V seriálu Příběhy podnikatelů se snažíme představit ty, kteří mohou být inspirací pro ostatní. Ať už z hlediska jejich náplně práce nebo například přístupu a odvahy.
Co se dozvíte v článku
Kovář vyrábí jen na zakázku
Petr Benetka se kovářství a zámečnictví věnuje už od poloviny 90. let. Na základní škole toužil po tom stát se automobilovým designérem a následně si dal přihlášku na autoklempíře a také na uměleckého kováře a zámečníka, protože tam bylo kreslení. Na kováře dělal talentovky dřív a vzali ho. Už během školy brigádničil v kovářství a po vyučení šel ještě na rok a půl místo povinné vojny na civilní službu. Po návratu nastoupil do svého prvního zaměstnání. Po první nevalné zaměstnanecké zkušenosti přešel do jiného kovářství, ale brzy zase narazil na to, že mu přestala chodit výplata. Osamostatnil se podle svých slov spíše z donucení, když se v kovářství snižoval počet zaměstnanců. Udělal si živnosťák zrovna v době, kdy doma měsíc ležel s angínou, a přitom si vytvořil webové stránky, které mu pomohly k prvním samostatným zakázkám.
Zákazníci si tak Petra Benetku najdou snadno přes internet. Oslovují ho proto, že ho buď mají blízko, nebo se jim líbí podle fotek jeho výrobky a práce. Druhá třetina jsou spokojení klienti, kteří se ozvou znovu nebo ho někomu dalšímu doporučí. Zbytek připadá buď na vyloženě místní zákazníky, nebo na nevyzpytatelné cesty, kdy o mně někdo někde něco zaslechl,
doplňuje. Petr tak nedělá věci na sklad, ale jen na zakázku. Nerad vytváří jednu úplně stejnou věc vícekrát, vyrábí originály. Největší zájem je podle něj o zábradlí na míru, a to venkovní i vnitřní. Také o vrata nebo kratší ploty. Lidé mají zájem i o drobnosti a doplňky do interiérů, ať už jsou to věšáky, zrcadla a podobně.
Nahlédněte do kovářské dílny
Místo doktorátu si udělal výuční list
Jan Křivonožka vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, ale nyní se věnuje kamnářství. Místo doktorátu jsem si udělal učiliště a výuční list jsem získal v roce 2012, kdy to podnikání začalo naplno. Jako student jsem intenzivně pracoval pro různé neziskové organizace a ještě v roce 2010 a 2012 jsem to takto kombinoval,
popisuje s tím, že jej baví komunikovat se svými zákazníky, starat se o ně a dodávat jim ve správný čas správné informace. MatFyz nás naučil pracovitosti a vztahu k tomu, že když se řekne nějaký termín, tak se prostě splní. A po těchto zkušenostech už pro člověka není všechno tak komplikované a zdá se vše být relativně snadné,
dodal.
Pro Honzu bylo velkou inspirací setkání na Zaježové na Slovensku, kde strávil rok v rámci stáže a potkal tam kamnáře Vlada Santo. Ten dělal stejný typ kamen, jako dnes dělá Jan Křivonožka. Je to špičkový kamnář. Navíc ho přesvědčil, aby šel svou vlastní cestou. Oheň mě odmala přitahoval a také způsob kreativity. Člověk kombinuje různé dovednosti, různé obory. Musíte si trochu hrát se železem, občas je to trochu keramika. Je to také zednická práce. Tedy spousta oborů najednou. A do toho jsem se právě zamiloval. Jak je to pestré,
shrnuje Honza.
Autočalouníci měli zakázku až z Aljašky
Podle Miroslava Reka, majitele společnosti Autočalounictví a sedlářství Rekovi, nebylo autočalounictví zpočátku koníčkem, ale nutností. Odmala měl lásku ke strojům a své první auto si koupil hned v 18 letech. O několik let později si pořídil veterán Tatra 57 Hadimrška, který nutně potřeboval čalounění. Oslovil čalouníka z okolí. Ale s výsledkem nebyl vůbec spokojený. S manželkou se tak rozhodli jeho práci předělat. Marie Reková jakožto učitelka na textilním učilišti měla k textiliím blízko, s čalouněním si tak poradila podle svého. Za nějaký čas je oslovil známý s tím, že by rád novou střechu na vůz Aero. Tak se do ní pustili. Sehnat v dnešní době dobré řemeslníky je téměř nadlidský úkol. A zrovna v oboru, jako je autočalounictví, je to ještě mnohem horší. Obor autočalounictví, který se učil na učilištích, zrušili už v roce 1962, takže není kde brát.
Občas do jejich firmy dorazí někdo s opravdovým unikátem. Měli jsme tu Bugatti, druhou největší, co se kdy vyráběla. To si pán dovezl hned 1. května, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Přivezl si ten kousek z Anglie. Záměrně čekal na začátek května, aby nemusel platit clo. To by bylo v milionech,
vzpomíná Miroslav. Se sériovou výrobou tak práce Rekových nemá nic společného. A co se samotné klientely týká, jsou to lidé z různých vrstev, jednoduše milovníci veteránů. A vůbec nehraje roli, v jaké zemi se zrovna nacházejí. O službách Autočalounictví Rekovi se dozvěděli dokonce až na Aljašce, odkud firma přijala zakázku. Další zakázka byla z New Yorku. Ten člověk tu měl známého, co mu sbíral veterány. My jsme mu je udělali a on mu je pak poslal kontejnerem,
popisuje hrdě Miroslav Rek.
Z manažera truhlářem
Z oboru finančnictví a práce manažera americké nadnárodní firmy přešel do podnikání Petr Šilhánek. Tehdy byla krize. Musel být odejit, protože manažerů bylo moc. Když zůstal doma, pustil se do věcí, které v pracovním procesu nestíhal. Domů potřeboval nový nábytek a měl spoustu potíží s truhláři. S dodávkami, se spolehlivostí i s přesností. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit trochu profesionálněji. Ale zjistil jsem, že i když mám vysokou školu, potřebuji ještě výuční list. Tak jsem si dodělal učňák,
prozradil. S truhlařinou přitom neměl žádné zkušenosti. Původně ale vystudoval strojařinu na ČVUT a obecně mu učení nedělalo žádné potíže. Teorii jsem měl za měsíc nastudovanou. V něčem mi pomohla i strojařina. Jen praxe jsem absolvoval méně než kluci, co se učí v rámci běžného studia,
doplnil.
Firmu Petr Šilhánek nazval Truhlárna a má pestré zakázky. Jednou vyrábějí například kuchyň, jindy dětský pokoj, pak ložnici, schody, recepci do firmy nebo vybavení školky. Každá zakázka je jiná, zákazníci k nim chodí především na doporučení, na základě referencí. Jednoho dne si lidé všimnou, že jste poctiví a pečliví, že výrobu nešidíte, a to ani v detailech, které nakonec nejsou vidět, jako je třeba zadní strana nábytku, že dodržujete termíny. Řeknou si to mezi sebou a ocení to,
popisuje s tím, že když je nový zákazník na základě referencí přesvědčený, že zakázka dopadne dobře, je podle něj ochotný si připlatit a nečeká nejnižší cenu. Připlatí si a neriskuje, že sice ušetří, ale bude se dvacet let doma dívat na nepovedenou kuchyň.
ČLÁNKY DO MAILU