Rady, intimnosti, nadávky. Podnikatelky čelí hejtům a obtěžování nejen na sítích

A to nejen na Ostrovech. Jak se šikana či obtěžující chování offline a na internetu týká podnikatelek v Česku? I ony se setkávají s hejty (bezdůvodnými urážkami a nenávistným haněním) nejen na sociálních sítích, s různorodými osobními útoky, se zpochybňováním své osoby a práce. Jak se s tím vyrovnávají? Tři ženy sdílí svou zkušenost.

Když si diskutující plete data s dojmy

Podnikatelka Kateřina Haring, která také stojí za podcastem Podnikatelka a dalšími aktivitami podporujícími podnikání žen, si dodnes vybavuje reakce mužů na to, když na sociální síti LinkedIn nasdílela rozhovor, který se jmenoval: Banky ženám nechtějí půjčovat, nevěří jim. Speciálně na LinkedIn reagovali muži, že si jen stěžujeme. Dokonce jeden známý podnikatel mi tam napsal, že on toho pro ženy dělá hodně, že udělal školku a že u něj ženy mají další výhody. Nevím, jestli se tím chtěl vyvinit anebo téma shodit, vzpomíná. Odpověděla mu slušně a kultivovaně a už se neozval.

Popisuje, jak další podnikatel napsal, že jsou to kecy, že neuvádí žádný zdroj. Zdrojem tvrzení přitom byla studie OECD a také osobní zkušenosti jak Kateřiny, tak jejích kamarádek podnikatelek nejen v Česku, ale i z dalších zemí. Jasně, že to banky popřou a vytáhnou vám několik příběhů, kdy ženám půjčily. Ale data jsou data, dodává.

Nereagovat je často nejlepší

Další hejty se objevily, když dala rozhovor pro jeden celorepublikový deník v tištěné i online verzi. Rozhovor se týkal podpory podnikání žen a byl o tom, co dělá Českomoravská asociace podnikatelek a manažerek (ČMAPM), neziskovka, kterou tehdy vedla. V komentářích si pak přečetla, co by podnikatelky měly chtít za podporu, že se o sebe musí umět postarat. A že ať se lidé mrknou na Hlídač státu, že neziskovka, kterou jsem vedla, dostala mnoho let před mým nástupem nějakou dotaci a že si nemáme nač stěžovat. Na tyto komentáře jsem nereagovala, protože byly spíš od mužů a bohužel ne od nějakých odborníků na dané téma, uvádí a přiznává, že pak už komentáře ani nesledovala a nečetla. Zbytečně vás to vyčerpá a já potřebuji energii vkládat do jiných věcí než do vysvětlování něčeho lidem, kteří o tématu nemají vůbec ponětí, přiznává.

Přečtěte si také:

Porodit, podnikat, nezkrachovat: Nutný je finanční polštář a plán na měsíce dopředu

Vzpomíná si i na ženu, která má doma čtyři děti a na LinkedIn si dala fotku v plavkách. Bylo vidět, že na sobě zamakala a napsala, že je ráda, že se jí po čtvrtém porodu podařilo dostat do formy. Podle mě vypadala skvěle, navíc fotka byla opravdu vkusná. Ale ty komentáře. Některé pozitivní, ale muži ji tam například napsali, že na LinkedIn se to nehodí. Napsala tam, že to je její profil a její věc, co si tam dává, přidává, jak byla svědkyní dalšího nepříjemného hejtování.

Nejen hejty, ale také intimní fotky v messengeru

Nechce hodnotit lidi, kteří takové komentáře píší, ale mnohdy jde podle ní o komentáře bez znalosti souvislostí. Minimálně v oblasti, v níž se sama pohybuje. Jako by si chtěli dokázat, že mají pravdu oni a ne někdo jiný. I ze zkušenosti dalších podnikatelek ví, že s tím občas také bojují, když dají na sítě příspěvek, který nezapadne, někdo je chce zranit nebo dát najevo, že dotyčná je „kráva“. Dělají to podobně, ty hejty nečtou. Když reagují, tak jen na něco, ale spíše převládá ignorace. Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem, tak to prostě je a nemá smysl škarohlídy přesvědčovat o něčem jiném, protože máme pořád kolem sebe hodně těch, kterým se příspěvky líbí a like nám dají, uvádí.

A nakonec sdílí i svou zkušenost s obtěžováním na Facebooku nebo Instagramu, kde jí píše mnoho mužů, jestli jim potvrdí přátelství. Někteří jí přes messenger posílají také intimní fotky. Vše hned maže. Nepřidávám si lidi, které neznám. To je asi nejlepší obrana, připomíná. Také do diskusí na sociálních sítích proto nevstupuje.

Vypnout komentáře, hejty vytěsnit

Zkušenosti s hejty má také Barbora Baronová, majitelka artového nakladatelství wo-men, které se věnuje uměleckým knihám s genderovým zaměřením. A to vůbec nečtu žádné komentáře pod články, ani na sociálních médiích. Někdy dokonce možnost komentářů úplně vypínám, protože mě nezajímají. Nemám energii, čas ani mentální kapacitu se takovými věcmi brodit. Podobně to je s maily, které mi chodí, popisuje svůj přístup. Někdy jí svůj názor lidé přijdou říct i osobně na stánek na nějaký knižní festival. Má pocit, že si takové věci může dovolit vytěsňovat, protože je celkem v pohybu, nežije a nepracuje jen v Česku.

Jenom zlomek hejtů, které na ni míří, se přitom týká feminismu, se kterým je spojená. Ve své práci ovšem netematizuje jen feminismus, ale i další oblasti, jako je třeba ekonomika nerůstu nebo jiné alternativnější ekonomické modely. Dostávám i hejty od takzvaných absolventů Institutu Václava Klause. Rovnou všechno mažu a blokuju, nechci tím trávit čas, říká rázně.

Nevyžádané rady, jak pracovat správně

Specifické hejtování přišlo s tím, když vydala knihu Šárky Homfray Proč jsme tak naštvané?, která se dostala k jiné cílové skupině, než jaká se dosud o knihy z wo-men zajímala. Největší hejty tak jdou teď přímo proti mně, proti tomu, jak dělám svoji práci. I když se je snažím nečíst, stejně je vidím, když mě někdo označí v komentářích na sociálních sítích a podobně. Dozvěděla jsem se, že mou povinností je dělat knihy tak, aby si je finančně mohl dovolit úplně každý, popisuje svou zkušenost. Nejvíc ji dorazil komentář od paní, která ji osočila, že si knihu od Šárky Homfray nemůže kvůli ceně koupit matka samoživitelka. Zděsila jsem se, jak na mě nějaká privilegovaná žena, která si sama knihu koupila, převaluje povinnost saturovat všechny a bere si do úst ženy na okraji společnosti. V každé knihovně je tato kniha přitom dostupná a ze zákona musím spoustu výtisků zdarma do knihoven odevzdat, vypráví.

Přečtěte si také:

Byznysem hýbou feministická témata. Feminismus je přitom v podnikání stále sprosťárna

Další lidé jí píší, že by měla knihy tisknout v Číně, což z principu nedělá, že by neměla spolupracovat s výtvarníky, že má vydávat e-knihy. To jde úplně proti všemu, co se tu snažím měnit.A to je etika literární práce a knižního byznysu. I teď, aby mohla stát kniha, kolik stojí, musím dělat různá krkolomná strategická rozhodnutí. Například s knihami nejdu do velké distribuce, ale podporuji malé obchody, aby mohly knihy prodávat napřímo, objasňuje svou cestu.

Nejvíc ji zaráží, že právě lidé, kteří v životě neudělali to, co ona, a mají nulovou znalost oboru, mají potřebu jí vzkazovat, jak by měla dělat svouji práci. Takoví lidé jí píší „paní nakladatelka se chce mít dobře“. Prvních deset let jsem pracovala zadarmo, všechny peníze jsem investovala do nakladatelství. I když je to samo o sobě práce na plný úvazek, v dalším svém čase jsem pracovala na jiných věcech, abych mohla vydávat kvalitní knihy, uvádí.

Odkud se bere potřeba šířit nenávist?

To, že ji lidé budou hejtovat, věděla předem, vzhledem k tématům, jimž se věnuje, i způsobu, jak svou práci dělá. Musela jsem se na to připravit. Pomáhá mi, že lidé, s nimiž spolupracuji, se mnou pracují rádi, protože jim nabídnu důstojnější a férovější podmínky, které jim většinou jinde nenabídnou, popisuje svůj postoj. Před pár měsícei také dostala povzbudivý mail, v němž jí jeden muž psal, že dělá svou práci skvěle a hejty má házet za hlavu, protože stojí za to, aby pokračovala dál. Když mi je nejhůř, občas si mail znovu rozkliknu a přečtu, prozrazuje.

Nemá potřebu se obhajovat před kýmkoliv, kdo přichází jen s dojmologií a její práci nerozumí. Jen přemýšlí o tom, proč vlastně mají lidé takovou potřebu si do jiných kopnout a šířit nenávist. A ptá se: Jsme opravdu národ frustrovaných lidí?

Humorem se někdy útok dobře odrazí

Veronika Hurdová je autorka knih pro děti a dospělé a blogerka na volné noze, kterou dlouhodobě sleduji na sociálních sítích. Aktivně je využívá pro svou práci jako marketingový kanál a otevřeně se pouští do diskuzí, na druhou stranu si zde umí také jasně nastavit hranice. Zajímalo mne proto, jak se vypořádává s hejty a zda má nastavená nějaká vlastní komunikační pravidla. Když už se do diskuze pustím, jsem věcná a držím se tématu článku, který jsem napsala. Pokud je vhodné zmínit osobní rovinu, mluvím jen o sobě a nedělám domněnky o protistraně, vyhýbám se urážkám mířeným na člověka. To neznamená, že jsem suše nudná. V rámci těchto pravidel je možné používat i humor, který útok někdy dobře odrazí, vysvětluje svůj přístup.

A pokračuje i konkrétním příkladem: Když mi například nedávno v diskuzi o ženách s traumatem z Velikonoc pár diskutujících vpálilo, že toto píši jen proto, že mě pravděpodobně nemá kdo vymrskat, tak jsem jedné odpověděla, že mě rozhodně má kdo vymrskat, ale já preferuji velikonoční soulož.

Drží se pravidla, že jeden shnilý hrozen dokáže zkazit celý sud. Dbá na to, aby diskuze na stránkách, které spravuje, byla kultivovaná a uctivá. Pokud je někdo agresivní či sprostý, upozorní ho, že podobné chování netoleruje. Pošle mu pravidla diskuse s tím, že pokud je nebude respektovat, dostane ban. To většinou zabere, sdílí svůj osvědčený postup. Přitom dodává, že za zhruba deset let, během nichž se ve veřejném prostoru pohybuje, musela zablokovat jen malých pár desítek lidí. U mnohých mi to bylo dokonce líto, protože moje „guilty pleasure“ je bavit se těmito komentáři, které jsou někdy tak vtipné, že by to vydalo na samostatné memy, směje se.

Doporučení: Osoba na síti nejste vy

Co by tedy doporučila podnikatelce, která začíná a do veřejného prostoru, na sítě, vstupuje? Jak se postavit k hejtům, k nesouhlasným, nebo dokonce nenávistným komentářům? Jak se na ně psychicky připravit? A co jí samotné pomáhá? Prvně je potřeba si uvědomit, že svět sítí je virtuální. Ta osoba, kterou prezentuji na internetu, nejsem já. Je to jen jakýsi můj malý zlomek, na který lidé reagují. Tohle zní možná jako samozřejmost, ale o tom ztotožnění mluvím z vlastní zkušenosti před pár lety. Trvalo mi dost dlouho, než jsem došla k uvědomění, že toho svého online avatara můžu klidně odložit, pokud se mi stane břemenem, říká.

Přečtěte si také:

Musí zaměstnavatel umožnit dřívější návrat z mateřské či rodičovské?

A nabízí test; zastavit se a zkusit si pravdivě odpovědět na otázku: Kdyby zítra celá má virtuální stopa zmizela, byla bych s tím v pohodě? Pokud ano, pak je vše v pořádku a je i dost pravděpodobné, že se se stávajícími hejty popasujete snadno.

Podstatné je ukotvit se v realitě a pracovat na sebelásce

Jejím dalším doporučením je najít si kotvy v realitě. Pečovat o skutečné vztahy, objímat se s lidmi, které má člověk rád. Chodit do přírody, čuchat ke kytkám, hladit kůru stromů. Vařte s láskou dobré jídlo, hrajte na hudební nástroje, sázejte ředkvičky, tančete při úklidu a zpívejte si u toho. Pravidelně si kontrolujte, že naprostá většina vašich interakcí se odehrává offline a dodává vám energii. A pokud to tak několik dní po sobě není, tak jděte a změňte to, vysvětluje.

Jako nejdůležitější věc pak vidí každodenní práci na sebelásce. Když se má člověk v úctě, jsou podle ní pro něj hejty jako legrační otravné mouchy. Zřejmě tu s námi zůstanou, co bude svět světem, ale radost ze života nám zkazit nemůžou, je přesvědčená.

Vždyť jde i o zdraví a o byznys

Genderově podmíněnému online násilí na internetu se věnuje také UN Women (součást Organizace spojených národů). Upozorňuje, že takové násilí může mít mnoho forem, včetně kyberstalkingu, obtěžování na sítích nebo online nenávistných komentářů. Podpora toho, aby byly ženy na internetu v bezpečí, je zároveň podporou jejich podnikatelského rozvoje a příležitostí v digitálním prostředí. Nehledě na to, že jde i o psychické zdraví, neboť podobné formy násilí mohou vyústit ve stres, úzkost, depresi a ohrozit také fyzické zdraví žen.

Podle UN Women má s online obtěžováním zkušenost až 20 % evropských podnikatelek, většina incidentů přitom připadá na sociální média. A pro část z nich to také mělo negativní dopad na jejich byznys. Banalizace, tolerance a normalizace nenávistného chování tedy rozhodně není namístě.