Spousta lidí začíná během léta přemýšlet o tom, jaké by to bylo žít v zahraničí. Ideálně někde v teple a u moře. Děje se tak na základě dojmů a vzpomínek z dovolené, kdy se život v některých jiných státech zdá příjemnější než v České republice. Jaké by to asi bylo pracovat na některém z řeckých ostrovů, ve stále živé Barceloně nebo ve slunné Provence?
Ilustrační obrázek.
Stačí se podívat na statistiky nezaměstnanosti v zemích Evropské unie a sny o přesunu do zahraničí mnoho lidí rázem opustí. Alarmující je především nezaměstnanost mladých do 25 let. Poslední výsledky ukázaly, že bez práce je 23,5 % Evropanů v této věkové skupině. Zdá se tedy, že na pracovní posily z České republiky na starém kontinentu nikdo nečeká. Jenže toto nemusí vždy a všude platit. Češi se ve světě rozhodně neztratí. Pokud právě přemýšlíte o dlouhodobějším pobytu v zahraničí, inspirujte se příběhy dvou Čechů, kteří uspěli ve Španělsku a v Irsku, tedy v zemích, kde míra nezaměstnanosti neustále přepisuje evropské rekordy.
V Irsku mají firmu, která Čechům pomáhá s daněmi i podnikáním
Eva Kornecká do Irska přesídlila ještě před vypuknutím hospodářské krize v roce 2005. Země se jí dostala tak hluboko pod kůži, že se po půl roce rozhodla přestěhovat s celou svou rodinou, manželem a dcerou. Zvlášť pro jejího muže, který pracuje ve stavebnictví, to tehdy byla zajímavá změna. V Irsku se stavělo ve velkém a práce bylo všude dost. Muž dostal velkou zakázku dokonce ještě v roce 2008 a postupně na ni pracoval, takže se nás krize na svém začátku příliš nedotkla. Postupně mu sice práce ve stavebnictví ubývalo, ale ani teď si nemůže stěžovat. Mně naopak klientů začalo přibývat,
říká Eva Kornecká.
Eva Kornecká má v Irsku prosperující firmu. Pomáhá lidem z České republiky s daněmi i při zahajování podnikání.
Ona sama si totiž v Irsku založila firmu poskytující sociálně-právní a daňové poradenství, což je v současné době velmi vyhledávaná záležitost. Lidé se na ni obracejí ve chvíli, kdy přijdou o práci, když chtějí žádat o sociální dávky pro rodinu, ale také při rozjezdu podnikatelské činnosti a mnoha dalších ohledech. Jak je to tedy s podnikáním v Irsku? Podnikatelů je tu celá řada, lidé se k němu uchylují ve chvíli, kdy jsou dlouhodobě bez práce a nevědí kudy kam. Pomáhám například provozovateli autodopravy, kadeřnici, malířům a obkladačům nebo dvěma dívkám, které si tu založily úspěšnou úklidovou agenturu,
vyjmenovává Eva Kornecká.
Ze všech stran je slyšet, že začít podnikat v České republice je velice složité, zejména po úřední stránce. Někteří lidé tvrdí, že právě kvůli byrokratické zátěži nechtějí mít s podnikáním nic společného. Kolik procent z toho jsou jen výmluvy, to zřejmě nikdo nezjistí, ale pravdou je, že začít podnikat v Irsku je ve srovnání s Českou republikou o mnoho snazší. Není tu například potřeba živnostenský list. Kdo chce podnikat, tak to prostě jen oznámí daňovému úřadu a začne prakticky ze dne na den. Neexistují žádná výrazná omezení, dopravce se třeba obejde bez koncese,
vysvětluje Eva Kornecká s tím, že certifikace se vyžaduje jen u určitých profesí, například u pedagogů.
Nabízí se tedy otázka, proč je na tom Irsko z hlediska nezaměstnanosti tak bídně, když je možné začít vydělávat sám na sebe. Je problém v tom, že se Irům prostě pracovat nechce? Není to o nechuti pracovat ani o tom, že by se Irům nechtělo podnikat. Pracovní trh jen potřebuje čas, aby se vzpamatoval. Velká nezaměstnanost tu nastala prasknutím nafouknuté bubliny stavebního boomu. S nástupem krize a ukončením prací se nezaměstnanost velmi rychle dostala ze 4 na 14 %,
uvádí Eva Kornecká. V Irsku je dnes k vidění mnoho rozestavěných domů, které už roky čekají na dokončení. Se zastavením prací ve stavebnictví se svezly i další obory. Lidé začali šetřit a krachlo velké množství obchodů a restaurací. Teď už se situace začíná stabilizovat, ale jde to pomalu.
Daňová poradkyně Eva Kornecká teď Irsko jako zemi vhodnou pro start nové životní etapy příliš nedoporučuje. Zkusit se má všechno, život v zahraničí je zkušenost k nezaplacení. Člověk ale musí být připraven na to, že to nemusí vyjít,
radí Eva Kornecká. Uchytit se podle ní dá v oboru informačních technologií. Zásluhu na tom mají i obří světové firmy, které do země přesídlily kvůli výhodnému daňovému systému. Práci by mohli najít i specialisté s vyšší kvalifikací. Řemeslné profese ale mají smůlu. Ve stavebnictví práce není a kuchaři nebo číšníci by se v Irsku mohli uchytit snad jen během sezóny letních dovolených. Na podzim se situace podle Evy Kornecké znovu zhorší a zaměstnavatelé budou dávat přednost Irům. Důvodem je hlavně jazyková vybavenost.
Čtěte také: Lidé málo investují do dalšího vzdělávání. Jazyky opomíjí většina
Před pár lety byli přistěhovalci vnímáni jako spolehlivá a relativně laciná pracovní síla. Byli tu proto, aby se domácí měli dobře. Dnes je ale situace jiná. Češi a další přistěhovalci nejsou v Irsku vnímáni jako možná pracovní konkurence, ale především jako lidé, kteří domácím ubírají sociální dávky,
říká Eva Kornecká. Problém je výraznější v nejvíce postižených oblastech na severním a západním pobřeží Irska a v malých městech. Své slovo tu ale mají i přistěhovalci, kteří v nedávných letech obsadili místa v řetězcích rychlého občerstvení. Mc Donald's byla firma, kam nezaměstnaný Ir nebyl ochotný ani poslat svůj životopis. Pracovali tam výhradně Poláci, Slováci a Litevci. Dnes už se o práci ve fastfoodech z nedostatku příležitostí ucházejí i Irové, ale mají smůlu. Lidé z východní Evropy se už vypracovali na manažerské pozice a dávají tak raději přednost přistěhovalcům,
líčí situaci Eva Kornecká.
Sama Irsko bere jako svůj domov a tvrdí, že ten, kdo má práci, si v zemi žije velmi slušně. Minimální týdenní mzda je totiž 340 eur. S touto částkou si sice člověk nemůže příliš vyskakovat, ale bez problémů si může vyrazit na dovolenou, nebo v případě poruchy zajít do obchodu a ihned si koupit novou televizi nebo pračku. To s minimální mzdou v České republice dokáže jen málokdo.
Podle Eurostatu dosáhla nezaměstnanost v Evropské unii 10,3 %, před startem letní sezóny bylo v Evropské unii bez práce 26,5 milionu lidí. Je to o více než 1,6 milionu nezaměstnaných, než loni. Nejhorší je situace v Řecku, kde práci hledá 27 % lidí, z toho 62,5 % jsou mladí do 25 let. Následuje Španělsko, které vykazuje pouze o 0,2 % lepší výsledek. 56 % všech nezaměstnaných opět tvoří mladí. Naopak nejnižší nezaměstnanost byla hlášena z Rakouska. Tam je to jen 4,9 %. Nepatrně vyšší nezaměstnanost pak má Německo a Lucembursko.
Na lepší časy se zřejmě blýská v Irsku. Poprvé za dva roky se tam dostala lehce pod 14 %. Počet zaměstnaných v prvním čtvrtletí tohoto roku vzrostl ve srovnání se stejným obdobím loni o 20.500 na 1,85 milionu. Většina nově zaměstnaných má ale práci jen na částečný úvazek. Bez práce je 11 % žen a 15,9 % mužů.
Schopný člověk najde práci i ve Španělsku
Michael Pláteník se díky schopnostem dokázal uplatnit ve Španělsku, které je na vrcholu evropského žebříčku nezaměstnanosti.
Léta pracoval v hotelích a když už měl této práce dost, rozhodl se ve svých 36 letech změnit nejen práci, ale i bydliště. Michael Pláteník se přesně před dvěma roky vydal do Španělska, do země s druhou nejvyšší nezaměstnaností v Evropě. Na první pohled tedy obrovský risk. On si ale práci našel během pár dnů. Začal jsem hledat ještě z České republiky, v době, kdy mi běžela výpovědní lhůta ve společnosti poskytující zákaznický servis. Díky tehdejší kolegyni jsem se připojil k síti LinkedIn a nabídku práce dostal ihned po odpovědi na první inzerát,
vzpomíná Michael Pláteník. Jeho budoucí zaměstnavatel, firma zabývající se zákaznickou podporou, dokonce chtěl, aby nastoupil ihned. To ale z několika důvodů nebylo možné, a tak musel Michael strávit ještě měsíc na českém úřadu práce. Nechtěl jsem nic riskovat, neměl jsem podepsanou smlouvu, a tak jsem volil tuto cestu. Podporu v nezaměstnanosti totiž člověk v jiných státech Evropské unie dostane až poté, co je jako nezaměstnaný veden alespoň měsíc v zemi svého původu. Měl jsem tedy měsíc na přípravu, během kterého proběhlo telefonicky přes internet i druhé kolo pohovoru,
vykládá Michael Pláteník. Třetí kolo přijímacího řízení už absolvoval osobně v Barceloně a během týdne se dozvěděl, že je přijat.
Nezaměstnanost je ve Španělsku velkým problémem a zaměstnavatelé tuto situaci značně zneužívají. Na vlastní kůži to na jaře poznal i Michael Pláteník. Pracovní smlouva tu vůbec nic nezaručuje. Když se zaměstnavatel rozhodne, tak prostě podřízenému na konci směny oznámí, aby druhý den už nechodil. Nemusí k tomu být žádný speciální důvod a je velmi složité se tomu bránit. Člověk je tak v šoku, že prostě výpověď podepíše a odejde.
Díky svým zkušenostem a jazykové vybavenosti ale bez práce zůstal jen 10 dnů. Jazyky jsou zvlášť v Barceloně, kde sídlí mnoho mezinárodních firem, velkou devizou, která Španělům chybí. Angličtina je sice povinným předmětem, ale Španělé často mluví jen na školské úrovni. Pokud člověk nemá zájem své znalosti prohlubovat, snižuje se mu kvalifikace. Zaměstnavatelé klidně dají přednost cizinci, důležité je, aby něco uměl,
vysvětluje Michael Pláteník.
Dělnické a manuální práce zastává ve Španělsku laciná pracovní síla ze zemí Latinské Ameriky. Dělník ani číšník z Evropy podle Michaela Pláteníka nemá šanci. Pokud už práci v těchto oborech sežene, musí počítat s velkým pracovním nasazením. Číšník tu pracuje deset hodin denně šest dnů v týdnu. Pokud se mu to nelíbí, zůstane bez práce. Zaměstnavatelé nerespektují zákony, člověka, ani jeho rodinu,
říká Michael Pláteník s tím, že toto pro něj byl jeden z největších kulturních šoků, se kterým se po přestěhování do Španělska musel vyrovnávat.
Nevraživost vůči přistěhovalcům z evropských států prý Španělé neprojevují. Částečně ale mají problém s už zmíněnými lidmi z Latinské Ameriky, kteří často živoří, a proto se nechají vykořisťovat a snižují tak výše platů. Možnost získat práci ve Španělsku dnes mají podle Michaela Pláteníka hlavně lidé pracující se zákazníky. Pracovních nabídek z oboru customer service je na internetu celá řada. Šanci naopak nemají lidé ve škrtech decimovaném zdravotnictví nebo už zmíněné manuální profese.
ČLÁNKY DO MAILU