Práce korzetiérky přitom není jen jemné vyšívání, ale i rasovina s kleštěmi, bruskou a kladivem. Proto si Riwaa Nerona ráda odpočine při šití spodního prádla.
Korzety a podvazkové pásy
Korzetiérka Riwaa Nerona (vlastním jménem Radka Hajdok Váchová) se šití korzetů a oděvní tvorbě věnuje od roku 2007. Tvrdí, že korzet je pro ni životní styl. První si ušila na gymplu, kde pak šila i kamarádkám a zájemců přibývalo. Ve dvaceti letech si založila živnost. Zprvu kombinovala podnikání se zaměstnáním, než se módě začala věnovat naplno. Postupně stopla objednávky šatů a specializovala se – na korzety, především ty, které se nosí jako spodní prádlo, a na spodní prádlo jako takové, hlavně na podvazkové pásy. Tvoří na zakázku, v prádle zároveň připravuje kolekce a našívá některé kousky předem, aby měla co nabídnout těm, co přijdou přímo nakupovat.
Podvazkové pásy jsou zajímavost, která se dnes spolu s punčochami vrací do módy. Je to alternativa k punčochovým kalhotám, které se nehodí vždycky, a samodržicím punčochám, které dělají ženám kožní obtíže,
objasňuje přitom, proč se vrátila k výrobě funkčních podvazkových pásů. Bere to ale tak, že buď chce někdo podvazkový pás, nebo podvazkový pás od ní. Nemůžu vyhovět každému. Mám svůj vlastní design – není to retro, ani to není erotické zboží, je to funkční věc. Využívají je ženy, které punčochy vrátily do svého šatníku,
dodává.
Důvodem, proč nabízí i prádlo, je také náročnost korzetiérské práce. Vybavením korzetiérky totiž nejsou jen látky, jehly a nitě, ale také kleště, nůžky na plech, kladivo i bruska na obrušování kostic. Korzetiérská práce je drsná a dřív, v renesanci, baroku a rokoku, ji dělali jen muži. V 19. století nastoupily také ženy, neboť technologie nebyla tak náročná na sílu – postačilo daleko menší množství kostic,
dává nahlédnout do historie svého řemesla. Šití prádla je jemnější práce, která jí trochu šetří ruce.
Z bytu do ateliéru a na čekací listinu
Ve svém ateliéru pracuje dva a půl roku, předtím šila doma. Můj muž už to ale nevydýchal. To byl hlavní impuls k hledání nových prostor. Jsem workoholik, potřebuji takové místo, kde můžu být celý den a oddělit práci od soukromí,
vypráví v ateliéru, který je výlohou otevřený do ulice, v jehož přední části má prostor pro zákazníky i showroom a vzadu samotnou dílnu. Prostor byl delší dobu volný, když se tu zavřela pivnice, a má ho poblíž svého bytu. Stěhovat celý ateliér, všechny věci, to bylo peklo a doufám, že už to dlouho nezažiju,
přiznává.
Čtěte také: Na přelomu milénia hledala stylovou módu v sekáčích. Dnes je tenisková královna
Její práce je limitovaná tím, že vše vymýšlí, vytváří i šije sama. Nejenže si tak chrání své know-how. Samotnou ji práce uživí, zaplatit zaměstnance je ale pro ni nemožné. Není proto divu, že se u ní klienti zapisují na čekací listinu. Jednou za půl roku ji otevírám pro prvních dvanáct klientů, kteří mi napíší, abych na jejich zakázky měla dost času a prostoru. Když se mi práce hromadí, je to pro mne problém a obrovský stres. Tomu se vyhýbám,
vysvětluje korzetiérka s tím, že třeba vloni, kdy se práci nemohla věnovat naplno, čekací doba dosáhla i více než dvou let. Přesto za ní klienti jezdí i ze zahraničí, třeba z Francie nebo Austrálie, a na korzet si počkají. Na druhou stranu zase čekací lhůta odradí ty, kteří to se svou zakázkou nemyslí úplně vážně. Klientům, kteří vydrží, se pak snažím věnovat naplno, co to jde,
dodává.
Desítky hodin ruční práce bez náprstku
Kdo je na čekací listině, jde do ateliéru na schůzku, kde mu navrhne korzet na míru. Například na praktičtější nízký korzet, který nepřekrývá hrudník, potřebuje od klienta pětici měr. S každým klientem si promluvím, zjistím, co od korzetu očekává. Snažím se mu co nejlépe poradit, aby pro něj byl korzet nositelnější. Pak vytvořím pokusný korzet z pevného plátna, který si klient vyzkouší, a teprve pak se vrhám do šití výsledného korzetu,
popisuje svou práci se zákazníky. Mezi nimi jsou muži i ženy různého věku. Její klientkou tak je třeba učitelka, studentka i manažerky. Mnoho žen a mužů nosí korzet, aniž by o tom ostatní věděli,
prozrazuje. To se změnilo. Dříve k ní chodili hlavně členové subkultur, příznivci alternativních životních stylů, kteří nosili korzety navrch. Dnes jsou to různorodí lidé, kteří nosí korzet jako součást spodního prádla.
Vymýšlení, jak bude korzet nebo prádlo vypadat, je přitom její oblíbená fáze. A s hotovými korzety se nerada loučí, tvrdí, že jí připadá, jako by to byly její děti. Korzetu věnuje kolem třiceti hodin práce, na hodně složitém ale pracuje klidně i osmdesát hodin. Korzet šije na stroji, zdobení zpracovává ručně a bez náprstku. Počítá přitom, že ušila celkem už na tisícovku korzetů.
Je velká poptávka, konkurenci nevnímá
Ostatní korzetiérky považuje za kolegyně, nikoliv za konkurenci. Pokud je velká poptávka, nemá cenu mluvit o konkurenci. Nehrajeme si s cenami, nechceme co nejvíc vydělat a urvat co nejvíc klientů pro sebe. Myslím, že šít korzety je vlastně víc životní styl než podnikání,
říká k tomu, jak její obor funguje. Vidí to tak, že když více mužů a žen nosí zajímavé prádlo, vzniká potenciál pro to, aby vyrostly malé obchůdky a víc lidí se v oblasti pomalé módy (slow fashion) etablovalo.
Velkou poptávku po korzetech a prádle si vysvětluje tím, že mají Češky specifickou postavu – úzký pas a široké boky. Korzet pas ještě zúží a zvýrazní boky. Ženy se tím učí milovat svoje křivky. Korzet ženám zvedne sebevědomí, umocní jejich siluetu, z které dřív měly komplexy, ale teď ji oceňují,
tvrdí s tím, že to je i její zkušenost.
Čtěte také: Povoláním šperkař svatebních prstenů. Navštívili jsme ho v jeho dílně
Riwaa Nerona uznává, že korzet v něčem také omezuje, takže na denní nošení není vhodný pro každého. Některé klienty od nošení korzetu odrazuje. Třeba ty, co mají potíže se zády nebo jiné zdravotní problémy; radši jim nabídne stahovací prádlo na míru, když k ní do ateliéru přijdou. Znám hodně lidí, kteří nosí korzet jen občas. Snažím se korzety vytvářet tak, aby nebylo jediným cílem co nejvíc stáhnout pas, ale přizpůsobit korzet konkrétnímu tělu. A to se také změnilo, klientky už se nehoní za útlým pasem. Hrajeme si spíš s křivkami,
porovnává.
Škola ji posunula v cenotvorbě
Ačkoliv se vždy učila hlavně praxí, už jako zkušená korzetiérka dálkově studovala Střední průmyslovou školu oděvní v Praze. A nelituje. Škola mi dala nový pohled na tvorbu. Myslela jsem si, že něco vytvářím z technologického hlediska správně a pak jsem zjistila, že to možná tak úplně dobře není. Viděla jsem, jak zlepšit a zrychlit techniku výroby i střihů. Naučila jsem se, jak svou práci ohodnotit a stanovit cenu. Když jsme probírali prádlo, nenapadlo mě, že ho budu jednou šít – a pak jsem všechno krásně zužitkovala,
vzpomíná. Ve škole skončila, když došlo na mikiny a tepláky.
Se zvyšující se kvalitou výrobků měla vyšší náklady, investovala čas do inovací (jako jsou například nové materiály) a vytváření prototypů, takže postupem času zvyšovala i cenu. Co ale ještě nemám naceněné, je design. Na to, aby klienti připláceli za design, se zatím necítím,
uvažuje, i když ví, že u módních návrhářů je právě design to hlavní, za co se platí. Standardní cena korzetu se teď u ní pohybuje kolem pěti tisíc korun.
Čtěte také: Z Austrálie do Česka a pak znovu do světa. Taková je cesta Bushmana
Materiály na korzety a prádlo nakupuje jak v Česku, tak v zahraničí, sežene vše, co potřebuje. Velrybí kostice ale samozřejmě do korzetů nedává, jak se to dělalo dřív. Používá pevný plast nebo ocel. Za pokusného králíka pro své výrobky považuje sama sebe, na sobě zkouší, jak co funguje. Když vytvořím nový model prádla z nového materiálu, testuji na sobě dlouhodobější nošení, několikero praní, abych věděla, zda ho nabízet pro denní nebo občasné nošení,
vysvětluje, co se děje dřív, než si produkt odnesou první zákazníci.
Trvanlivost korzetu je i pět až šest let, takže klienti se tak často nevrací. Asi třetina klientů jsou ti stálí, ale ostatní jsou nové tváře. Nikde přitom neinzeruje, spoléhá na to, že si ji zákazníci najdou a vychází jí to. Čemu se ale hodně věnuje, je fotografická prezentace výrobků. Sehnat kvalitního fotografa, modelky, které nosí mé věci, make-up artistu, dát všechno dohromady a pořídit si kvalitní prezentaci stojí hodně úsilí a je to náročné na čas,
vysvětluje Riwaa Nerona.
Módní přehlídka je prostor k učení
Každý rok také pořádá svou vlastní valentýnskou akci, s módními přehlídkami hostuje i jinde. Ráda pracuje na velkých přehlídkách, protože si na nich vyzkouší něco nového. Pořád je totiž podle ní co objevovat a učit se. Příprava přehlídky je zdlouhavá, polovina modelů skončí v koši, protože jsem měla vizi, že něco vytvořím a ono to nevyšlo. Nedávno jsem podprsenku na svoji modelku dělala třikrát nebo čtyřikrát,
usmívá se.
Pod hlavičkou Elegantního Česka také připravuje workshopy. Tvrdí, že je to pro ni možnost nejen předávat informace (třeba jaký je rozdíl mezi županem, koupacím pláštěm a luxusním negližé, v němž se nevychází z ložnice), ale také je přijímat. Od účastnic se totiž dozví, co jim v šatníku dělá potíže nebo co nového by chtěly nosit. Nyní dokončuje projekt Ovínění, kde vytváří modely podle druhů vína, a chystá nový web. Dlouhodobější plány však nemá. Pracuje impulsivně, podle momentální inspirace – třeba texturou látky, kterou právě drží v ruce.
ČLÁNKY DO MAILU