Když Vera Novikova stopovala po Evropě, zamilovala se do Prahy. Přijela sem studovat z Ruska, potkala svého současného manžela Konstantina, zůstala tu, podniká.
Je tu svobodná země, Praha je krásné město, malé a útulné. Je tady klid, pohoda a lidé tolik nespěchají. Jsou tu dobré podmínky pro život i byznys,
říká podnikatelka svou výbornou češtinou.
Z koníčku a vášně udělali byznys
Před pár lety se Vera zamilovala také do únikových her. První si zahrála s kamarádkou a začala zkoušet všechny, které byly v Praze dostupné. Se svým manželem Konstantinem Novikovem a kamarádem Andrejem Zaitsevem cestovali za únikovkami i do zahraničí. Hráli jich i šest nebo sedm za den. A to dnes nikomu nedoporučuje víc jak tři. Postupně vzklíčil nápad vybudovat v Praze vlastní prostor s únikovými hrami, kde by se hry propojily s místem pro pořádání společenských akcí. Vera spojila svou hráčskou vášeň s více jak desetiletou zkušeností s pořádáním akcí všeho druhu, kterou měl její muž Konstantin, i s praxí z gastra a ze stavebnictví kamaráda Andreje, který do projektu vstoupil jako další společník. Vznikl Endorfin.
Vycházeli jsme přitom z vlastní zkušenosti. Vždy jsme se po hře chtěli zdržet, probrat dojmy a emoce. Vymysleli jsme proto projekt, kde bude na jednom místě víc únikovek, bar, zázemí pro catering i multifunkční prostor pro eventy s veškerým potřebným zařízením pro osvětlení, zvuk nebo odhlučnění pomocí pojízdné stěny, abychom v noci nerušili sousedy,
vysvětluje Vera. Tři zakladatelé si přizvali designéra, který jejich nápad zhmotnil. Byl to třiadvacetiletý kluk plný nápadů. Potřebovali i architekta, projektanta, člověka na techniku, který dokáže vše propojit jak z pohledu provozu únikovek, tak prostoru pro akce, a další lidi, kteří za projektem stojí a bez nichž by nápad zůstal na papíře. Museli splnit celou řadu podmínek a dostát všem předpisům.
Industriální genius loci
Nějaký čas jim zabralo samotné hledání prostor. Nakonec našli místo mezi pražskými ulicemi Petrohradská a Novgorodská, kde byl původně, od roku 1902 až do 2. světové války, cukrovar. Neboli Vršovická rafinerie na cukr a sirob, založená podnikateli Adolfem J. Kohnem a Bedřichem Adlerem. Ti postupně nechali pro potřeby svého podniku vystavět celý vršovický areál. Když Vera prostory objevila, byla tu posilovna. Při rekonstrukci pak vyšli z původního industriálního genia loci.
Zatímco Vera s Konstantinem a Andrejem jezdili po světě, hledali únikovky, které by mohli realizovat i v Praze. Nakonec našli partnera na Ukrajině a hry mají jako franšízu. Celá stavba i tak trvala osm měsíců. Pro mě byla nejtěžší fází doba od postavení únikovek po jejich ostré otevření, to zabralo spoustu času a vyžadovalo hodně sil. Museli jsme hry testovat, zdokonalovat, sledovat, jak se chovají hráči, řešit detaily se stavebníky, ladit dekorace, aby zapadaly do scénáře únikovky,
popisuje Vera. Testování jedné hry trvalo i tři měsíce. Otevřeli před rokem.
Mateřství má na práci pozitivní vliv
Přesně v době, kdy spolubudovala firmu, narodil se Veře syn. Říkám, že mám dvě děti. Rok a půl starého Platona a ročního Endorfina,
směje se. Skloubit práci a rodičovství však nevidí jako potíž. Má hodného syna. Nejdřív na stavbu chodila s břichem, pak s kočárkem. Se synem absolvovala i pracovní schůzky. Hodně jí pomáhá manžel i chůva. Musím říct, že když se ženě narodí dítě, objeví v sobě obrovský potenciál,
vysvětluje Vera.
O skloubení podnikání a mateřství ví své také Michaela Thomas, do jejíž firmy nahlížíme v článku Michaela chce designem měnit svět k lepšímu. Vsadila přitom na svobodnou firmu.
Vzpomíná, že si dřív myslela, jak s manželem hodně pracují. Když se jí narodilo dítě, měla dojem, že předtím nepracovali vůbec. Za hodinu a půl, kdy syn spinká, teď udělám práci, kterou jsem si dřív klidně protáhla na celý den. Všechny pracovní procesy jsme zrychlili, soustředíme se na priority. Moje mateřství má na mou práci pozitivní vliv,
sděluje svou zkušenost.
Titanic, Márnice i Saw
Dnes tedy mají pod palcem pět únikovek, které může hrát až 25 lidí v jednu hodinu, což považují za jednu ze svých konkurenčních výhod. Jejich dosavadní rekord je večírek, kdy se za 4,5 hodiny otočilo v únikovkách celkem 86 lidí, jak prozrazuje Vera. Oblíbený je Titanic inspirovaný známým romantickým filmem s Kate Winslet a Leonardem DiCapriem v hlavních rolích, v němž jsou využité i historické prvky odkazující na skutečnou událost ztroskotání „nepotopitelné“ lodi. Z ocelové lodi je potřeba se dostat za šedesát minut.
Pak mají hry hororovější a plné lekaček. Márnici, která je netradiční tím, že je určená pro jednoho hráče. Ve dvou márnicích mohou v úniku dva lidé soutěžit. Lidé se však Márnice trochu bojí. Čekali jsme, že to bude hra pro chlapy, zatím to tak nevypadá. Ženy jsou odvážnější, nebojí se požádat o nápovědu a nejsou zklamané, když se jim v časovém limitu nepodaří dostat ven,
říká Vera.
Třetí hra se inspiruje Freddy Kruegerem, postavou z hororové série Noční můra v Elm Street. Čtvrtá, s vysokou obtížností a určená pro zkušené hráče, vychází z hororového mysteriózního psychothrilleru Saw: Hra o přežití. Je to hra lineární, v níž se nedá žádný úkol přeskočit a která předpokládá velkou míru spolupráce mezi hráči. Nakonec nabízejí Star Wars pro ty, kteří před romantikou a horory upřednostňují sci-fi.
Sehnat operátory únikovek je oříšek
Vera vysvětluje, že to, co nabízejí, jsou únikovky třetí generace – vše je v nich elektronické, takže každý prvek musí fungovat správně. Dávají si záležet na bezpečnosti. Hráči na začátku dostávají od operátora instrukce a úvod do hry, jsou s ním potom také celou dobu v kontaktu. Operátor hru na dálku moderuje, dohlíží, aby bylo vše v pořádku, a hráčům fandí. Hráči mají k dispozici nouzové tlačítko pro případ, že by chtěli v průběhu hry skončit a dostat se ze hry ven i bez pomoci operátora. Jde přitom o bezpečnost hráčů i o bezpečnost našeho majetku,
poukazuje Vera na obě stránky věci. Říká, že smířit se s tím, že hráči něco zničí, pro ni bylo složité. Teď už ví, že je to běžné. Když lidé hledají cestu ven, utrhnou klidně páčku z oceli. V záloze proto mají mechanika a technika, kteří se starají o pravidelnou údržbu.
Žádný profesionální operátor únikových her přitom samozřejmě nebyl na trhu práce k dispozici. Najít správné lidi a zaučit je podle Very zabralo měsíce. Hraní únikovek u „konkurence“ teď patří k jejich profesnímu vzdělávání.
Jak na to, aby se nováčci ve firmě dobře aklimatizovali, se zaměřujeme v článku Co dělat ve firmě pro to, aby nováčci zase neutekli? Ptali jsme se lidí z praxe
Tajemství o týmu i partnerech
Podle Very jsou únikovky vhodné i jako teambuilding nebo pro prověření partnerských vztahů. Je při nich třeba spolupracovat, ukáže se, jak lidé reagují i ve vypjatějších situacích. Co se dozvěděla o sobě? Pamatuji si na jednu lineární únikovku, kde platí, že kdo nesplní jeden úkol, nemůže se dostat k dalšímu. Na konci jsem byla nadšená a ostatní tvrdili, že se jim hra nelíbila. Hrála jsem totiž sama a nikomu jsem nedala šanci. Neříkám, že nejsem týmový hráč, ale tehdy jsem si uvědomila, že si také vystačím sama,
směje se s tím, že zkušenosti z únikovek uplatňuje i v byznyse.
Ať už je to nutnost spolupráce, vzájemné inspirace a sdílení informací nebo brainstorming. Projevilo se to třeba při vymýšlení názvu firmy. Ve třech si na to rezervovali den a noc. Každý dal na stůl své tipy, pak si je v několika kolech proškrtávali, vedli o nápadech dlouhé debaty a výsledný Endorfin je kolektivní práce,
popisuje Vera s tím, že vyplavovat u lidí endorfiny považují za svou misi. Jednou jsem se na chodbě potkala se starším pánem, který zrovna unikl z Titanicu. Byl tak šťastný! To byl pro mne úžasný moment,
vzpomíná na silnou zpětnou vazbu.
Akce se nabalují, funguje šeptanda
K dispozici mají také sál s kavárnou a barem. Andrej si podle Very původně myslel, že bude prostor vhodný hlavně pro konference a firemní akce, Konstantin vsázel na soukromé oslavy a večírky, Vera tvrdila, že se uvidí. Za rok, co mají otevřeno, už tu měli vedle konferencí nebo školení i akce, které si zpočátku prý ani neuměli představit – natáčení televizního seriálu, firemní i fashion focení, debaty, svatby, vánoční večírky s doprovodným programem. Nabízejí totiž i Push & Play, což je hra typu AZ Kvíz, a týmovou zábavnou show Mad Head s DJem a moderátorem. Tlačíme přitom na kvalitu služeb. Během akcí se soustředíme na všechny lidské smysly. Třeba židle do sálu jsem hledala čtyři měsíce, aby byly pohodlné pro sezení a měly příjemné područky na dotek,
ukazuje Vera svůj smysl pro detail.
Dříve jsme navštívili také restauraci, před kterou se dokonce stojí fronty. Více se dočtete v článku Znáte restauraci, před kterou se pravidelně stojí fronty? My ano.
A akce se jim postupně nabalují. Spolupracují s agenturami nebo weby, které doporučují prostory pro eventy. Lidem se líbí náš design, máme vyřešené parkování i to, jak nerušit noční klid, vše včetně cateringu zařídíme na klíč. Hodně fungujeme na doporučení. Někdo tu je s firmou a pak se vrátí se svou soukromou akcí nebo o nás řekne dál,
vysvětluje Vera. Blogují také o všech možných tématech nebo otázkách, které si zákazníci mohou klást: co to jsou únikové hry, protože většina lidí je nezná, jak si spočítat catering, co je potřeba na akci zařídit a podobně.
Trh se rozvíjí, chceme ho překvapit
V únikovkách podle Very nefunguje klasická konkurence. Každou únikovku si hráči zahrají jen jednou, a pokud je kvalitní, dělá reklamu celému trhu. Doporučují jim pak další únikovky jinde nebo si je lidé najdou sami. Se svou zahraniční zkušeností vnímá, že jsou únikovky v Česku sice na dobré úrovni, ale zatím v rozvoji.
Na otázku, co dál, nakonec prozrazuje jen to, že mají plány na expanzi. Projekt se podle ní stále rozvíjí i podle toho, jak se vyvíjí trh. A ten je v rychlém pohybu. Co pro nás bylo aktuální před půl rokem, je teď jinak. V našich dalších plánech ale zase chceme překvapit trh,
dodává Vera.
Podívejte se také na to, jak se podniká v dalším netradičním oboru, a to v soukromém muzeu:
ČLÁNKY DO MAILU