Anežka Tara Znamenáčková totiž sbírá už deset let starožitnou módu. Poslední rok provozuje obchod s dámskou módou Aristokrat Vintage v pražských Holešovicích.
Forenzní antropologii směnila za podnikání
Nejdřív si půjčila kostým v půjčovně a tak se jí to zalíbilo, že začala hledat a kupovat dobové originály. Sbírá konkrétně 20. léta 20. století – dámské oblečení, spodní prádlo, boty, kabelky, pudřenky, rtěnky, módní časopisy, zkrátka všechno, co souvisí s dámskou garderóbou. Soustředím se jen na dámskou módu a na jednu dekádu. Když toho sbíráte víc, nevíte, kdy přestat. A když máte ještě obchod jako já, je pak těžké se s některými kousky loučit, když je musíte prodat,
objasňuje sběratelka a podnikatelka, která však původně studovala policejní akademii. Chtěla se stát forenzní antropoložkou. Jenže už při studiu začala u policie pracovat a, jak tvrdí, přišla o iluze, které o policejní práci měla. Dnes už bych módu za nic nevyměnila,
dodává.
Obchod Aristokrat Vintage převzala zhruba před rokem od jeho zakladatelky Veroniky Vaculíkové. Seznámily se, když se šla Veronika podívat na její sbírku a klobouky, které měla na prodej. Viděla, že mám o módu zájem, a protože sama už byla z vedení obchodu po čtyřech letech unavená, dohodly jsme se, že ho od ní odkoupím,
vysvětluje Anežka, jak se k Aristokrat Vintage dostala.
Módě se nyní věnuje na plno. Mimo otevírací dobu kamenné prodejny hledá a nakupuje oblečení a také ho, než ho nabídne zákaznicím, spolu s maminkou opravuje. Maminka umí velmi dobře šít a také se hodně zajímá o módu. Sama věci hlavně sháním, datuji, poznám, o jaký jde materiál. Maminka hlavně spravuje a šije,
popisuje, jak mají mezi sebou práci rozdělenou. Maminka je také sběratelka, vášeň pro sběratelství a starožitnosti tedy má Anežka v krvi. Mají spolu kamarádský vztah a Anežka si jejich spolupráci nemůže vynachválit: Náš vztah společné podnikání utužuje. Navzájem se podporujeme a učíme.
Sběratelka a obchodnice se poperou
Jaké to bylo rozšířit roli sběratelky také o roli podnikatelky a obchodnice? Co jí překvapilo? I když převzala fungující podnik, začátky byly složité. Pustila se do podnikání po hlavě a překvapila ji velká míra byrokracie, když se živností začínala – bylo to stresující a náročné. Všechny peníze jsem vracela do nákupu zboží, aby byly zákaznice spokojené. Změnila jsem i koncept obchodu, musela jsem si vybudovat renomé,
vypočítává, co ji v podnikání čekalo.
Skoro všechno, co sežene z 20. let, si přitom i teď spíše nechává pro sebe, ale chodí k ní zákaznice, které tuhle dekádu také hledají. Potřebovala bych objevit nějakou cestu, jestli vůbec existuje, jak to zařídit tak, aby se mi 20. léta, která se dají obtížně sehnat, vyplatila jako sběratelce i jako obchodnici. V Evropě už tyhle věci skoro nejsou a když je objednám z Ameriky, dostanu se na cenu, za níž už tady takové šaty nikdo nekoupí,
popisuje některá úskalí své práce. Jednou také měla v obchodě české šaty ze 40. let, které vypadaly jak z Hollywoodu. Není to sice její dekáda, ale zato jí perfektně seděly. Prodala je. Ty ji mrzí. Zase ale vím, že někomu dělají větší radost, než by dělaly mně, kdyby mi visely ve skříni,
vzpomíná na situaci, kdy její obchodnická duše převážila. Těžko se podle ní shání i kvalitní večerní a dobře zachovalé šaty z meziválečné éry.
Své nákupní zdroje si chrání. Obecně prozrazuje, že se většinou buď v Česku vykupují pozůstalosti, nebo se oblečení draží na aukčních stránkách v zahraničí. Potíž je, že ve střední i východní Evropě lidé stále ještě nemají pocit, že má historické oblečení nějakou cenu a nemají k němu vztah. Stále ho pálí a ničí. Někdo mi třeba řekl, že měl korálkové šaty ze salónu z Francie z 10. let minulého století a že je spálil. Přitom za ně mohl dostat i sto tisíc korun. Věci tady docházejí, je potřeba se obracet spíš na západ,
vysvětluje prostředí, v němž se ve svém oboru pohybuje. Směrem na západ ničení starého oblečení tak často nevidí, lidé vědí, že je možné starou módu prodat sběratelům nebo třeba dát do muzea,
upozorňuje Anežka, která zájemce o vintage módu odkazuje i na bleší trhy v Paříži nebo do Londýna a sama by ráda za módou vyrazila do Ameriky.
A vzhledem k tomu, že staré oblečení dochází, dá se považovat i za investici. Je to jako i u jiného sběratelství. Dáte do toho peníze a počítáte s tím, že se vám vrátí. U oblečení je to jen víc závislé na tom, že je klid, mír a stabilní trh, žádná krize, zatímco třeba stříbro, mince, hodinky nebo porcelán ani v neklidných časech neztrácejí svou cenu,
říká.
Více o tom, jak se obchoduje se starožitnostmi, ukazuje Podnikatel.cz v článku Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys?
Oblečení, které má duši
Na meziválečné módě ji přitom fascinují hlavně tehdejší nápady, které šly do detailů. Ať už to bylo střihem, který byl elegantní i pohodlný při nošení, nebo kvalitním materiálem. I když si podle ní lidé šili doma, pořád to mělo nějaký nápad. A i když se oblečení v každé dekádě drží určitého stylu, který se v tu dobu nosil, každý kus je originál,
poukazuje na rozdílnost od dnešního oblečení, které je v běžných obchodech všude stejné.
Anežka má ráda, že z vintage oblečení jakoby cítila duši člověka, který ho nosil. Jak připomíná, jde také o to, že tehdejší věci vydrží. I po sto letech je možné je normálně nosit, když to není zrovna čisté hedvábí, které časem začíná nitkovat. Dnes jsou věci dělané tak, aby málo vydržely. Dřív byly dělané tak, aby vydržely skoro všechno,
porovnává s tím, že v péči o staré oblečení pak záleží na materiálu a na době. Hedvábí svým zákaznicím doporučuje skoro vůbec neprat, jindy nejdřív na cípu vyzkoušet, co látka a barva při praní udělá.
Zájem roste, ač kulháme za světem
Protože převzala funkční a zaběhnutý obchod, získala s ním i facebookovou stránku s několika tisíci sledovateli. To mi ulehčuje práci, vzhledem k tomu, že jsem ve dvoře, kde je sice menší nájem, ale zase sem nejde tolik náhodných zákazníků,
říká a dodává, že také záleží na období. V létě, kdy je hodně Pražáků pryč, k ní chodí hlavně turisté ze zahraničí, kteří ji najdou na internetu, když hledají vintage obchod v Praze. Mimo léto to jsou hlavně stálé zákaznice, které se vracejí, nebo nové zákaznice, které hledají unikátní a originální oblečení. Nejdou třeba ani tak po starožitnostech, jako po něčem, co je jiné než normální móda. Mladí, které nebaví komerční móda a konzumerismus, kteří chtějí kvalitu a nevadí jim si za ni připlatit, tvoří velkou část mé klientely,
tvrdí a dodává, že nejčastější cena v jejím obchodě však nepřesahuje tři tisíce korun.
A zájem podle ní roste, i když je trochu zpožděný oproti Anglii nebo Americe, kde vintage móda zažívá obrovský boom. Jen se podle ní pořád ještě ne úplně správně rozlišuje, co vintage vlastně znamená. Lidé si myslí, že je to second hand. Nebo nové oblečení, které vypadá jako staré. Tak to není. Každé nové zákaznici vysvětluji, že vintage je skutečně původní originál, starožitnost, a tak je také třeba se k takovému oblečení chovat,
říká. Lidé se podle ní více začínají dívat na udržitelnost módy, na design, mají svůj názor na to, co by chtěli nosit a nedrží se jenom standardních návodů na to, jak vypadat. Dnešní umělecké Holešovice s kreativními obyvateli, kteří se nebojí obléci něco, co nemá každý, přitom pro svůj obchod považuje za ideální. Ve dvoře průchozím do ulice Milady Horákové sousedí navíc ještě s vintage obchodem Scoro Coco Jitky Šramotové, která se v módě zase zaměřuje na muže.
Největší zájem je přitom v Aristokrat Vintage o oblečení ze 30. a 40. let minulého století, o konec první republiky. Dobře jdou i jiné věci pohodlnější a dobré na nošení, které hodně vydrží. Samozřejmě záleží na typu zákaznice, ale kdybych měla obecně říci, co se prodává nejvíc, budou to denní šaty ze 30. let,
prozrazuje s tím, že v obchodě jde zhruba od kraje 20. století až do 50. nebo 60. let. Po šedesátých letech začínají hodně prahnout mladí lidé nebo lidé z Asie. Líbí se jim minisukně, geometrický design. Starší generace tahle léta vůbec nechce. Z 50. let se nejvíc prodávají šaty se širokou sukní,
dodává. O co naopak opadl zájem skoro úplně, a zřejmě už se nevrátí, jsou kožešiny.
Jak fungoval byznys, který už v Česku neexistuje, čtěte v článku Kožešnictví je krásná a tradiční práce. Škoda, že balancuje nad propastí.
Osvěta a nezbytný Instagram
Vloni Anežka také připravila výstavu módy v Brandýse nad Labem a dál by v tom chtěla pokračovat. Už proto, aby lidé věděli, co to je vintage. A že nemají staré věci vyhazovat a mají se je pokusit zachránit. Při komentovaných prohlídkách sdílela zkušenosti, jak starožitné oblečení nosit, jak souvisí se svou dobou, jak se vyvíjela móda i materiály. Všechno o módě si přitom od začátku nastudovala na vlastní pěst, i když nyní navštěvuje i odborný starožitnický kurz při Asociaci starožitníků. Když se chcete zaměřit na specifickou věc, stejně vás to nikdo nenaučí a musíte se vzdělávat sama. V módě jsou nejlepší dobové časopisy, filmy, pamětníci,
prozrazuje.
Ačkoliv ve vintage komunitách obecně panuje spíš sdílení a otevřenost, v menších komunitách, jako je třeba ta česká, se objevuje i rivalita. Ani ne tak mezi obchodníky jako mezi sběrateli a lidmi, co starožitné oblečení nosí. Ve světě přitom komunikace hodně probíhá přes Instagram, ten je klíčový. Lidé tam nahrávají fotky toho, co nosí, podporují se navzájem, mění si věci, obchodují s nimi,
objasňuje s tím, že se setkala vždy se vstřícností, když potřebovala radu, pomoc s naceněním a podobně.
Má také ráda, když jí její zákaznice posílají fotky v oblečení z jejího obchodu. Je úžasné, když starý originál, který byl šitý na míru pro konkrétní ženu a není to nějaká klasická velikost, někomu v obchodě sedne na sto procent. Většinou zákaznici taková věc uhodí do oka hned, jak do obchodu vkročí,
tvrdí podnikatelka, která se pohybuje v různých subkulturách a nejraději nosí černou barvu. Protože, jak říká, má vždycky v záloze i plán B, má s maminkou i další podnikatelský záměr, butik s alternativní černou módou.
Podívejte se také na to, jak se svou vlastní ručně šitou módou podniká korzetiérka Riwaa Nerona:
ČLÁNKY DO MAILU