Něco ze základů ekonomie- námezdní práce je smluvní pronájem času mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z této definice vychází, že jakýkoliv činnost nařízená zaměstnavatelem je výkonem práce. Když zaměstnavatel nařídí příchod na pracoviště před zahájením směny, nesmí se divit, že zaměstnanec chce plnění za tuto dobu, na kterou si zaměstnavatel nárokuje určovat činnost zaměstnance. Nařízení o opuštění pracoviště je zcela mimo mísu. Proč bych měl nařizovat zaměstnanci aby se očistil a platit to? V praxi je to úplně jinak. Zákoník práce je v polovině firem sprosté slovo a pracovní smlouvy s právními vadami, časté závazky bez protiplnění nebo v rozporu s dobrými mravy. Ale kde není žalobce není soudce. Mám praxi ve státním dozoru a vím, o čem mluvím. Z praxe častý hřích nezapočítávání doby úklidu prodavačkám nebo servírkám do výkonu práce. Někteří zaměstnavatelé si někdy pletou otvírací dobu s pracovní. Ale jsou i férový zaměstnavatelé. Na příklad jedna firma: vyžaduje příchod 30 minut před směnou z důvodu přidělení a organizace práce ( velmi variabilní pracoviště a specifické OOPP) a jako kompenzaci započítává dobu očisty 30 minut jako výkon práce.
Když se kolegům na pracovišti nelíbilo nové rozvržení směn, řekl vedoucí: "musíme se řídit zákoníkem práce". A když jsem ho asi o měsíc později žádal o náhradní volno za práci ve svátek, udiveně na mě zíral s otázkou - jaký volno? Vysvětlil jsem mu, že se musíme řídit zákoníkem práce a volno jsem si následně vybral.
Po 6týdení pracovní neschopnosti mi den před nástupem do práce telefonuje vedoucí s tím, jestli jsem byl na mimořádné pracovně lékařské prohlídce, že jinak tam prý nemohu nastoupit a pracovat. Řekl jsem mu, že pořád mám platný doklad o zdravotní způsobilosti k práci, a že mám uzavřenou pracovní smlouvu, takže mi musí přidělovat práci. Dopadlo to tak, že jsem druhý den normálně nastoupil, a na žádnou prohlídku už mě nikdo nevyslal. Za to můj kolega, který byl ve stejné situaci, kvůli tomu, že lékař na něj měl čas až za týden, si "musel" vzít neplacené volno, nebo to pokrýt dovolenou.
Takže zaměstnavatelé se radí ohání zákonem co se týká povinností zaměstnance, ale když jde o jeho práva, tak je ZP sprosté slovo.
A je také pravda, že čeští zaměstnanci mají obecně malé právní povědomí o pracovně právních vztazích, a pak se nebrání bezpráví prostě proto, že o tom neví.
V době, kdy v firmy v ČR nemohou sehnat v součtu přes 300 000 zaměstnanců, by se zaměstnanci neměli tolik bát hájit si svá práva. Nikdo jiný to totiž za ně neudělá.