O zprávu žádalo v roce 2018 sdružení Kverulant, ministerstvo financí ji však tehdy odmítlo vydat, respektive vydalo pouze malou část s tím, že zveřejnění by ohrozilo schopnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy. Následně rozhodnutí ministerstva potvrdila i tehdejší ministryně financí Alena Schillerová. Nejvyšší správní soud (NSS) však nyní s konečnou platností rozhodl, že postup ministerstva financí byl nezákonný.
Co se dozvíte v článku
Zprávu OLAF odmítlo ministerstvo zveřejnit
Když Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) poslal na začátku ledna 2018 českému ministerstvu financí závěry svého vyšetřování kauzy Čapí hnízdo tehdejšího premiéra Andreje Babiše, bylo ministerstvo požádáno organizací Kverulant, s odkazem na zákon o svobodném přístupu k informacím, aby zprávu zveřejnilo.
Ministerstvo financí pod taktovou Babišovy stranické kolegyně Aleny Schillerové to však odmítlo. Místo toho vydalo jen několik odstavců závěru s tím, že nechce narušovat české trestní řízení v dané kauze a odkázalo na stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze. Následné rozhodnutí ministerstva posvětila při odvolání i ministryně Alena Schillerová.
Spor skončil u soudu
Ačkoli zanedlouho zpráva OLAF do médií unikla (a po podání žaloby ji zveřejnilo i ministerstvo), Kverulant se s ministerským rozhodnutím nesmířil a podal na ministerstvo žalobu. V ní Kverulant argumentoval, že ministerstvo chybně vyšlo ze stanoviska státního zastupitelství, aniž by samo posoudilo oprávněnost žádosti o informace. Ministerstvo financí mělo podle sdružení, pokud už ze stanoviska státního zastupitelství vyšlo, trvat na provedení analýzy, jaké části závěrečné zprávy lze poskytnout.
Kverulant dále zpochybnil naplnění jednotlivých kroků testu proporcionality, přičemž ani ministryně rozkladovou námitku týkající se tohoto nedostatku nevypořádala podle něj dostatečně.
Ministerstvo se bránilo tím, že § 11 odst. 6 informačního zákona mu dává možnost poskytnutí informací odmítnout, pokud by tím mohly vzniknout konkrétní negativní následky. S ohledem na stanovisko státního zastupitelství údajně ministerstvo vyhodnotilo, že by zveřejnění požadovaných informací mohlo reálně vést ke zmaření dosažení účelu trestního řízení.
Ministerstvo bylo rovněž přesvědčeno, že se vypořádalo se všemi argumenty žalobce a že přesně uvedlo, dle jakého zákona tak učinilo a jakými úvahami se při rozhodování řídilo.
Podle městského soudu postupovalo ministerstvo nezákonně
Městský soud v Praze se však v březnu 2020 přiklonil na stranu Kverulanta a rozhodnutí ministryně financí zrušil. Podle soudu totiž výjimku uvedenou v § 11 odst. 6 informačního zákona nešlo v daném případě použít, jelikož OLAF nepatří mezi orgány činné v trestním řízení.
Výjimka v tomto ustanovení zakotvená se vztahuje pouze na informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení (včetně informací ze spisů). Požadovanou informaci přitom zjevně nelze považovat za „informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení“. Požadovaná informace byla zpracována OLAFem, tj. orgánem zřízeným v souladu s článkem 325 Smlouvy o fungování EU rozhodnutím Komise EU č. 1999/352 týkající se vnitřní struktury a zásad činnosti OLAF,
komentoval soud.
OLAF není orgán činný v trestním řízení, rozhodl soud
Ministerstvu se však prohra nezamlouvala a podalo kasační stížnost. Přestože mají finance již více než rok nové vedení z jiné partaje, kasační stížnost nestáhlo a o všem tak musel rozhodnout NSS. A k tomu dnes (v úterý 28. března 2023) skutečně došlo a NSS definitivně potvrdil, že postup ministerstva financí byl nezákonný.
NSS odmítl argumentaci ministerstva, že lze OLAF považovat za činný v trestním řízení. Orgánem činným v trestním řízení podle § 12 odst. 1 trestního řádu jsou pouze soud, státní zástupce a policejní orgán. OLAF proto za orgán činný v trestním řízení považovat nelze, a to ani pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím. (…) Skutečnost, že zjištění OLAF mohou být v některých případech podkladem trestního řízení, resp. že na jejich základě může být trestní stíhání zahájeno, z něj ještě nečiní orgán činný v trestním řízení. Podkladem trestního řízení totiž může být v zásadě jakákoliv listina. Stejně tak jako může být trestní řízení zahájeno na základě oznámení či podnětu jakékoliv osoby či orgánu veřejné moci, což z nich ještě rovněž nečiní současně orgán činný v trestním řízení,
vysvětlil NSS.
Ministerstvo porušilo zákon, potvrdil NSS
Ministerstvo dále v kasační stížnosti argumentovalo tím, že navíc není podstatná povaha povinného subjektu či původce požadované informace, nýbrž povaha (obsah) informace samotné. S tím sice NSS souhlasil, zároveň však podotkl, že v takovém případě se ministerstvo mělo zabývat tím, zda požadovaný dokument v sobě takové informace zahrnuje. Navíc s ohledem na výše uvedený požadavek na restriktivní výklad výluk z informační povinnosti nebylo v takové situaci možno bez dalšího v zásadě neposkytnout požadovaný dokument jako celek, nýbrž bylo namístě hodnotit (přistoupit k) neposkytnutí pouze konkrétních „závadných“ částí, na které výluka dopadá,
dodal NSS.
Podle soudu sice zpráva OLAF vycházela mimo jiné i ze skutečností, které OLAF získal od vnitrostátního policejního orgánu, nejednalo se však o jediný zdroj informací a požadované dokumenty jako celek tak pod danou výluku nešlo paušálně podřadit. Lze tedy uzavřít, že s ohledem na obsah požadovaných dokumentů a zdrojů, z nichž vychází, nelze vyloučit, že obsahují i informace podřaditelné pod výluku dle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je však zřejmé, že pod danou výluku nebylo bez dalšího možné podřadit požadované dokumenty (závěrečnou zprávu) jako celek. Pokud tedy povinný subjekt chtěl žádost odmítnout, bylo na něm, aby identifikoval pasáže (části) naplňující shora vymezené podmínky aplikace této zákonné informační výluky a konkrétně a srozumitelně ve vztahu k daným pasážím (částem) vyložil, jak by jejich poskytnutí tyto podmínky mohlo naplnit (tedy především jak by ohrozilo schopnost orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly),
uzavřel NSS.
