Poprvé jsem se s dráteníkem potkal na Pernštýnské noci tady v Pardubicích. Bylo mi tehdy 13 let. Stál jsem u stánku dráteníka Mirdy z Veselého kopce a fascinovaně na něj půl hodiny koukal. Po roce se to opakovalo. Kdy jsem ale sám začal s drátováním, to přesně nevím. Pamatuju si jen, že v 15 letech jsme na vandru potřebovali ve vodě vychladit láhev a tak jsem k ní přidrátoval kámen, aby nám neuplavala,
začíná své vyprávění Aleš Kulhánek, jeden z mála českých dráteníků. Na techniku drátování si přišel sám, prostě si jen začal hrát s kamínky a měděným drátem z trafa. Své výtvory pak rozdával kamarádům z vandrů.
Při střední škole si začal přivydělávat prací pro místního starožitníka, pro kterého drátoval hrnce. Drátování jako profesi a živnost si ale vybral až po vojně. Tu absolvoval v Brdech a inspiroval ho nedaleký hrad Karlštejn. Jeho otec má keramickou dílnu a tak ho napadlo, že si v podhradí otevře stánek s odrátovanou keramikou. Na Karlštejně se mu ale nedařilo a podnikání tam rychle opustil. Turisté ho brali jen jako atrakci a prodej váznul. Postupně se ovšem s drátováním dostal na různé historické slavnosti a začalo se mu dařit. Přiznává ale, že se jako dráteník mohl začít živit jen díky vstřícnosti a pochopení svých rodičů, kteří ho drželi nad vodou v době, kdy prakticky vůbec nic nevydělával.
Drátenictví nezaniklo, to je omyl
S dráteníky současný živnostenský zákon vůbec nepočítá, přesto jich u nás několik podniká. V Pardubicích je to Aleš Kulhánek.
Drátování není nic složitého. Stačí dvoje kleště, drát a předmět, který se drátuje. Dnes je poměrně snadné najít i drátenické kurzy. Pardubický dráteník je ale samouk. Co by dnes díky kurzu uměl za pár hodin, to se sám učil půl roku, a to systémem pokus-omyl. Je ale rád, že díky tomu do práce s drátem vložil něco svého. Já jsem si v těch 15 letech vymyslel svůj vlastní unikátní jednoduchý způsob drátování kamínků. Pravdou ale je, že dnes už bych to nebyl schopný vymyslet. Jak jsem do toho řemesla proniknul, tak si vymýšlím stále složitější věci a svoji první banální techniku už bych nevymyslel. Vím ale, že ji někteří kopírovali. To mi dělalo radost, protože to byl důkaz toho, že to byl dobrý způsob,
říká Aleš Kulhánek. Dnes ovládá klasickou i moderní techniku. Laik je od sebe na první pohled nerozezná, ale zkušený člověk ano. Oka se vyplétají jinak a stará technika drátování je mnohem náročnější na čas. Například formu beránka, kterou Aleš Kulhánek drátoval během rozhovoru, by moderní technikou dělal půl hodiny. Sloužila by ale už jen pro dekoraci. Majitelé ji ovšem chtějí dál používat na pečení, a proto je na ni využita klasická technika. Ta zabere zhruba hodinu a čtvrt.
V dílně, která je zároveň i obchodem, má dráteník samozřejmě spoustu druhů drátů. Klasikou je železný vázací drát, ale vedle něj je potřeba také drát měděný, mosazný, pozinkovaný, nerezový, případně postříbřený. To vše v tloušťkách od 0,3 do 3 milimetrů. Silnější dráty se používají na kostry, slabší pak na výplet. Sehnat materiál je někdy dost těžké. Třeba mosazný drát se skoro vůbec nevyrábí. Drátovna vám ho ráda udělá, když si ho odeberete 20 tun. Jenže to by mi stačilo asi tak na stovku životů,
vysvětluje dráteník. Většinou pracuje s klasickým železným drátem, který má dobré vlastnosti a hodí se na všechny možné druhy výroby.
Drátenictví nemá příliš dlouhou historii. Jako řemeslo se pravděpodobně objevilo až v 17 století. Nejvíc se rozmohlo ve století 19., kdy se kromě potulných dráteníků, kteří vyráběli a opravovali předměty denní potřeby, začaly objevovat i manufaktury. V nich se pak začaly víc vyrábět předměty z plechu než z drátu. Starší generace si může vybavit plechové vany nebo pařáčky a třeba ešusy značky Mars. Donedávna se také v nemocnicích používaly sterilizační bubny. To všechno byla práce drátenických manufaktur, z níž se později vyvinuly továrny na domácí potřeby. V polovině minulého století pak u nás drátenictví jako obor prakticky zaniklo. Do širšího povědomí se znovu dostalo až v několika minulých letech.
Klasickou dráteničinou udělám zhruba 50 až 100 kusů za rok. Většinou opravuji staré krajáče, mísy, pekáče a různé formy. Nové zboží se drátovat nevyplatí, vyjde stejně nebo levněji, když si pořídíte nové. Ale taková forma beránka po prababičce, ta už má docela jinou hodnotu. Ne peněžní, ale citovou. Tady už se drátování vyplatí. Navíc je drátování geniální prevencí před rozbitím a popraskáním starých kousků. Odrátované věci se zpevní a máte zaručeno, že vám na staré keramice nevznikne nová prasklina,
popisuje dráteník. A když už byla řeč o cenách, zatímco jako student drátoval pro starožitníka hrnce za 30 korun, dnes, aby se mu práce vůbec vyplatila, účtuje si desetkrát víc. Jde totiž o poměrně náročnou ruční práci. Smůla je to, že za ni lidé odvykli náležitě zaplatit. U starých kousků ale Aleš Kulhánek rád nabídne zajímavou cenu, protože má radost ze zajímavé příležitosti a udržení drátenického řemesla.
Je tedy jasné, že jen opravou starých věcí se neuživí. Jak sám říká, klasická drátenická práce je jen taková bublina, která mu dělá reklamu. Zásadní část jeho příjmů totiž tvoří dílny a ukázky. Musím být i komediant. Jezdím po akcích, večírcích, najímají si mě na teambuildingy. Postupně jsem přibral i další stará řemesla, třeba svíčkařství a kovotepectví. Jsem ale jeden z mála českých dráteníků, který se tím živí. Většina lidí, které vidíte na jarmarcích s drátenickým zbožím, se tím neživí. Přes týden dělají jinou práci a o víkendech vyrážejí na akce, nebo vyrábějí keramiku a tu pak drátují,
vysvětluje Aleš Kulhánek. Práci má přes několik agentur, které ho zastupují, nebo si ji sežene sám. Zájem o dráteníka je i na jarmarcích, ale problém je v tom, že jejich pořadatelé jsou v přístupu k historickým řemeslníkům stále nekompromisnější a vyžadují po nich poplatek za místo. Já na takové akce z principu nejezdím. Uvedou vás na plakátech, nalákají na vás lidi a pak ještě chtějí zaplatit? Kde to jsme? Když si na akci pozvete zpěváka, tak vám taky nebude platit za to, že může vystoupit na pódium. Pořadatelé argumentují tím, že si na akci vyděláme prodejem zboží, ale ani to není jisté a pokud tam budu i předvádět, tak musím jet ve dvou lidech a to taky něco stojí. Jakmile začnou vybírat poplatky, značí to, že je nezajímá kvalita, ale kvantita. Pozvou pak hodně řemeslníků a žádný z nás pak nemá šanci dobře vydělat,
říká dráteník.
Těžký život dráteníka (živnostníka)
Jako každý živnostník, ani Aleš Kulhánek to nemá nijak jednoduché. V jedné věci má ale přesto výhodu. S dráteníkem totiž zákon o živnostenském podnikání v roce 2014 vůbec nepočítá. Ve volných živnostech-službách je uvedeno mnoho různých druhů činností, které nevyžadují prokazování odborné ani jiné způsobilosti, ale dráteníka do žádné z nich nezařadíte. A volná kolonka neexistuje. Dalo by se tedy říct, že drátování starých věcí, které nejsou na prodej, dělá vlastně načerno. Na všechny další činnosti samozřejmě živnostenský list má.
Dráteník jakoby do dnešní doby vůbec nepatřil. A zastaralé metody, ovšem přesto účinné, používá i pro svou propagaci. Mám sice webové stránky, ale ty potřebuji předělat. Vím to, ale zatím o jejich obnově a novém obsahu jen povídám. Stejně jako o Facebooku. I ten by byl určitě dobrý, ale já na takové věci moc nejsem. Jediné, co je dobré, to jsou vyhledávače. Vždycky mě najdete na první stránce, protože drátenické weby spočítáte na prstech jedné, ruky, nebo dvou. Jestli tedy budu na prvním nebo pátém místě, to je jedno,
směje se Aleš Kulhánek. Co se mu jako reklama osvědčilo vůbec nejlépe, to je práce před vlastní dílnou. Lidi kolem mě chodí a jezdí autem. Pak se za mnou po delším čase zastaví v obchodě a řeknou, že přišli proto, že je zajímalo, co jsem před půl rokem dělal na ulici. Tak dlouho jim to vrtá v hlavě a pamatují si to. Tohle žádná jiná reklama na světě asi nedokáže,
pochvaluje si dráteník.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Zároveň si ale uvědomuje, že kdyby měl dobře postaráno o webové stránky a profily na sociálních sítích, pracovních nabídek by měl určitě víc. Je klasickým příkladem šikovného a pracovitého živnostníka, který se prostě jen neumí nebo nemá čas, případně zkušenosti, prodat. Místo toho se svým zákazníkům snaží dokázat, že jednotlivci, kteří se postavili na vlastní nohy, si zákazníků váží a nikdy je neodmítnou. V minulosti bylo běžné, že lidé měli firmu tam, kde zároveň žili. Nájmy pro ně byly drahé, stejně jako pro dnešní živnostníky. Neměli proto problém obsloužit zákazníka kdykoli se mu zachtělo. Stačilo seběhnout do krámu nebo do dílny. Bývalo to běžné ještě za dob první republiky. Dnes mají lidi strach mi zavolat mimo pracovní dobu. Já mám ale tady v krámku v Pardubicích otevřeno jen tři dny v týdnu. Snažím se proto svoje zákazníky znovu naučit, že jsem jim k dispozici kdykoli. Tohle u nás doba komunismu úplně zabila a je to škoda,
komentuje svůj pohled na věc Aleš Kulhánek.
Drátenictví má své limity. Všechny techniky už byly vymyšleny a použity. Přesto je každý kus originálem, protože má jiné velikosti a počty ok. Nabízí také velké možnosti využití, se kterými si zručný dráteník může vyhrát. Aleš Kulhánek například udrátoval kytaru, na které se pomocí otáčivých kolíčků dají natahovat struny. Na zakázku vyrobil model dvojplošníku a chystá se i na další výrobky, které si žádají velký kumšt. Mám tady vystavený udrátovaný velociped. Ten jsem nevyrobil, já chci udělat takový, u kterého se budou otáčet kola. Stejně tak mě baví vymýšlet, jak vyrobit model auta s otevíracími dveřmi. Na umění moc nejsem, ale vymýšlet, jak udělat takové technické detaily, to mě baví,
říká dráteník. Hodně si váží práce, kterou dělal pro architekta, jemuž drátoval velké lustry.
Jeho snem je pak založit drátenické muzeum. Do něj hodlá přesunout staré drátenické výrobky, které postupně získává na bleších trzích nebo od jednotlivých lidí. Základ na něj už má celkem slušný, pohromadě má kolem pěti set různých drátenických výrobků. Drží se ale hesla „pospíchej pomalu“ a snaží se žít klidněji než kdysi. Proto ani na muzeum příliš nepospíchá.
ČLÁNKY DO MAILU