V našem seriálu Příběhy podnikatelů seznamujeme čtenáře s těmi, kteří se toho nebáli a pustili se do světa byznysu. Nyní tak mohou inspirovat ostatní.
Co se dozvíte v článku
Z tepláků udělal módní hit
Značka Virulent se zaměřuje na domácí oblečení a stojí za ní Otakar Šenkýř. Ten se živil grafickým designem, ale postupně zjišťoval, že ho to nebude stoprocentně naplňovat. Řekl si, že je potřeba vyzkoušet něco jiného. Jelikož měl vždy kladný vztah k módě, přihlásil se na seminář Fashion design začátečník v Institutu módní tvorby na Vinohradech. Moc ho to bavilo, přihlásil se i do pokročilého semináře. V jeho průběhu ale přišel covid. Když se tedy ocitl doma, rozhodl se, že si založí svou značku. Udělal jsem si logo a nějakou korporátní identitu, sám jsem udělal amatérský e-shop, který už je nyní profesionální, a na svých sociálních sítích oznámil, že jsem si vytvořil brand a komu se to líbí, tak si může koupit mikinu,
vzpomíná Otakar.
Zaměřil se tedy především na teplákovky, protože cítil, že začínají být trendy, jsou pohodlné a díky covidu jsou běžným outfitem. Pro Otakara nebylo v začátcích nejtěžší začít, ale udělat druhý krok. Ten spočíval v posunu z polokamarádského byznysu, kde si lidé oblečení kupovali, protože měli vztah k Otakarovi a líbilo se jim, k profesionálnímu. V rámci něj oslovoval i cizí lidi, a potřeboval proto také reprezentativní prostor. Nejprve si totiž pronajal sklep v Nuslích, kde nebyla ani okna a on tam balil balíčky a nosil je v Ikea taškách každý den do Zásilkovny. Když vám přijde kamarád do sklepa, tak je to v pořádku, ale když tam přijde zákazník, který vás nezná a budete ho někde mřížemi pouštět do sklepa, tak to by asi úplně nefungovalo,
popisuje Šenkýř s tím, že to byl opravdu stěžejní krok. S tím souvisely jak větší prostory, tak také více lidí: někoho, kdo to bude odesílat, kdo to bude balit, kdo bude komunikovat se zákazníky a podobně.
S šitím začala velmi brzy
Eliška Tomková provozuje značku Elisha a také dva módní salony, jeden na Moravě a druhý v Praze. Zaměřuje se výhradně na dámskou, jednoduchou a elegantní módu a jejími klientkami jsou především ženy z byznysu, ale také manažerky, lékařky, podnikatelky nebo političky. S šitím Eliška přitom začala velmi brzy – první kousek v podobě kalhot s vysokým pasem a výraznými druhy ušila v sedmé třídě. Moje kreativní duše prostě potřebovala realizaci a už jako dítě jsem vyšívala, pletla a háčkovala. Maminka z toho úplně rostla. Chudinka mi musela pořád shánět vlny. Babička byla krejčová, sice mě neučila šít, ale zkrátka jsem to asi dostala do vínku po ní,
přiznává Eliška Tomková. Dnes už však ke stroji nesedá, šít nemusí, ani na to nemá čas a věnuje se zákaznicím.
Do podnikání zapojila i rodinu: se sociálními sítěmi a e-shopem jí pomáhají dcery a s provozem a administrativou zase manžel. Občas jsou v tom podle ní nějaké třecí plochy. I když máte zaměstnané cizí lidi, tak jsou tam různá úskalí. To je normální. Jsme lidé, a tak to platí i v rodině. Dvacet let jsem podnikala prakticky sama a najednou je zapojená celá rodina,
říká. Její manžel přitom vždy říkal, že je duší zaměstnanec a podnikat nikdy nebude. Pak však onemocněl a Eliška jej chtěla nějak zaměstnat a nejprve mu dala faktury. Musel se toho hodně naučit a dnes řeší celou agendu: sklady, ocenění zboží nebo finanční toky. Abyste mohl dělat kreativu, tak musíte dělat i ty papíry a najednou máte pocit, že nestíháte vůbec nic. Takže buď si vyberete, že podnikání trochu omezíte a budete si vše dělat sám, nebo dojde k situaci, kdy si na tu agendu někoho najmete. A mně osud přihrál mého manžela,
dodává Eliška Tomková.
S propagací pomohla marketingová agentura
Jakub Kofroň, zakladatel značky ELKA Underwear zaměřené na spodní prádlo, už jako dítě obchodoval například s Pokémony nebo jinými figurkami, a dokonce si vytvářel prodejní katalogy. V 16 letech pak oslovil pár kamarádů, se kterými společně začali budovat značku. A rodinný kamarád pro něj navrhl e-shop. Zpočátku to byl jen koníček, kdy se ušilo pár kousků, které se hned prodaly. Než se z toho stal byznys, kterým se lze pořádně uživit, trvalo to podle Jakuba Kofroně bezmála 10 let. Založili také marketingovou agenturu, což jim pomohlo s propagací.
Jakub podotýká, že málokdo si uvědomí, co všechno je nutné zohlednit při výběru látky a při samotném výrobě i tak jednoduchého kousku oblečení, jako jsou trenky. Musel se tak stát doslova odborníkem a sám musel pochopit, jak textilie fungují. Testujeme klidně rok dopředu. Když se látka koupí, musí se nejdřív vyprat, abychom zjistili, jak po vyprání vypadá, jestli nepouští barvu, jestli nežmolkatí. Pak se taky zjišťuje, jak funguje v kombinaci s jinými látkami. U gumiček hlídáme, aby například v sušičce nepraskaly,
vysvětluje s tím, že složitý výběr látek mu ještě více komplikuje výběr dodavatelů. Těch museli vyzkoušet hned několik. Kromě trenýrek, které jsou jak pro muže, tak pro ženy a děti, nabízí firma taky další výrobky, jako je například povlečení, obličejové masky nebo vonné pytlíčky.
Od eventů ke kabelkám
Patrick Poppet je značka věnující se primárně výrobě kabelek designérky Lucie Kalousové. Ta vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu a poté se vrhla do víru PR a eventů pro technologické firmy světa. Tam jí chyběla kreativita, móda a umění, a proto ve volném čase nejprve začala psát web o české scéně. Tím pádem získala vhled do české módy a tvůrců. Ve volném čase si dodělávala kurzy v designu a stylingu. Na mateřské pak začala přemýšlet o tom, že by ve svém životě chtěla dělat úplně něco jiného a nechtěla vypadnout z pracovního procesu. Navíc ji lákalo, že má dost svých zkušeností a mohla by si založit vlastní značku. Pak jsem si položila vlastně sama sobě otázku, co mám ráda? A jako každá žena mám ráda pěkné kabelky. Myslím si, že je to naše vizitka. A tehdy jsem si říkala, že se vrhnu právě do tohoto odvětví,
popisuje, jak padla volba právě na kabelky.
Slogan značky se nese v duchu: Neděláme kabelky, tvoříme poppetky a vytvořit jednu poppetku trvá přibližně dva a půl dne poctivé řemeslné práce. Podle Lucie je kroků k vytvoření jedné poptávky opravdu hodně. Začíná to vývojem, kdy si sedne, má myšlenku a tu chce převést do reality. Musím si tedy nejdříve vytvořit vzorek. Ten si vytvořím buď z papíru, nebo z plsti, abych zjistila, jak to funguje a zda je to technicky možné realizovat. A když jsem spokojená, tak si většinou vytvořím sama v ruce vzorek z usně a ten už potom také posílám do výroby,
dodává. Firma pak vytváří finální produkt, kdy ještě ladí drobné změny nebo si odsouhlasí hotový produkt. Poté se začne s výrobou, která trvá dlouho, protože je tam mnoho dílčích úkonů, všechno většinou probíhá ručně, jako je například krájení usně, lepení, očišťovaní nebo šití.
ČLÁNKY DO MAILU