Rozsudek totiž „jen“ potvrdil, že režim spotřební daně není určující pro režim DPH. Finanční správa se sice snaží naznačit, že rozsudek znamená, že u řady případů, kdy jí soud zrušil zajišťováky, postupovala správně, realita je však odlišná.
Soud nám dal za pravdu, tvrdí finanční správa
Soudní dvůr EU odpověděl před dvěma dny na předběžné otázky, které mu v souvislosti se sporem firmy Arex CZ a finanční správy položil český Nejvyšší správní soud (NSS). Ve sporu šlo o to, která firma musí odvést DPH u obchodů s pohonnými hmotami (PHM) v rámci více prodejů napříč EU. Firma se totiž hájila tím, že výklad Soudního dvora EU se nevztahuje na zboží, které podléhá spotřební dani, nebo na zboží, které je v režimu přepravy zboží dle spotřební daně. Spor se dostal až k NSS, který se řízení rozhodl přerušit a položil evropskému soudu 3 předběžné otázky.
Soudní dvůr EU nyní, zjednodušeně řečeno, odmítl argumentaci firmy Arex a určil, že režim DPH není v tomto ohledu nijak závislý na režimu spotřební daně. Finanční správa vykládá aktuální rozsudek soudu jako potvrzení, že celou dobu rozhodovala podle zákona a v souladu s dosavadními rozhodnutími Soudního dvora EU. Jak upozorňuje Generální finanční ředitelství (GFŘ), v článku 78 rozhodnutí soud navíc uvedl, že z jemu známých skutečností je právě společnost Arex CZ tou, která je povinna DPH z pořízení zboží zaplatit. Podle výkladu finanční správy potvrdil Soudní dvůr EU v kauze Arex CZ oprávněnost jejího požadavku na DPH, za což byla finanční správa často mediálně kritizována,
napsalo GFŘ v tiskové zprávě.
Zároveň finanční správa interpretuje rozsudek rovněž tak, že i v případech, které se týkaly zajišťovacích příkazů a které již pravomocně u soudů prohrála (zmínila firmy VHS Ropa plus, Autotrans Petrol či ČMO), postupovala správně. Finanční správa vydala od roku 2013 zajišťovací příkazy 1961 firmám. Z toho ve 29 případech nepřesvědčila soudy o důvodnosti vydání těchto zajišťovacích příkazů. Za tyto prohrané zajišťovací příkazy je finanční správa velmi kritizována. Rozhodnutí Soudního dvora EU je důležité zejména z důvodu, že z uvedených 29 případů souvisí třetina (celkem 9) právě s otázkou, ve které dal Soudní dvůr EU za pravdu finanční správě. Tyto případy navíc patří z hlediska daně k těm významnějším,
tvrdí končící ředitel finanční správy Martin Janeček.
Čtěte také: Součet hodnot neoprávněně vydaných zajišťováků? Neuvěřitelných 1,76 mld. Kč
Soud „jen“ určil, že režim DPH není závislý na režimu spotřební daně
Odborníci nicméně upozorňují, že tato interpretace je přinejmenším kreativní a značně nepřesná. Rozsudek řekl pouze to, co jsme si na obou stranách barikády již delší dobu stejně všichni mysleli. Že režim DPH není v tomto ohledu nijak závislý na režimu spotřební daně. A zmínil-li se soud v závěru svého rozsudku okrajově o věcném posouzení celého případu Arex CZ, pak s ohledem na to, jak řízení před soudem funguje, lze pochybovat o tom, že měl k dispozici veškeré podklady pro vyčerpávající posouzení. Tudíž dělat věcné závěry, byť jen ve věci Arex CZ, natož ve věcech jiných, považuji za velice předčasné,
doplnil pro server Podnikatel.cz advokát Ondřej Lichnovský, předseda Unie daňových poplatníků ČR.
Jak navíc upozornil Tomáš Hajdušek, vedoucí sekce správy daní a poplatků Komory daňových poradců ČR (KDP ČR), pokud někomu Soudní dvůr přisvědčil, tak to byl Nejvyšší správní soud. Ten na své dosavadní judikatuře v této otázce nemusí nic měnit, neboť doposud ve shodě se Soudním dvorem EU nepovažoval režim spotřební daně za určující pro režim DPH. I po rozsudku Soudního dvora EU ve věci Arex CZ platí, že každý případ musí být vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem posuzován individuálně a nelze používat plošný přístup, jak to naopak finanční správa činila,
uvedl Tomáš Hajdušek.
Finanční správa prohrála kvůli jiným důvodům
Za pravdu mu pak dávají rozsudky případů, které jmenoval šéf finanční správy. Ve zmíněných případech totiž finanční správa neprohrála kvůli tomu, že by soud přijal tezi, o které nyní rozhodoval evropský soud. Z rozsudku u ČMO naopak dokonce vyplývá, že námitku ohledně propojení režimu DPH a režimu spotřební daně soud odmítl. Důvody, proč finanční správa prohrála, byly zcela odlišné.
Finanční správa vůči obchodníkům s PHM plošně postupovala tak, že pokud si obchodníci pro PHM do jiných členských států zároveň svými auty jezdili, potom finanční správa tvrdila, že nemají nárok na odpočet DPH z faktur od tuzemských dodavatelů, protože k dodání zboží došlo již pouhým stočením PHM na jejich cisternu v zahraničí. Tedy místo plnění bylo v zahraničí, a proto nemají nárok na odpočet tuzemské DPH, i když ji svým dodavatelům zaplatili a oni ji přiznali a státu odvedli.
Postižení obchodníci naopak argumentovali tak, že pouhé naložení PHM na cisternu ještě neznamená, že se k PHM mohou chovat jako vlastník. A že je v každém jednotlivém případě třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti a na jejich základě zjistit, v jakém okamžiku, tedy na území jakého státu přechází na obchodníka, kterému patří ta cisterna, která PHM veze, právo nakládat se zbožím jako vlastník.
A právě v této argumentaci daly soudy za pravdu firmám. Místem dodání, které je spojeno s přepravou, nemusí být vždy nutně pouze místo fyzického naložení nákladu (zboží) na dopravní prostředek. Často tomu tak nepochybně bude, nejde však o pravidlo, neboť právě v případech, kdy dochází k více dodání v rámci jedné přepravy, k fyzické nakládce a vykládce dojde pouze na počátku a konci této přepravy,
uvedl v rozsudku u firmy Ledopa Group NSS.
V rozsudku s firmou Jasa trans zase soud napsal: Stěžovatel (pozn. autora: finanční správa) přistoupil k posouzení sporné otázky a k výkladu relevantní judikatury Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu až příliš zjednodušujícím způsobem, když považoval pro stanovení místa plnění (dodání) u dodávek zboží (PHM) dle § 7 odst. 2 zákona o DPH mimo tuzemsko za dostačující pouze jediné kritérium, a to že právě žalobce byl tím, kdo zajišťoval přepravu, když právo přepravy zboží z jiného členského státu do tuzemska se odvíjí od práva dispozice se zbožím jako vlastník.
V případech Autotrans Petrol a VHS Ropa plus, které zmínilo GFŘ, pak finanční správa prohrála kvůli tomu, že se nepotvrdila jedna z podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, a to, že v době vymahatelnosti bude daň nedobytná, nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi. Aktuální rozsudek evropského soudu na tom nic, navzdory tvrzení finanční správy, nemění.
Směrnice EU, předběžné otázky a výtah z odpovědí Soudního dvora EU
Předběžné otázky:
1) Má být za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) [směrnice o DPH] považována jakákoliv osoba povinná k dani? Pokud nikoliv, na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje?
2) Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními [směrnice 2008/118], je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice 2008/118, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?
3) Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH nevztahuje na situaci, jako je v původním řízení, je skutečnost, že zboží je přepravováno v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, skutečností rozhodnou pro to, kterému z více po sobě následujících dodání má být přičtena přeprava pro účely nároku na osvobození od DPH podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH?“
Článek 2 směrnice 2006/112/ES, na který se NSS dotazoval, zní takto:
Článek 2
1. Předmětem DPH jsou tato plnění:
a) dodání zboží za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková;
b) pořízení zboží za úplatu uvnitř Společenství uskutečněné v rámci členského státu:
i) osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, je-li prodávajícím osoba povinná k dani, která jedná jako taková a přitom nemá nárok na osvobození pro malé podniky podle článků 282 až 292, ani se na ni nevztahuje článek 33 nebo 36;
ii) v případě nových dopravních prostředků, osobou povinnou k dani nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně podle čl. 3 odst. 1, nebo jakoukoli jinou osobou nepovinnou k dani;
iii) v případě výrobků podléhajících spotřební dani, pokud lze spotřební daň z pořízení uvnitř Společenství podle směrnice 92/12/EHS vybírat na území členského státu, osobou povinnou k dani nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně podle čl. 3 odst. 1;
c) poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková;
d) dovoz zboží.
Odpověď evropského soudu zněla:
1) Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na pořízení uvnitř Společenství v případě výrobků podléhajících spotřební dani, z nichž lze vybírat spotřební daň na území členského státu určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků, uskutečněná osobou povinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně z přidané hodnoty podle čl. 3 odst. 1 této směrnice.
2) Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících plnění, která vedla jen k jedné přepravě výrobků podléhajících spotřební dani uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, nemůže být pořízení uskutečněné subjektem povinným zaplatit spotřební daň v členském státě určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství podléhající dani z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení, jestliže tato přeprava nemůže být tomuto pořízení přičtena.
3) Článek 2 odst. 1 písm. b) bod i) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících pořízení, jež se týkala týchž výrobků podléhajících spotřební dani a vedla jen k jedné přepravě těchto výrobků uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, není okolnost, že jsou tyto výrobky přepravovány v tomto režimu, rozhodující pro určení, kterému pořízení musí být přeprava přičtena, aby toto pořízení bylo předmětem daně z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení.
ČLÁNKY DO MAILU