Cílem seriálu Příběhy podnikatelů je seznámit naše čtenáře s těmi, kteří se pustili do světa byznysu, nelekli se překážek nebo se rozhodli dělat věci jinak.
Co se dozvíte v článku
Manželé vyrábějí čokoládu s prestižním oceněním
Značka Steiner & Kovarik, za kterou stojí Silvie Steinerová a Petr Kovařík, má ocenění Great Taste Producer. Tím se v Česku jako výrobci čokolády pyšní jediní. Petr Kovařík pracoval v oboru automotive pět let a v roce 2011 jel na beachvolejbalový camp. Právě na něm potkal Silvii, která obchodovala s čokoládou. Ještě ji nevyráběla, ale založila značku a snažila se prodávat kvalitní produkty. Petr si v tu chvíli řekl, že tato značka má daleko větší potenciál. Obvolal 400 hotelů s tím, že asi 70 z nich postupně začalo produkty odebírat. Na základě zajímavého zisku jsme začali produkty vyrábět sami. Jezdili jsme po Itálii, kde jsme hledali různé výrobce strojů, kteří nás zároveň naučili výrobě čokolády. A takhle jsme v roce 2012, tedy o rok později, začali i vyrábět,
vzpomíná.
Čokoládu nejdříve vařili z předpřipravené hmoty a pak se postupně dostali k tomu, že vyrábí čokoládu od bobů, které nakupují až v Kolumbii. Proces vaření je podle Petra Kovaříka neustálé učení se a zkoušení, kdy jim rukama prošly i tisíce nekvalitních vzorků, které museli přeformátovat. Zjistíte například, že vám produkt šedne nebo že vám skelnatí rozinky, protože čokoláda tahá z ovoce vodu, takže se to nedá jíst. Je to opravdu neustálé zkoušení,
popisuje. Dále dodává, že Čech je paradoxně jeden z nejnáročnějších zákazníků, ale zase není ochotný zaplatit za kvalitu. Jsme opravdu specifický národ. A mám pocit, že když jsme schopní prodávat tady, tak už se potom celkem jednoduše dá prodávat i do zahraničí,
shrnuje.
Čechy musela naučit na raw food
Značka LifeFood je nyní známá jak v České republice, tak na desítkách dalších zahraničních trzích. Tereza Havrlandová k tomu však neměla jednoduchou cestu a měla hodně mravenčí práce s tím, aby zákazníkům vysvětlila, co to raw food vůbec je a proč by ho měl někdo chtít konzumovat. Raw food je syrová rostlinná strava, kde se akceptuje tepelné zpracování maximálně do 42 stupňů Celsia. V této oblasti tak v Česku Tereza stavěla nový trh, kde zprvu neměla žádnou konkurenci. Avšak neviděla v tom žádné výhody. Ve chvíli, kdy se to podaří a podnikání začne být zajímavé, někdo se s tím sveze. Vstoupí na trh, okopíruje, co máte, a nabídne to levněji, méně kvalitně a z horších surovin. Asi je to ale v byznysu normální a těžko se s tím bojuje,
dodává.
Tereza Havrlandová zdůrazňuje, že nejdůležitější věc, na které si zakládají, je pro ně kvalita produktů. Nechceme dělat žádné ústupky. Hlídáme si kvalitu surovin a snažíme se mít co nejbližší kontakt s jejich pěstiteli a zpracovateli z menších komunit a farem, které se sdružují do kooperativ. Podnikáme slušně a eticky, a to i vůči zaměstnancům a planetě. Snažíme se aplikovat ve firmě pravidla svobody v práci. Nepoužíváme také žádný manipulativní marketing,
popisuje. Svobodu v práci vysvětluje tak, že ji klidně přijdou zaměstnanci za něco sprdnout. Podle ní je však tato svoboda a plochá firemní skupina něco, na co není každý zvyklý. Někteří kvůli tomu zase rychle odejdou, i to se stává. Jiní jsou nadšení. Lidé u nás totiž musí dělat rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nikdo je nevodí za ručičku. Což není pro každého,
podotýká.
Nahlédněte do populární cukrárny
Na výrobu měla velký vliv babička
Se značkou Beavia je spojený Štěpán Hodač. Ten začínal s výrobou a prodejem hummusu, a to pod značkou I Love Hummus. Dnes nabízí více produktů, a to hlavně korejskou fermentovanou přílohu kimchi (kimčchi) a další fermentované pokrmy. Na začátku Štěpánovi jeho babička dovolila poměrně zásadní věc, a to vrhnout se s krumpáčem na její kuchyň, vybourat a zrekolaudovat domeček a kuchyň na potravinářskou provozovnu, aby měl místo, kde mohl hummus vyrábět legálně. Babička je nyní už zpátky, ale zpočátku o kuchyň přišla. Zůstal jí plynový vařič a taková mini kuchyňka. Babička mě má hodně ráda,
usmívá se Štěpán Hodač.
Hummus přitom musel hodně přizpůsobovat českým chutím, protože i když mu zachutnala izraelská varianta, Izraelci jsou zvyklí od malička na chuť sezamu. Oni do všeho ten sezam dávají, ve všem ho mají. U nás ho samozřejmě máme na pečivu, ale nejsme zvyklí na hořkou chuť sezamové pasty, která je velmi oříšková a hořká. Takže jsem musel ubírat z hořkosti a dávat mu českou chuť,
popisuje. Na kimchi narazil Štěpán v žebříčcích zdravých potravin a objednal si ho na americkém Amazonu, aby ho ochutnal. Než mi to přišlo, tak jsem si to kimchi doma sám několikrát vyrobil a zachutnalo mi to natolik, že jsem si řekl, že mi to dává smysl a chci to také vyrábět,
říká.
Nebyli spokojeni s českým trhem, tak se na něj pustili sami
Luboš a Lenka Bláhovi založili firmu Lyopotraviny s.r.o., když si domů přivezli první stroje. O několik měsíců později spustili e-shop a dnes jsou schopni lyofilizovat také na zakázku. Lyofilizace je proces konzervace, a to jeden z nejlepších, který může být. Potraviny se při ní zbavují vody a všechny živiny tam zůstávají zachovány. Do podnikání se tito manželé pustili po hlavě a jak říká Luboš, vyškolily je až samotné mašiny. Představovali jsme si, že to tam dáme, bude se to 50, 60 hodin sušit a že bychom si měli k té firmě ještě vymyslet něco druhého, co nám vyplní ten čas,
popisuje Lenka s tím, že hned první pokusy je vyvedly z omylu.
Dnes jsou jejich zákazníky především maminky a lidé, kteří smýšlí zdravým životním stylem. Lenka vysvětluje, že se snaží maminkám, ale i babičkám nebo tetám vysvětlit, aby vnímaly, že pro děti může být lyofilizát náhrada sladkostí. Je dobré, že jak jezdíme na trhy a na festivaly, jsme v kontaktu se zákazníkem. Ta osvěta, informace, povědomí, také to, když toho člověka vidíte osobně, je určitě jiné. Dokážeme tak lépe vysvětlit, co umíme a co to vlastně je. Když lidé vidí náš stánek, začnou to ochutnávat a ten kontakt je super,
říká v závěru Luboš.
