Stmelit tým, neformálně se potkat s kolegyněmi a kolegy, podpořit obchodní a klientské vztahy, pobavit se, poděkovat lidem za jejich celoroční práci, odměnit je. Zní to báječně a jsou to fajn argumenty pro firemní vánoční nebo novoroční večírek. Jenže co když je to trochu jinak a hlavní úkol pro vánoční nebo novoroční party spíše zní: Neztrapnit se! Neztrapnit se alespoň natolik, aby to bylo na odchod z práce. Neznemožnit se tak, že se dotyčný či dotyčná už nikdy nebudou moci ostatním v práci podívat do očí. Když trapno, tak přeci jen alespoň trochu únosné.
Co se dozvíte v článku
Slavíme! Chlast, drogy, rvačky
Zdá se to přitažené za vlasy? Jeden podnikatel se mi soukromě svěřil, že vánoční večírky raději nepořádá. Už ho totiž nebaví dokola poslouchat, jak si to s ním lidé, posilnění přinejmenším alkoholem, chodí strašně kurážně vyříkat. A druhý den, když jim to po vystřízlivění dojde, by v práci nejraději lezli kanálem.
V době posedlé statistikou a měřením jsou po ponoru do hlubin netu k dispozici i vánoční průzkumy všeho druhu. A tak se v jednom z nich, který se uskutečnil ve Velké Británii, lidé svěřovali s tím, co se jim povedlo nebo přesněji nepovedlo na vánočním večírku. Nuže: Třetina se ztrapnila na tanečním parketu. Téměř třetina musela party opustit dřív, než skončila, a to kvůli nadměrné opilosti. Necelé čtvrtině se podařilo políbit kolegyni nebo kolegu. Desetina lidí odvážně řvala na šéfa. O něco méně lidí se s někým porvalo. A pět procent lidí po večírku nebo ráno přímo do práce řídilo pod nezákonným vlivem alkoholu.
Nejdřív zábava, pak vážné pracovní problémy
Nic z toho není nic moc, při dobré vůli se z toho však ještě dá nějak oklepat, když tedy výtečníka nebo výtečnici v posledním případě neskřípne policie (když ke vší smůle navíc potřebují pro svou práci nutně řidičák). Sebevětší trapno je možné zvládnout a nejpozději za rok se při troše štěstí na všechno zapomene, protože to přetlučou zase čerstvé a neméně jiskřivé nové večírkové historky. Následky ovšem mohou být i vážnější a opilecké okno přitom není polehčující okolnost.
V jiném britském zkoumání se totiž ukázalo, že někteří z respondentů čelili dokonce ukončení pracovního poměru nebo vážnému disciplinárnímu řízení v práci poté, co se dostali na vánočním večírku do rvačky, užívali drogy, měli sex nebo se chovali jinak nepřístojně (vzpomínám na peprnou podnikatelskou historku o tom, jak někdo z klientů tančil po bohaté degustaci vína v moravském sklípku nahý na stole).
Našli se i tací, kteří si na firemní party tak báječně zařádili, že si sami vůbec neuměli představit, jak se v práci znovu sejdou se svými nadřízenými, kolegyněmi a kolegy. A tak šli radši sami pracovat jinam. Těžko říct, zda tam pak vydrželi déle než do roka a do dne, tedy do příštích oslav konce a začátku roku.
Nasávejte s mírou
Mezi základní pravidla, jak si neudělat z večírku pomyslný polibek kolegiální smrti, patří upozornění, že i na party jsou lidé vlastně stále tak trochu v práci. Myslet na to, že zítra nebo za pár dnů se firemní život vrátí do běžných seriozních kolejí, se vyplatí i při počítání drinků nebo při další vratké taneční figuře.
Zvážit míru nabídky a pití alkoholu je krok, který nemusí být zrovna v Česku, tradičně pověstném obrovskou mírou tolerance k alkoholu, příliš populární. Závisí to i na firemní kultuře. Ačkoliv bezalkoholová party v tuzemsku asi moc často neprojde a míjí se s místní poptávkou, nevyvíjet nepřiměřený sociální tlak na pití alkoholu je určitě na místě. Pokud se na večírku něco děje, ať je to kvíz, soutěž, sport nebo cokoliv jiného, dá se tím také omezit čas, který královny a králové oslav stráví jen se skleničkami na baru. Nějaký ucházející alkoholtestr je před řízením rozumnou výbavou.
Nepostujte s opicí
A pak jsou tu sociální sítě. Fotky s rozbitým nosem, s opicí nebo s nahatým zadkem vystrčeným na nesympatického kolegu jsou hned další minutu po postování a po pár lajcích méně a méně zábavné. Někdo se opíjí do agresivity, jiný do pláče, další do přehnaného smyslu pro humor, důkazy vypuštěné na sociální sítě všechny následné potíže jen znásobí. Vyplatí se prevence: například odhlásit se včas ze sociálních sítí, vypnout si mobil nebo ho rovnou někam zamknout a u spolehlivého parťáka deponovat klíč.
Stalo se. Takže co dál?
Původem kanadský psychiatr Eric Berne (1910 – 1970) se věnoval interakcím mezi lidmi a popsal základní schéma těchto interakcí, čímž dal zelenou psychologické teorii známé jako transakční analýza. Charakterizoval tři osobnostní stavy, neboli tři stavy ega, a to dítě, rodič a dospělý. To jsou stavy, které ovlivňují mezilidskou komunikaci.
Po večírkovém průšvihu se může Berneho uvažování dost hodit. Nejdůstojnější totiž v tu chvíli je řešit situaci jako dospělá nebo dospělý. Nehrát roli ublíženého dítěte nebo jako rodič nementorovat ostatní v naději, že se tak odvrátí pozornost od vlastních uklouznutí. Nevymlouvat se a nekroutit. Neházet vinu na jiné. Neútočit. Nezlehčovat a nebanalizovat, co se stalo, pokud to ostatní vnímají jako vážné pochybení. Postavit se nepříjemné situaci čelem a projít jí. Omluvit se tomu, komu je třeba se omluvit. Zaplatit škodu, když je to nutné. Komunikovat, nedělat mrtvého brouka v naději, že se všechno mlčením nějak zamete pod koberec, nějakým zázrakem zmizí. A vzít bez dalšího ztrapňování v potaz i nevyhnutelné následky.
ČLÁNKY DO MAILU