Málokterý obor si v posledních letech prošel takovou krizí jako je sklářství. Krach Bohemia Crystalex Trading nebo rozpad sklářského a bižuterního gigantu Jablonex připravil o práci tisíce lidí. Z nejhoršího by už skláři měli být venku, ale vyskakovat si v žádném případě nemohou. Tak to vidí sklářský mistr Julius Starove, který založil malou rodinnou huť v Nenačovicích na Berounsku.
Prošel jsem několika velkými sklárnami, dělal jsem v Poděbradech nebo v Nižboru. Tamní sklárna byla taky tou poslední, kde jsem byl zaměstnaný. Manželka tam byla vedoucí hutě, já jsem po ní huť převzal, když odešla na mateřskou. Museli jsme tam být ve dne v noci a řemeslo jako takové upadalo,
začíná povídat Julius Starove. Po jedné vyostřené hádce sklář odevzdal klíče a v nižborské sklárně už se neobjevil. Okamžitě zamířil ke známému lékaři a nechal si napsat neschopenku, protože už měl v hlavě plány na vlastní firmu a potřeboval jen trochu času. Během neschopnosti, a nutno zmínit, že trvala jen tři týdny, postavil doslova na zelené louce základ své vlastní sklářské huti. V prvopočátcích šlo vlastně jen o přístřešek na čtyřech kůlech a malou pícku. Psal se tehdy rok 1996 a kdo by toto provizorní zařízení v Nenačovicích hledal dnes, nenašel by. Ačkoli Julius Starove tvrdí, že začal podnikat pozdě, povedlo se mu vybudovat poměrně velké zázemí a dnes jeho firma živí 11 lidí.
Sklář Julius Starove má na svém kontě řadu mistrovských uměleckých děl. Nejvíc je ale pyšný na to, že rozjel a stále je schopen udržet svoji sklářskou huť.
Huť Glasstar je založena na malosériové výrobě ručně tvarovaného dekorativního skla. Většinou se jedná o upomínkové a dárkové předměty. Máme v nabídce 200 druhů výrobků. Jde především o barevná zvířata ručně nabíraná i foukaná, skleněné ovoce, bonbony a jiné ozdobné předměty. Děláme i hutní vázy, mísy, svícny, zvonky, těžítka a další dekorativní předměty. Velká část naší produkce je určena pro turistické obchody v Praze, v Českém Krumlově a podobně. Další pak prodáváme v našem obchodě tady v Nenačovicích nebo dodáváme do sklářských prodejen v Poděbradech a Karlových Varech. Třeba karlovarský Moser má vyhlášenou kvalitu a tomu odpovídají ceny. Baťůžkář, který tam přijede, nemá na to, aby si koupil vázu za 30 000 korun. A tak si u nich koupí alespoň něco malého z naší hutě,
říká Julius Starove. Zakázek je ale podle něj o polovinu méně než v roce 2007, který je považován za začátek krize.
Sklářství trpí z několika důvodů
Nejde jen o krizi ve sklářství jako takovém a přechod z ruční na strojovou výrobu. Na byznys má vliv celá řada dalších okolností. Na odbytu se z docela překvapivého úhlu pohledu podepsala nedávná hospodářská krize, během které si turisté zvykli využívat k cestám do České republiky lety nízkonákladových společností. Turisté kvůli úsporám přijíždí s co nejmenším zavazadlem a když jim do oka padne nějaký ten kousek českého skla, tak si vybírají něco malého, aby se jim vešel do batohu a nemuseli doplácet za zavazadlo. Pro české sklářství je zásadní to, jak se bude vyvíjet ekonomická situace ve světě, protože je zaměřeno proexportně.
Pak je tu samozřejmě velká asijská konkurence, které se v podstatě nedá čelit. Počítejte se mnou. Například jedna z našich velkých skleněných květin. Když její cenu hodně sešlapu, tak se dostanu na 140 korun za kus. Čína je ale schopna ji vyrobit a včetně ceny za dopravu nabídnout za 23 korun. A může za to náš stát a celá Evropská unie. Číňané neplatí žádné daně na ekologii, nestarají se o sociální programy a když dostanou nějaký exportní kšeft, tak ještě mají dotace. Země jim klidně doplatí i ztráty. U nás nic takového není, takže je nemožné se ubránit. Navíc máme jedny z nejdražších energií na světě,
vypočítává sklářský mistr. Když dojde řeč na špatnou kvalitu čínského zboží, tak oponuje. Kvalita čínského skla jde podle něj hodně dopředu a už vůbec není podřadná. Snaživí čínští dělníci už se ledacos naučili. V totalitě se export a import honily jen přes jedinou firmu. Nikdo jiný se sklem mezi státy obchodovat nemohl. To se přísně hlídalo. Dnes je to úplně jedno a není to dobře. Jednou dopadneme jako textilní průmysl, který už je úplně zničený,
dodává Julius Starove.
Trh je sice volný, což má své nesporné výhody, ale měly by existovat nějaké možnosti regulace. Podle skláře z Berounska je to nutné třeba v Praze, kde je polovina všech turistických prodejen zaplněná zbožím, které nejenže nepochází z České republiky, ale ani neprezentuje naši kulturu a tradice. Klidně nabízíme ruské bábušky, beranice, chechtající čarodějnice, magnetky a další veteš. Je to nepředstavitelná ostuda a nikomu to nevadí. Obchodníci s ostrými lokty na tom vydělávají velké peníze a nás berou zkrátka. Když chceme trochu zvednout ceny, obchodníci z Bulharska a Balkánu od nás okamžitě přestanou odebírat. Je jen málo lidí, kteří s nimi umí obchodovat. Musíme se přizpůsobovat dovozu z asijských zemí, kde jsou lidé vykořisťováni. A ti, co to dovolí, ti to vlastně jen podporují,
varuje s výstražně zvednutým prstem podnikatel.
Sklářská výroba v kostce
Výroba v Nenačovicích probíhá sedm dní v týdnu. Přes den se sklovina zpracovává při teplotě 1200° C, v noci se při 1350° C taví na druhý den. Taví se granule a frity. Z ekologických důvodů se netaví ze sklářského kmene. Sklářská pec je třípánvová a nataveny jsou vždy tři barvy skloviny – křišťál, zelená, modrá. Ostatní barvy výrobků se získávají obalováním čirého křišťálu v barevných pudrech a fritách speciálně vyrobených k tomuto účelu. Výrobky přicházejí na svět buď foukáním nebo tvarováním z masivní skloviny z volné ruky nebo do formy. Po vytvoření výrobku se musí každý předmět řízeně vychladit, aby se v něm odbouralo napětí a nepraskl. Chlazení probíhá v chladících pecích při teplotě kolem 500° C, potom se samovolně ochlazuje až do druhého dne na pokojovou teplotu. Po vychlazení je každý výrobek prohlédnut přísnou kontrolou a musí se dál zušlechťovat obrušováním nebo leštěním.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Řemeslo se musí vidět, jinak o něj nebude zájem
V nenačovické huti se pravidelně pořádají exkurze. Majitel sklárny si uvědomuje, že bez této podpory by na tom byl obor i jeho dílna ještě hůř. Sklářské řemeslo nemůže mít zlaté dno. Ne dnes, kdy se ho nikdo nechce učit. Je potřeba v lidech vzbudit zájem o naši profesi a taky hrdost na její historii. Dnes jsme tu zrovna měli dva autobusy školáků. Děti za prohlídku s výkladem platí 35 korun a na konci ještě na památku dostanou skleněný bonbon, který běžně prodáváme za 45 korun. Takže jde skutečně jen o pokrytí režie. Ale dělám to rád. Vím, že je to potřeba,
vysvětluje Julius Starove. On sám si své skláře vychovává přímo v provozu. Jen neví, komu jednou svoji živnost předá. Když jsme začínali podnikat, dvě naše děti už byly dospělé a měly své vlastní zájmy. A třetí dcerku huť připravila o dětství. Věnovali jsme se se ženou podnikání a ona byla často s babičkou. Proto teď huť nemá ráda a říká, že ji jednou pronajme nebo prodá. No, jsou to takové hloupé řeči, ale na druhou stranu jí rozumím. Piva se v hospodě vypije dost, ale půllitry jsou lisované. A sklo se nežere,
dodává sklář.
Sám má určitě co nabídnout, protože ovládá jak práci se sklem samotným, tak výtvarnickou činnost. Kdysi se ještě jako zaměstnanec sklárny v Poděbradech podílel na slavném památníku Indiry Gándhíové v indickém Dillí. Jde o 2 metry širokou a 33 metrů dlouhou plastiku přezdívanou skleněná řeka. Vine se v místech, kudy slavná indická politička a ministerská předsedkyně denně chodila, a kde byla v roce 1984 také zavražděna. Ke vzniku památníku se váže zajímavá historka. Dělali jsme ho díky tehdejšímu Art Centru, což bylo československé středisko výtvarných umění. Působil v něm profesor Jaroslav Frič a ten byl úžasným diplomatem. Tehdy přišel za premiérem Lubomírem Štrougalem a doslova ho ukecal. Říkal, že jsme vždycky měli dobré vztahy s Indií a že by se hodilo darovat našim partnerům něco u příležitosti výročí úmrtí Gándhíové. Že prý mají v Dillí jen ošklivý betonový pomník a není to uctivé. Doslova ho převálcoval a my pak v Poděbradech vždycky po práci půl roku na té skleněné řece dělali,
vzpomíná Julius Starove. Díky profesoru Fričovi měli skláři, ale i malíři, sochaři a další o zajímavé zakázky vždycky postaráno.
Designové věci a fajnové zakázky ale dnes nejsou. Sem tam se něco objeví v Arábii. Kýčem je člověk živ. Tak je to dnes. Čím víc barevných a zpitvořených klaunů vyrobíme, tím líp pro nás. Máme jich plný sklad. Děláme ale i různé ceny a pamětní věci, například pro onkology. A hezkou zakázku sem tam dostaneme i od filmařů. Dělal jsem třeba kouzelnou kouli pro Arabelu, skleněného šneka do filmu Kdopak by se vlka bál nebo kočárové lampy a náhrdelníky pro Hellboye,
říká sklář. Za svůj největší úspěch ale považuje to, že se mu podařilo vybudovat soukromou sklářskou huť.
ČLÁNKY DO MAILU