsem koupit něco, aby nespadl,
dodala v našem příběhu Lucie a doplnila, že ji extrémně překvapilo, že na přesyceném trhu, kde se dá sehnat téměř cokoliv, taková banální věc nebyla.
Sama si ji tedy dohledala a objednala mimo Evropskou unii. Původně si chtěla pořídit jen jednu, ale doprava byla velmi drahá, tak jich nakonec vzala 60 kusů s tím, že je nabídne kamarádkám a lidem z okolí. Dala na to peníze z našetřených úspor a nejvíc se bála toho, že jí to bude celý život ležet v garáži. Záhy poté, co zábrany dorazily, si udělala malý e-shop, za pár korun nastavila reklamu na Facebooku a po týdnu začaly padat první objednávky. Díky tomu viděla, že se určitě najde spousta zákaznic, které to budou chtít.
Hledala něco, co jí dodá energii
Na mateřské dovolené se zrodila také značka Ořechová másla z Jižní Moravy Veroniky Burianové. Když se jí narodila první dcera, málo spala a měla výkyvy energie. Vzpomněla si, že tehdy jí v Anglii arašídová másla dodávala energii, byla hutná a sladká. Říkala jsem si, že si zkusím udělat máslo z oříšků, co mám ráda. Dám tam vše, co mi chutná, a něco z toho vyjde,
doplnila pro server Podnikatel.cz s úsměvem.
V začátcích se Veronika každé ráno těšila, až začne s mixováním. Malá ještě spinkala a taťka se chytal za hlavu, co to zase nesu a že budu chrastit u snídaně,
směje se. Tehdy měla dnes už retro mixér od Ety, kterému trvalo umíchat malou skleničku kolem půl hodiny. Právě kvalitní a výkonný mixér je přitom pro výrobu másel velmi důležitý. Na lince na prostoru o metru čtverečním takto Veronika den co den válčila, než vznikly první příchutě. Pak jsem čekala, až dojde partner nebo máma z práce, a se zavázanýma očima jsme dělali slepé testy příchutí a ladili poměry ingrediencí a chutě,
popisuje s tím, že ona už to nepoznala.
Modrotisk na mnoha produktech
Celou rodinu v začátcích zapojili také Klára a Tomáš Markovi. Ti se během covidu pustili do společného projektu s názvem Valaškování. Mezi první produkty e-shopu patřily ponožky a jak prozradili, na kombinaci barev jednoho ze vzorů v podobě modrotisku přišli úplně náhodou. Tomáš si s úsměvem vybavuje, že to nevědomky nastavili v pletárně na stroji a pak na výsledek koukali jako na boží ponožku. Některé z prvních ponožek se tak na e-shopu drží dodnes. Na začátku jsme udělali třeba 50 návrhů, svolali jsme celou rodinu, která musela hlasovat, které ponožky se mají vyrobit. Z toho jsme vybrali třeba deset a byl to hrozně dlouhý proces,
říká Tomáš. Dnes už u ponožek jen obměňují vzory, ale drží se jak modrotisk, tak například valašské tečky.
Dále začalo Valaškování dělat tašky, prostírání, meditační polštáře nebo zákrčníky z pohanky. O ty však nebyl příliš velký zájem. Dnes jsou v nabídce také trička, dětská body a legíny s jejich unikátním modrotiskovým vzorem, který se snaží vtisknout do co nejvíce produktů v různých materiálech. Například do sukní, braletek, batohů nebo tašek z kočárkoviny a také do drobností, jako jsou gumičky nebo sponky do vlasů. Nejoblíbenější jsou však stále ponožky, a to především jako vánoční dárek.
Každý výlov je ihned rozprodán
Toby Mazanec je spoluvlastníkem farmy Pure Shrimp, která se snaží produkovat krevety bílé v té nejvyšší kvalitě. Společně s obchodním partnerem Josefem Kouřilem se postupně snaží produkci rozšiřovat a dnes je jejich každý výlov, který probíhá jednou za měsíc, prakticky ihned rozprodán. Jak jsme psali, nad kvalitou zároveň drží ochrannou ruku zkušená bioložka Alisa Souček Loginova, která má ke krevetám skoro až mateřský vztah. Do budoucna plánují v Pure Shrimp rozšířit chov o další mořské živočichy. Již nyní se začínají kromě běžných zákazníků ozývat i restaurace, které mají o čerstvou produkci nebývalý zájem.
V našem podcastu Toby Mazanec prozradil, že je s Josefem charakterizuje obliba kvalitního a dobrého jídlo. Vidí v tom přidanou hodnotu. Navíc v této době, kdy spousta lidí neví, co jí. Josef už má dlouhou dobu úspěšnou konzultační firmu. Před deseti lety narazil v německém rádiu na reportáž o farmě, kde chovali krevety. To ho zaujalo, a tak začal bádat a přemýšlet, jak by to šlo udělat. V Česku vám samozřejmě nikdo neporadí, jak na to, takže se nemáte od čeho odpíchnout. A v průběhu let to Pepa zkoušel metodou pokus, omyl. Jenže tím už se dostáváme k tomu výzkumu a do fáze, jak nyní krevety úspěšně chováme,
uvedl dále.
Byznys, ve kterém je hodně peněz
Netradiční surovinu v podobě lanýžů na český trh přináší také vystudovaný biolog Petr Synek. Ten vede společnost LaNiche. Je pro něj radostí i posláním sdílení nadšení a znalostí o lanýžích s ostatními. Na počátku byly podle něj trochu naivní důvody, kdy si řekl, že rád běhá a bude stačit, když vycvičí psa na lanýže a budou je společně hledat ve Středozemí. Tahle myšlenka mi letěla hlavou. Když to zmíníte pár kamarádům někde v hospodě, tak už není cesty zpět,
usmívá se.
Jak jsme psali v příběhu, podle Petra Synka jsou lanýže opředeny tajemstvím hlavně díky hledačům, protože je v lanýžovém byznysu poměrně hodně peněz a lidí, co se na tom účastní, je málo. Informace si tak drží u sebe, aby například mátli konkurenci nebo jí něco zbytečně neprozrazovali. Například ve Francii jsou i lanýžové odbory, ale v jiných zemích nejsou a lidé si tak musí chránit své know-how. Dělají to tak, že o něm buď vůbec nemluví, nebo využívají mystifikaci, kdy například na internet pouští schválně přepálené historky o lovu nebo lanýžové mafii, která vás zastřelí první den v lese, když tam půjdete s pejskem.
Pracuje s vlnou i psí srstí
Elena Rubtsova se věnuje uměleckému plstění a pod svou značkou Woolly Stuff vyrábí portréty a sošky v podobě domácích mazlíčků a dalších zvířat. Vlnu podle ní lidé znají už dlouho a umějí s ní pracovat. Ta česaná má dlouhá vlákna a obvykle se z ní plete, zatímco mykaná vlna je spíše pro suché plstění. Elena Rubtsova při své výrobě používá častěji česanou vlnu, která vytváří srst. Vlna má různou tloušťku. Například hrubá ovčí vlna má tloušťku velkou, naopak merino vlna je jemná, tenká a příjemná na dotek. Pokud porovnáme výrobky z hrubší vlny a merino vlny, budou vypadat různě. Z merino lze vytvořit malé detaily a vše propracovat, hrubší vlna je zase jakoby trošku zmačkaná. Jinak lze pracovat s jakýmkoliv druhem vlny. To záleží na výsledku, kterého chci docílit,
vysvětlila v našem článku.
Kromě vlny pracuje Elena Rubtsova také se srstí přímo od domácích mazlíčků. Ta je úplně jiná. Nepoužívá přitom podsadu, protože ta má úplně jinou barvu a nelze ji obarvit. Navíc hůře drží tvar než ovčí vlna. Mohla by vytvořit figurku z podsady, ale bude vypadat úplně jinak, než očekává zákazník, když vidí výrobky z ovčí vlny. Například, když má někdo dlouhosrstého psa, vždycky mu vysvětluje, že může vyrobit figurku, která bude vypadat úplně stejně jako jeho pes jenom ze sestřižené srsti. Ideálně, když majitel nasbírá srst z různých míst pejska, abych ji mohla umístit na správné místo odpovídající té barvě,
doplňuje.
Už nechtěl jen sedět u počítače
Jan Nohejl založil společnost YGLU, která se specializuje na ohýbaný beton. Vyrábí z něho jak nábytek, tak umyvadla, police a další doplňky. Když si Jan zařizoval první byt a hledal osvětlení, zaujala jej betonová světla. Zdála se mu však hodně drahá. Říkal si, že na tom nic není a mohl by si je zkusit vyrobit sám. To se mu sice nepovedlo, ale poté našel dílnu, kde začal vyrábět květináče. Líbily se mu i stoly. U nich hned věděl, že je chce dělat. S betonem ani podnikáním přitom neměl žádné zkušenosti. Do té doby byl hráčem online pokeru a hodně cestoval. Když jsem se vrátil domů, už mě nebavilo sedět celou dobu před počítačem. Hledal jsem něco, co mě bude naplňovat, a našel jsem se v betonu,
řekl dříve.
Přiznává, že se pořád učí spoustu nových věcí. Podnikání si představoval jinak a věřil tehdy průpovídkám typu, že když je dobrý produkt, tak si najde zákazníka sám. Snažil jsem se dělat všechno, i když na něco nejsem talentovaný, třeba na marketing. Moje role je v dílně vyvíjet produkty a zjednodušovat výrobní procesy,
doplňuje s tím, že největší výzva je pro něj delegovat práci, aby se mohl věnovat tomu, co mu jde nejlépe, a byli všichni spokojení.
ČLÁNKY DO MAILU