Reportáž: Starosti zemědělců na ekofarmě

Zdá se, že vše, co je v Česku eko a bio, se rozvíjí, roste a má velkou budoucnost.

Samé dobré zprávy

Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) odstartoval v březnu dosud největší kampaň státu na propagaci biopotravin. V následujících 3 letech bude do propagace biopotravin a zvýšení informovanosti spotřebitelů o ekologickém zemědělství investováno celkem 28 mil. Kč. Hlavními komunikačními nástroji budou billboardy, inzerce v tisku, ochutnávky biopotravin nebo webové stránky www.ziju-bio.cz, informuje SZIF v tiskové zprávě.

Ministerstvo zemědělství představilo v polovině dubna Reformu zemědělské politiky. Zasadíme se o další rozvoj bioprodukce a výroby biopotravin z českého ekologického zemědělství, slibuje v reformním dokumentu ministerstvo.

„Český trh s biopotravinami nezadržitelně roste. Jen za rok 2006 přidal na objemu 49 % a do roku 2011 by měl ze stávajících 760 milionů Kč dosáhnout hodnoty 3,2 mld Kč. To je růst o 35 % ročně! Trh s biopotravinami nabízí neopakovatelnou podnikatelskou příležitost,“ hlásá studie Český trh s biopotravinami 2007 vydaná agenturou Green Marketing.

Co si myslí odborník na zelený marketing

Tomáš Václavík z agentury Green Marketing tvrdí, že problémem českého zemědělce, který chce přejít na ekologické hospodaření, je především pokles výnosů v překlenovacích 2 – 3 letech. Nejen, že se učí, co ekologické pěstování nebo chov vyžaduje, ale také po přechodnou dobu nesmí svoji produkci nabízet jako bio. Zemědělci se také potýkají s nedostatkem financí a těžko shánějí bankovní úvěry, tvrdí Václavík.

Stávající ekozemědělci pak podle Václavíka bojují s přílišnou byrokracií českého zemědělství, s kontrolami a povinnou evidencí. Ti, kteří by rádi na farmě bio produkci také zpracovávali, se potýkají s přísností úředníků veteriny a hygieny, kteří striktně vykládají zákon a nutí drobné zpracovatele ke stejným investicím jako velké potravinářské firmy, vysvětluje.

Na straně zemědělců vidí Tomáš Václavík nedostatečnou schopnost prezentovat se. Zde je veliký potenciál ke zlepšování, myslí si. A tvrdí, že ekofarem, které jsou orientovány spotřebitelsky a umí svoji produkci prodat, je jen pár.

Podle Tomáše Václavíka je situace obdobná v celém středoevropském regionu. Všude chybí dodavatelský řetězec na domácím trhu. Proto velká část bioprodukce končí mimo vlastní region, často bez jakéhokoli zpracování, objasňuje. Výjimkou je podle něj Maďarsko, kde již existuje několik zpracovatelů a výrobců biopotravin. Zemědělci si vzájemně nedůvěřují, a proto se brání spolupracovat, vytvářet odbytová či marketingová „družstva” a tak lépe zhodnocovat svoji produkci, domnívá se Václavík. Místní maloobchodníci zase podle něj nejsou ochotni udělat vstřícný krok a pochopit, že vypěstovat v dostatečném množství a kvalitě, po celý rok, naskladnit, zabalit a dovézt do centrálních skladů je nad síly většiny ekozemědělců.

Bio nestačí. Kvalita je důležitější, uzavírá Václavík. Příležitostí je podle něj pro ekozemědělce místní marketing a spolupráce s veřejným stravováním – se školami a nemocnicemi.

Podnikatel.cz na ekofarmě

V Nenačovicích u Berouna v prostorách bývalého kravína sídlí společnost Country Life, která patří mezi domácí průkopníky ekologického zemědělství a biopotravin. V Nenačovicích má firma ekofarmu, biopekárnu i velkoobchod. V Praze pak provozuje vegetariánskou restauraci a občerstvení a několik firemních bioprodejen, včetně prodejny s kosmetikou. Firma začínala nejprve s velkoobchodem a v roce 1993 začala ekologicky hospodařit. Teď pěstuje obiloviny, zeleninu, ovoce a bylinky v bio kvalitě, a to zhruba na 80 hektarech půdy. Tím, že firma propojuje zemědělství, zpracování, distribuci i maloobchod, je v Česku ojedinělá.

Život na ekofarmě Country Life

Foto: Jana Bohutínská a Country Life.

Na farmě, kam je možné přijet autem nebo autobusem z nedaleké Loděnice, jsem se sešla s ekofarmářem Jiřím Pospíšilíkem a Lubomírou Chlumskou, která má ve firmě na starosti propagaci. Jiří Pospíšilík ekozemědělstvím žije a vyprávět o něm dovede hodiny. Na pozemcích zatím vysadil jen mladé stromky – sadba je podle něj tak trochu věc intuice.

Co Jiřímu Pospíšilíkovi komplikuje pracovní život? S administrativou, která se stále skloňuje jako velký problém domácího podnikání, se to podle jeho názoru přece jen trochu zlepšuje. Za problém ale považuje každoroční shánění sezónních pracovníků, které musí stále dokola zaučovat. Lidé z vesnice prý nemají o práci na farmě zájem. Zemědělství nemá prestiž, stěžuje si. Osvětu je podle něj nutné mířit nejen ke spotřebitelům, ale i k zemědělcům, kteří hospodaří konvenčním způsobem, a vlastně taky ke státní správě.

Dotace nepovažuje za jedinou podporu, kterou by si ekozemědělci přáli – vlastně křiví trh, ale zároveň se bez ní nikdo neobejde, zemědělec bez dotace není životaschopný. Za smysluplnou však považuje například podporu biopotravin ve školách a v tom se shoduje s Tomášem Václavíkem. Jako problematický vidí také samotný systém dotací: Tam, kde je největší podíl práce, jsou vlastně nejmenší dotace, tvrdí. Menší dotaci totiž zemědělec získá například na hektar, kde pěstuje zeleninu, než na hektar trvale zatravněné plochy. U dotací je hodně papírování, ale od počátků už se to trochu ustálilo a zlepšilo, připouští. Kritizuje však přístup pracovníků SZIF. My pěstujeme a oni kontrolují, oni nejlíp vědí, jak se co má dělat. Spíš zemědělec by to měl vědět. Ekologická politika je v Česku taková, že se vše bere z pozice Evropské unie, ale ne domácího zemědělce. V jiných evropských státech jsou mnohem benevolentnější – vše směřuje k podpoře domácího trhu a domácích zemědělců, ale to myslím u nás není, domnívá se.

A nastiňuje jistý rozpor mezi průkopníky ekozemědělství, pro které je to srdeční záležitost a těmi, kteří k němu přistupují jen jako k obchodní příležitosti. Ti první mohou pociťovat současné propagační aktivity neblaze. V každém oboru ale může podnikat někdo, kdo pro něj žije, i jiný, pro kterého je to prostě jen podnikatelsky perspektivní oblast, uzavírá Chlumská.