Teoreticky byste mohli platit správcům DILIA, a OOA-S, u sportovních přenosů však jejich nároky nebudou zpravidla dány, a to s ohledem na okruh zastupovaných autorů, kteří většinou nefigurují u sportovních přenosů.
Kdy komu platit za sportovní přenosy
Placení licenčních poplatků kolektivním správcům je bohužel opředeno řadou mýtů a dezinformací šířených ze všech stran napříč celým internetem. Tento článek je založen na osobních zkušenostech ze soudní praxe získaných autorem článku za posledních pět let soudních sporů s kolektivními správci na základě mnoha desítek soudních řízení a přezkumů jejich nároků. Odráží také aktuální judikaturu Ústavního soudu ČR, která znamená významný přelom v této problematice. Hlavním cílem je uživatelům autorských práv přiblížit, jací kolektivní správci a za jakých situací mohou uplatňovat své nároky na licenční poplatky za TV sportovní přenosy v hospodách a restauračních zařízeních.
Nález Ústavního soudu ČR – Houlík vs. INTERGRAM
Nejdříve je však třeba upozornit na aktuální nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3102/16 (Houlík vs. INTERGRAM), který znamená významný přelom ve výběru licenčních poplatků za TV sportovní přenosy v hospodách a restauračních zařízeních.
Čtěte více: Máte v šenku funkční TV? To ještě neznamená, že musíte platit Intergramu a spol.
Doposud postačovalo totiž kolektivním správcům a jejich kontrolorům k prokázání nároku u soudu, že v provozovně zjistili užívání provozuschopného televizního přijímače a automaticky pak dovodili, že v daném televizním vysílání musí být obsažena autorská díla či výkony umělců zastupované daným kolektivním správcem. Kolektivní správci pak požadovali od podnikatele uzavření licenční smlouvy, popř. pokud odmítal, tak se jej snažili donutit předžalobními výzvami, popř. častějšími kontrolami jeho provozovny. Pokud i tomuto nátlaku odolal, pak vůči němu kolektivní správci svůj nárok na bezdůvodné obohacení uplatnili soudní cestou. Bez právního zastoupení pak dotyčný žalovaný často neměl nejmenší šanci na úspěch, jelikož nevěděl, jak se má procesně bránit a co soud v daném řízení skutečně zkoumá.
Zmíněný aktuální nález Ústavního soudu ČR znamená pro uživatele autorských práv významný posun k ochraně jejich ústavního práva na spravedlivý soudní proces. Nově se totiž musí podrobněji zkoumat, zda skutečně hudební díla obsažená v TV vysílání kolektivní správci smluvně zastupují (např. na základě smlouvy o zastupování konkrétního autora/umělce) a současně že se vůbec jedná o hudební autorská díla (zejm. jejich absence ve zpravodajství, sportovních přenosech), resp. někdy ani nemusí docházet k jejich šíření, např. při TV vysílání bez zapnutého zvuku.
Na základě nového nálezu je pak jasné, že nikoliv každá provozuschopná TV či rozhlasový přijímač automaticky znamenají povinnost mít uzavřenu licenční smlouvu s kolektivním správcem a dále že určité části TV nebo rozhlasového vysílání neobsahují hudební díla zastupovaná kolektivními správci.
Tento závazný právní názor Ústavního soudu ČR navazuje na předchozí nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 4. 2014, sp. zn.: II ÚS 3076/13 (VELO CZ vs. OAZA), a lze tedy jeho právní závěry vztáhnout na veškeré uživatele autorských práv, tj. nejen hospody a restaurace, avšak s výjimkou ubytovacích zařízení.
Níže podrobněji rozeberu dvě hlavní možnosti, jak dochází ze strany uživatelů autorských děl k provozování TV sportovních přenosů, a to buď se zapnutým zvukem, nebo bez zvuku.
Sportovní přenosy bez zapnutého zvuku
Při provozování televizního vysílání bez zapnutého zvuku nemůže docházet k veřejné produkci hudebních děl, a proto nárok na licenční poplatky by zcela odpadl u kolektivních správců OSA, INTERGRAM, OAZA.
Naopak výjimku představují DILIA, a OOA-S, tj. Ochranná Organizace Autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, kteří by mohli teoreticky uplatnit nárok za obrazovou složku audiovizuálních děl, kterou zastupují.
Domnívám se, že nároky DILIA ani OOA-S u sportovních přenosů však nebudou dány, a to s ohledem na okruh níže uvedených zastupovaných autorů, kteří zpravidla nefigurují u sportovních přenosů. Nelze však zcela vyloučit, že taková díla nejsou třeba i ojediněle přítomna v reklamách, televizních spotech a jiných upoutávkách v rámci komerčních přestávek.
DILIA – nárok na sportovní vysílání nebude dán, jelikož v rámci aktuálního Rozúčtovacího řádu u TV vysílání uvádí kolektivní správce DILIA, že nárok na licenční odměnu je rozdělován pouze u dokumentárních, animovaných a hraných filmů. DILIA tedy zastupuje autory literární části filmu (scénáristy, autory námětu a dialogů), režiséra filmu, kameramana, kostýmního výtvarníka, tj. autora kostýmních návrhů užitých ve filmu, výtvarníka animovaného filmu, tj. autora výtvarných návrhů (kreseb, maleb, loutek apod.) užitých ve filmu, a autora choreografických resp. pantomimických děl užitých ve filmu.
OOA-S – kolektivní správce specializující se na zastupování autorů děl výtvarných, fotografických a architektonických zastupuje v rámci televizního vysílání filmové tvůrce – kameramany, scénografy, střihače, kostýmní výtvarníky a návrháře.
Z výše uvedených zastupovaných autorů pak v rámci sportovních přenosů u kolektivních správců OOA-S a DILIA připadá do úvahy zejména kameraman. Ke vzniku jeho nároku se však musí jednat o zcela jedinečný tvůrčí přístup, jak danou filmovou scénu zachytí (zjednodušeně řečeno si to lze představit tak, že by to mělo dosahovat kvalit hodných filmového ocenění, např. amerického Oscara). U sportovních přenosů k této tvůrčí jedinečnosti však není dán prostor, jelikož je dopředu jasné, co, kdy a jak má být snímáno, takže se jedná ryze o výkon technické činnosti.
V praxi nikdy nebylo u soudu prokazováno, že by tato obrazová složka audiovizuálních děl byla opravdu v TV vysílání přítomna. Nároky vůči uživatelům autorských práv byly totiž za kolektivního správce OOA-S a DILIA vždy vymáhány v zastoupení prostřednictvím kolektivního správce OSA nebo INTERGRAM. Tito zástupci však sami nedokázali soudu nikdy přesně vysvětlit, zda a jaká díla OOA-S, DILIA v TV vysílání zastupují. Ostatně ani objektivně nemohli, jelikož nedisponují rejstříkem autorů a děl zastupovaných ze strany OOA-S, DILIA a také přehledy výskytu jimi zastupovaných děl v TV vysílání, popř. toto alespoň jejich právní zástupci vždy na dotaz soudů tvrdili.
Z tohoto důvodu, pokud bylo ojediněle na opakované naléhání žalovaného přistoupeno ze strany soudu ke zkoumání obsahu TV vysílání, byla veškerá pozornost v rámci soudních řízení věnována hlavním nárokům OSA, INTERGRAM, jelikož jejich výše byla vždy významně vyšší než menšinové nároky DILIA a OOA-S.
Sporty nerozlučně spjaté s hudbou
Na okraj lze uvést, že do sportovních přenosů v širším slova smyslu lze řadit i sportovní tanec, krasobruslení, umělecké plavání (závody akvabel), moderní gymnastiku či artistické vystoupení. Tato sportovní vystoupení jsou často nerozlučně spjata s hudbou a jsou charakteristická i svým uměleckým ztvárněním.
I přesto, že tyto sporty nejsou v porovnání s hokejovými a fotbalovými zápasy tak masově vyhledávány a sledovány zákazníky hospod a restaurací, představují hlavní argument kolektivních správců u soudů, proč by se za sportovní přenosy měly platit licenční poplatky, a to za televizní vysílání provozované se zvukem, ale i bez něj.
Ze strany kolektivního správce INTERGRAM jsou totiž uplatňovány námitky, že i při absenci zvuku s ohledem na umělecké ztvárnění těchto sportů je lze považovat za umělecké výkony, které jsou zastupovány ze strany kolektivního správce. Takovému názoru lze však důvodně oponovat, jelikož nárok vzniká pouze u vystoupení uměleckých, nikoliv u vystoupení sportovních, která jsou pevně svázána přesně danými pravidly a chybí zde jedinečný tvůrčí umělecký prvek. Navíc samotný tanec zpravidla spočívá v uměleckém pohybu na hudbu, přičemž při absenci zvuku, a tedy i hudby v TV vysílání, lze pochybovat, že je zde pro diváka zachován umělecký dojem. Domnívám se, že se pak již nejedná o veřejné šíření uměleckého výkonu chráněného autorským zákonem.
Další rovinou je pak otázka, zda jsou skutečně takoví sportovci (tanečníci, gymnastky, akvabely, krasobruslaři a artisté) smluvně zastupováni ze strany kolektivního správce INTERGRAM. Domnívám se, že nikoliv, jelikož v žádném ze soudním řízení nebyla taková skutečnost o zastupování tanečníka, gymnastky, artisty apod. tvrzena ani prokazována kolektivním správcem.
Sportovní přenosy se zapnutým zvukem
Při sportovních přenosech vysílaných v provozovnách se zapnutým zvukem má nárok na licenční odměny zejména kolektivní správce OSA (zastupující autory hudby) a kolektivní správce INTERGRAM (zastupující výkonné umělce – zejm. zpěváky, hudebníky). Hudební díla bývají totiž součástí sportovních přenosů v rámci reklamních znělek, televizních jinglů a jiných upoutávek při komerčních přestávkách, popř. jsou esenciální součástí výše zmíněných sportů spojených s hudbou.
Domnívám se, že provozovatelé hospod a restaurací by neměli být povinni platit licenční poplatky za hudební znělky přítomné v reklamních sděleních, jelikož jim takové vysílání nepřináší žádný obchodní prospěch či zisk, spíše naopak. Je nepopiratelné, že pokud by sportovní pořady tyto znělky neobsahovaly, diváci by jej raději sledovali, protože se zajímají hlavně o sportovní obsah pořadu.
Výše bylo také podrobně rozebráno, že DILIA a OOA-S u sportovních přenosů by neměly mít nárok na odměnu, jelikož díla jimi zastupovaných autorů nejsou zpravidla součástí sportovních přenosů nebo se jedná o výkon ryze technické činnosti (např. kameraman, střihač).
Poslední do úvahy připadá kolektivní správce OAZA (zastupující zvukaře) – zde je dlouhodobě rozporováno a namítáno, že výkon zvukaře není autorským dílem, ale čistě výkonem technické činnosti bez jedinečného tvůrčího přínosu. Lze se tedy domnívat, že zde neexistuje vůbec žádný nárok, který by měl být chráněn autorským právem, a to ani v rámci rozhlasového či televizního vysílání. S největší pravděpodobností tak kolektivní správce OAZA neprokáže v soudních sporech, že by v rámci sportovních přenosů v televizním vysílání byla přítomna autorská díla. Existence a oprávněnost nároků kolektivního správce OAZA je totiž ze strany ostatních kolektivních správců, odborné veřejnosti a uživatelů autorských práv dlouhodobě rozporována, přičemž nároky OAZA nenacházejí ani oporu v soudní rozhodovací praxi.
Jak se zcela vyhnout placení licenčních poplatků kolektivním správcům?
Jediným způsobem, jak se vyhnout placení autorských poplatků kolektivním správcům, je neužívat jimi zastupovaná autorská díla a výkony umělců, zejm. tedy užívat TV vysílání bez zvuku, ideálně i bez reklamních přestávek a bez vysílání zmíněných sportů bezprostředně spjatých s hudbou.
Postupem času vlivem analýzy televizního vysílání v rámci soudních sporů a prokazování zastoupených děl ze strany kolektivních správců bude podrobně zjištěno, zda a kde konkrétně v TV vysílání se jimi zastupovaná díla vyskytují. Bude pak na vůli jednotlivých uživatelů autorských práv, zda dané části TV vysílání budou ve své provozovně také využívat, či nikoliv. V současnosti se však kolektivní správci brání tyto informace o zastupovaných autorských dílech a výkonech umělců sami poskytnout veřejnosti.
Soukromý klub, zájmový spolek
Bohužel v řadách uživatelů autorských děl je také nesprávně rozšířen mýtus, že platební povinnost licenčních poplatků lze zcela eliminovat, když veřejně vyhlásí, že jejich podnik je soukromý klub nebo zájmový spolek. Následně pak u soudu namítají, že vlivem absence „veřejnosti“ nedochází ani k veřejnému sdělování děl. Ve skutečnosti je však jejich provozovna veřejnosti bez omezení přístupná, tj. kdokoliv po celou provozní dobu ji může navštěvovat. Takový způsob vyhýbání se placení licenčních odměn je však jen výsledkem nepoctivého jednání provozovatele podniku s očividným záměrem obcházení autorského zákona. Taková procesní obrana pak nemá u soudu žádnou šanci na úspěch a uživatelé se v daném případě nesprávně domnívají, že nemusí platit kolektivním správcům licenční odměny.
Opačná situace panuje, když se opravdu jedná o uzavřenou skupinu blízkých přátel (cca do 20 lidí), kteří si na soukromé zahradě nebo v salonku hospody pronajmou prostor pro soukromé promítání a nakoupí si i vlastní občerstvení, přičemž místní a časová spojitost s danou hospodou je pak čistě náhodná.
Výše licenčních odměn
Další rovinou v této problematice je výše licenčních odměn vybíraných kolektivními správci za TV sportovní přenosy. Z mé osobní zkušenosti se uživatelé autorských děl zpravidla zcela nechtějí vyhnout povinnosti platit kolektivním správcům licenční odměny, jen sporují nepřiměřenost výše požadovaného licenčního poplatku.
Z hlediska zákonných limitů přiměřenosti licenčních odměn by měla být licenční odměna za TV sportovní přenosy významně nižší v důsledku nízkého výskytu autorských děl a výkonu umělců. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi českých soudů by měla taková licenční odměna za TV sportovní přenosy činit 50 % výše základní sazby licenčních odměn vybíraných za TV vysílání bez omezení obsahu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č.j.: 3 Co 79/2014 – 59).
Na závěr je třeba upozornit, že již od roku 2017 vlivem novely autorského zákona mohou jednotlivá sdružení uživatelů autorských práv aktivně každý rok připomínkovat sazebníky jednotlivých kolektivních správců a vyjednat si tak významně výhodnější podmínky. Podle mého názoru je aktivní zapojení uživatelů autorských práv konstruktivním přístupem, jak celou záležitost vyřešit, aby byly dlouhodobě spokojeny obě dvě strany, jak autoři a výkonní umělci, tak i uživatelé.
ČLÁNKY DO MAILU