První kniha, kterou Martina Načeradská v sedmi letech sama přečetla, se jmenovala Mít svoje vlastní zvířátko. A říká, že to byl okamžik, který rozhodl o jejím příštím životě. Začala chovat křečky, osmáky, pískomily, později kočky. Od svých 15 let chodívala pomáhat do veterinární ordinace. Dnes je z ní veterinární lékařka a už skoro 6 let provozuje vlastní praxi. Rozhovor o podnikání v tomto oboru vznikal přímo v ordinaci chvíli poté, co se vrátila z operačního sálu.
Po škole nastoupila do veterinární praxe, ale časem zjistila, že si bude muset otevřít svou. Její přístup ke zvířecím pacientům i jejich majitelům se totiž rozcházel s přístupem starších kolegů. A zvládla to poměrně rychle. Možná i díky začátečnickému štěstí se jí vyhlédnuté prostory povedlo zrekonstruovat a proměnit na ordinaci za jediný měsíc a mohla se postavit na vlastní nohy. Vlastní praxi mám už skoro 6 let, ale tvrdím, že podnikám teprve rok, maximálně dva. Teprve teď totiž začínám přemýšlet jako podnikatel. Dřív jsem jednala impulzivně. Když mi nějaká lékařská mašinka padla do oka, musela jsem ji mít. Bez ohledu na to, že jsem na ni neměla peníze. Manžel ze mě šílel a je velkým štěstím, že jsem neskončila po uši v dluzích. Říká se, že na otevření slušné veterinární praxe jsou potřeba dva miliony korun. Já ty peníze samozřejmě neměla a tak jsem si to tady zařizovala postupně a postupně se taky dostávala z červených čísel,
začíná rozhovor Martina Načeradská. Dodnes je ale nadšenou sběratelkou veterinárních přístrojů a jakmile dostane pocit, že se bez něčeho neobejde, není jiná cesta, než přístroj koupit. Jedním z posledních byl digitální rentgen. Nepatrná investice za pouhých 300 000 korun. Touhu mít magnetickou rezonanci jí kvůli drahému provozu prozatím rozmluvila kamarádka. Místo ní teď proto veterinářka touží po 3D počítačové tomografii a zubním rentgenu.
Tyto investice se samozřejmě projevují na cenách služeb. Musím si na to někde vydělat. Občas mi někdo řekne, že jsem drahá a jde jinam, ale to je jeho volba. Díky dobrému vybavení jsem schopna poskytnout nejlepší možnou péči. Profiluji se jako specializovaná ordinace. Nechci pracovat metodou pokus omyl. Já chci přijít na to, co tomu zvířeti skutečně je. Když přijde člověk s džungarským křečkem, udělám mu seškraby a 20 minut hledám pod mikroskopem parazita, než zjistím, co se děje. Takové vyšetření samozřejmě nemůže stát 60 korun,
vysvětluje Martina Načeradská s tím, že u žádného ze svých pacientů nevychází z toho, že určité procento zvířat trpí tím nebo oním problémem, a tak preventivně nasadí tu či onu léčbu. Někdy totiž takové věštecké metody vychází dráž, protože majitelé zvířete investují do medikamentů, které vůbec nezabírají.
Práci veterináře nejvíce ztěžují majitelé zvířat
Veterinářka Martina Načeradská je do svého oboru blázen. Práce a koníček jsou v jejím případě jednou věcí.
Na první pohled se může zdát, že lidé by za své domácí mazlíčky utratili poslední korunu. Ne vždy tomu ale tak je. Někteří lidé nejsou zvyklí u lékaře platit. A jakýkoli výdaj navíc jim přijde zbytečný. Práce veterináře je proto v tomto ohledu poměrně náročná. Někteří přijdou a odmítají jakékoli vyšetření, které by jim návštěvu veterináře prodražilo. Podle lékařky je to ale naprostá hloupost. I na veterině se musí postupovat tak, jako v humánní medicíně, tedy nejprve zjistit příčinu a teprve potom léčit. Zvíře navíc nemluví a není jednoduché zjistit, co mu chybí.
Nejlépe se proto pracuje s klienty, kteří diskutují a jsou schopni danou situaci pochopit. Vždycky chceme zvířeti pomoci, ale zadarmo to prostě nejde. Když člověk nemá peníze, tak ho nechám rozhodnout. Musí ale dopředu znát fakta a udělat vlastní informované rozhodnutí. Měla jsem tu třeba psa, který vypadal na ledvinové selhání. Majitelé ale neměli peníze na léčbu a chtěli ho rovnou utratit. Pes na tom byl skutečně hodně špatně, musela jsem to udělat. Bylo to menší trápení pro všechny,
líčí Martina Načeradská.
Sama lidem nedává falešné naděje. Jsou totiž tací, kteří jsou ochotni se pro vyléčení svého mazlíčka i zadlužit, přestože zvířeti už nic nepomůže. To rozhodnutí je zase na nich. Někteří neváhají investovat i ve chvíli, kdy se procenta přežití počítají jen v jednotkách. Pokud ale člověk předem ví, do čeho jde, je smířený, když zvíře uhyne nebo ho musím utratit, a ví, že udělal maximum, co šlo,
dodává veterinářka. Veterinární praxe není jen o očkování. Lékař se musí vypořádat s řadou extrémních situací, které mu připravují ne pacienti, ale často jejich majitelé. Ne zcela dobře se pracuje právě ani s těmi, kteří přijdou a v zoufalství prohlásí, že má lékař jejich plnou důvěru a ať udělá cokoli, co je v daný moment možné. Slepá důvěra není na místě. Lékař není „kouzelník“ a vždy existují rizika, která je si třeba uvědomit. Kromě toho pak může být majitel zaskočen částkou, na kterou se může léčba vyšplhat bez ohledu na výsledek. Někteří lidé také ke svým zvířatům přistupují jako k porouchaným věcem. Přijdou prostě s poškozeným majetkem a očekávají jeho „ekonomickou“ opravu, aniž by museli cokoliv udělat. Po takových zážitcích je potřeba umět vypnout a relaxovat. Martina Načeradská chodí střílet a podle svých slov střílí velice dobře.
Vyhledejte své obchodní partnery a souvislosti. Vyzkoušejte Rejstřík firem
I ve zvěrolékařství je silná lobby
V některých ohledech se klasický lékař od veterináře vůbec neliší. Příkladem je třeba tlak ze strany výrobců krmiv nebo léků. Protože ve veterinární medicíně nejde o takové částky jako v humánní medicíně, je sice lobby menší, ale přesto se objevuje. Místo dovolené na Maledivách jsou zdarma nabízena třeba školení personálu, samozřejmě v závislosti na výsledcích prodeje krmiva nebo odběru požadovaného množství léků. Před časem mi v ordinaci málem omdleli zástupci jedné známé nadnárodní firmy vyrábějící dietní krmivo. Přišli s vysokým manažerem ze zahraničí a ptali se, co a jak dělám. Čekali, že budu líčit, jak doporučuji jen a jen jejich produkty. Místo toho ale slyšeli, že dám zvířeti na vybranou z několika variant, ono začne žrát to, co mu chutná, a u toho zůstaneme. Tahle návštěva ordinace zřejmě pro české zástupce firmy dopadla fiaskem. Ale přece nejde upřednostňovat byznys před zvířetem. Vím, že k tomu dochází i v humánní medicíně, ale já to odmítám,
říká zvěrolékařka.
Stejně Martina Načeradská postupuje při výběru medikamentů a doplňků. Má ráda variabilitu a neupíná se jen na prosazované přípravky. Majitelům zvířat se snaží nabídnout běžnou léčbu i alternativy. Každý si může vybrat. Kromě šampónů a léků se tak v její ordinaci používají třeba i bahenní zábaly. Nejmenším zvířetem, které takto ošetřila, byl džungarský křeček, největším pak argentinská doga. Jednou ke mně přišel pán s dobrmanem, který měl těžkou formu demodikózy, což je parazitální kožní onemocnění. Toho psa doslova svědil celý pes, nedokázal v klidu sedět, na břiše a na nohou už neměl srst. Udělala jsem mu zábal a pes půl hodiny blaženě ležel a ani se nehnul. Pán na mě začal křičet, prý co jsem mu s ním udělala. Já jen řekla, že jsem mu udělala dobře. Pes se z toho dostal přírodní cestou a ještě mu bylo dobře. Tak na co zbytečně používat předkládanou chemii,
komentuje Martina Načeradská.
Děsivé nedostatky našeho školství
Martina Načeradská má svou praxi v pražských Vršovicích a je jednou z mnoha veterinářů, kteří v metropoli působí. Jako lékařka samozřejmě nemůže aktivně vyhledávat klienty, na druhou stranu podniká a musí se umět postarat nejen o sebe, ale i o několik svých zaměstnanců. Je proto nutné na sebe upoutat pozornost. Sází na poskytování dražší, ale vysoce odborné péče. Loni v létě například získala jako první v České republice mezinárodní certifikaci Cat Friendly Clinic. Je to certifikát pro společenství lékařů, kteří se zabývají kočičí medicínou. Jsou schopni nabídnout jasně definovaný standard a maximální péči založenou na současných znalostech medicíny. Je to pro mě jistá konkurenční výhoda, protože moje ordinace získala tento titul jako vůbec první v České republice,
říká lékařka, která si teď dodělává také postgraduální studium, aby se mohla podrobněji zabývat dermatologií a mohla si dát na dveře beztrestně nápis „dermatolog specialista“.
Velkým problémem je podle Martiny Načeradské naše současné školství. Obor se dá vysokoškolsky studovat jen na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Ta je státem placená od počtu studentů a to je kámen úrazu pro všechny lidi z oboru. Škola každý rok vyprodukuje zhruba 200 absolventů, kteří jsou sice dobře připraveni po teoretické stránce, ale nemají téměř žádnou praxi. Vidím to na mojí mladé kolegyni, kterou jsem přijala. Učí se tady všechno za pochodu. U nás se totiž veterina dá bohužel prakticky vystudovat i bez toho, že si student vůbec sáhne na živé zvíře,
stěžuje si veterinářka a vzpomíná, že situace byla stejná i v době jejích studií: Já si například vyslechla, že můj zájem o předmět hraničí s otravováním. Ne každý vyučující má naštěstí stejný přístup. V Brně třeba skvěle fungují kliniky hlodavců a velkých zvířat. Často je to ale po praktické stránce bída. Já se třeba naučila pořádně kastrovat až na stáži v Záhřebu.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Lékařka vyzdvihuje přístup zahraničních univerzit, kde studenti běžně vyšetřují už od třetího ročníku. Provádí to ve skupinkách a konzultují s vyučujícími. Univerzitní ordinace jsou například v Dánsku tou nejlevnější variantou. Všichni vědí, že se tam studenti teprve učí, ale je to lákavé a prospěšné pro všechny. Veterinární ordinace při brněnské univerzitě naopak patří k těm dražším ve městě, což se projevuje na návštěvnosti a studenti pak nemají moc příležitostí si postupy prakticky vyzkoušet.
České školství má i další hendikepy. Studenti se prakticky vůbec neučí jak komunikovat s majiteli zvířat. Neví, jak s nimi pracovat a vychovávat je ke správné péči o zvířata. Přitom například majitelé koček bývají často velmi citliví lidé. Veterinář je také hodně závislý na své pověsti. Lidé mohou ve chvíli, kdy přijdou o svého domácího mazlíčka, jednat impulzivně a roznést ho na kopytech bez ohledu na to, jak kvalitní, či nekvalitní péče byla. I proto je komunikace tak důležitá.
Navíc čerstvě vystudovaní veterináři nemají ani tušení, co je to podnikání. Ekonomické předměty ve škole nejsou ve středu pozornosti. Každý z dvouset absolventů ročně chce přitom práci a často si musí založit vlastní soukromou praxi. Je škoda, že si pak skoro každý musí shánět informace mezi známými. Téměř nikdo na začátku nemá tušení, co musí splnit, aby si mohl otevřít vlastní ordinaci. Mladí lidé netuší, jak je důležité se profilovat a zaměřovat se na určité oblasti. Každý veterinář ošetřuje psy nebo kočky, ale je potřeba hledat mezery na trhu. Jsem ráda, že nemusím začínat dnes a už jsem si vybudovala nějaké jméno. Cenou se totiž v dnešní době, kdy je nás tolik, konkurovat nedá. Kdo si to myslí, ten je na cestě do pekla. Důležitá je kvalita a odbornost,
říká Martina Načeradská.
Sama se snaží dál vzdělávat nejen sama sebe, ale také své kolegy a veřejnost. Pořádá semináře, zve zahraniční osobnosti, které mají co říct a upozorňuje na problémy. Například bych ráda, aby se něco začalo podnikat proti množírnám psů. Česká republika, Slovensko a Maďarsko zásobují Evropu psy, kteří se nevyváží na kusy, ale bohužel na kila. Je to obrovský byznys a tento černý trh je u nás řadu let přehlížen. Teď se ale konečně něco pohnulo a v květnu se v Senátu bude konat konference o ochraně zvířat v České republice. Chceme vyvolat diskuzi podobně, jak se to podařilo v případě nekalých obchodních praktik u předváděcích obchodních akcí, což bylo zachyceno i v dokumentu Šmejdi. Snad se to povede,
říká Martina Načeradská a dodává, že je nepoučitelná a zřejmě objevila další možnost, kde se dá investovat energie a prodělávat na tom. Je ale přesvědčená, že je to potřeba a pro dobrou věc musí jít někdy rozumné podnikatelské rozhodování a investování do sebe sama a své praxe stranou.
ČLÁNKY DO MAILU