Slavia s luxusním výhledem si zaslouží lepší číšníky

Historie kavárny Slavia sahá do 19. století, Slavia je tedy jasným kandidátem na České stříbro. Přes několikeré rekonstrukce ze Slavie jistý starosvětský duch stále nevyprchal. V zadním koutě kavárny visí Piják absintu od Viktora Olivy (i když dnes již pouze v kopii), který se od třicátých let 20. století stal přímo maskotem kavárny. Pod ním sedávali Vítězslav Nezval, Karel Teige, Jaroslav Seifert, bratři Čapkové či Václav Špála, divadelníci z protějšího Národního divadla, studenti vedlejší Filmové akademie múzických umění… Dnes tu převažují turisté, cestu sem však najdou i domácí – možná právě ti, kteří tady prodebatovali svoje studentská léta.

Bez pozdravu rovnou k oknům

První, co hosta při příchodu uhodí do uší, je zjištění, že nikdo z personálu ho nejen nepozdraví, ale dokonce ani neodpoví na pozdrav, natož aby se případně zeptal, kde by se host rád usadil. Možná je to tím, že servírky a číšníci mají stoly pečlivě rozdělené a každý z nich si hledí právě jen „svých” hostů a vlastního rajonu. A tak už ani nepřekvapí, že se scéna s nezdravením opakuje i při odchodu. To už ale host nemusí být zrovna v nejsmířlivější náladě…

Stoly kolem oken s výhledem na Národní divadlo, vltavská nábřeží, Petřín s rozhlednou a Pražský hrad jsou pouze kuřácké. Nekuřáci si tedy buď musí sednout do kouře nebo výhled oželet. Jenže to by bylo trochu absurdní, protože výhled je hlavní věcí, kvůli které stojí za to se do kavárny posadit – a přitahuje hosty doslova jako magnet. Zabrání stolku s výhledem na Vltavu a Pražský hrad je přitom možné považovat za štěstí.

Sůl nad zlato?

Z jídelního lístku, na kterém nechybí jarní menu, ani speciality mezinárodní a české kuchyně, jsem si objednala špenátový závin s uzeným sýrem a marinovaným bílým sýrem, sypaný sezamem a kmínem, podávaný s nakládaným lilkem a zakysanou smetanou s koprem (za 159 korun). K pití prozatím zázvorový tonik (za 45 korun). Objednala jsem si docela rychle a stejně rychle mi na stole přistálo jídlo i pití. Předpřipravenou roládu totiž stačilo v kuchyni nakrájet, přidat smetanu, dozdobit listovým salátem a mátou, plátky lilku proložit plátky rajčat a mohlo se servírovat.

Na pohled vypadalo jídlo lákavě, stejně tak zachutnala i první sousta. Postupně ale začalo být soli v porci příliš. Ke slanému sýru v závinu by se spíše hodilo servírovat něco mnohem méně výrazného, než štiplavě slaný a kyselý naložený lilek, který byl ještě trochu moc nasátý olejem. Na sezonnost si ve Slavii zřejmě tolik nepotrpí, jinak by asi dbali na to, aby se na talíři hosta neobjevila „umělá” rajčata bez chuti. Kombinace závinu a lahodné koprové zakysané smetany by byla tak akorát, lilek by se klidně hodil zase do jiného pokrmu. A ani mi nijak nechybělo, že avizovaný kmín na chuti rolády opravdu nebyl vůbec znát – chutí už by totiž bylo opravdu příliš. K jídlu by navíc stálo za to servírovat ještě alespoň pečivo.

Ukázalo se, že personál není zrovna nejhbitější. Talíř mi po dojedení překážel na stole příliš dlouho.

Rébus pro Itala

Rozsáhlá je ve Slavii nabídka káv, která trochu ironicky vychází z českého specifika pití kávy, kterým je fakt, že při objednávce espressa hostovi běžně přistane na stole velký hrnek. Ten si lze ve Slavii objednat pod názvem Bazén, jak se nazývá v hantýrce baristů. Běžné espresso se podává jako piccollo a klasické ristretto jako malé piccollo… Italovi z toho musí jít hlava kolem. Raději jsem si tedy objednala horkou čokoládu (za 50 korun). Ta byla řídká, lžička by se v ní nepostavila, zato šlehačka byla „echtovní”, hutná, žádná směs éček a vzduchu ze spreje.

Personál je pihou na kráse

Pak se naplno projevila největší slabina kavárny, kterou je personál. Než se mi podařilo zaplatit, absolvovala jsem doslova čekací martyrium. „Můj“ číšník mizel na dlouhé minuty v kuchyni, hosté, co přišli dávno po mně, už měli objednáno, někteří dokonce v mezidobí už také zaplatili. Nepomohlo vyložit peněženku na stolek a fixovat číšníka očima. Alespoň už padla sedmnáctá hodina a začal hrát klavírista. Za zvuku živé hudby se sice čeká lépe, stejně to ale otráví. O to spíš, že v tu chvíli měl každý číšník a každá servírka na starosti odhadem tak maximálně deset stolků, ani to ne.

Sympatické je, kromě luxusního výhledu, na kavárně to, že otevírá už v osm ráno, takže v ní lze v klidu posnídat. Disponuje WiFi připojením k internetu, takže je příhodná i pro pracovní schůzku. Zaparkovat lze navíc většinou pohodlně na placeném podzemním parkovišti Národního divadla, které je přes ulici. A platit je samozřejmě možné platební kartou.

Kavárenskou tradicí i svými slavnými hosty mezi České stříbro Slavia bezpochyby patří. Servírky a číšníky by si ale zasloužila mnohem lepší. A tento dojem jsem neměla jen při nynější návštěvě, ale i při návštěvách předchozích.