Jako zaměstnavatel chci vědět, kdo pro mne bude pracovat a k tomu může patřit i určitá znalost rodinného zázemí, způsob života, koníčky, životospráva, zda je kuřák, alkoholik apod. Samozřejmě nepotřebuju tyto údaje evidovat, ale při pohovoru nebo pak ve zkušební době považuji za vhodné se nezávazně vzájemně pobavit i o rodině - uchazeč se dozví, co jsem já zač a já totéž o uchazeči. Jsme partneři a budeme spolupracovat mnoho let, proto o druhé straně chci zjistit co nejvíce.
Pokud uchazeč na určité otázky nechce odpovídat, může to říct a pak už záleží na mě, jestli odpověď potřebuji slyšet, nebo ne (pro rozhodování o přijetí do práce obvykle nepotřebuji vědět, jestli bydlí s rodiči nebo sám a zda má přítelkyni/přítele, ale pokud ve firmě vládne uvolněnější atmosféra, pak by to uchazeč měl akceptovat). Práce je na trhu dost, kvalitních pracovníků málo. A tu kvalitu poznám nejen podle životopisu a vzdělání, ale také podle toho, jak odpovídá, zda je konfliktní typ a já si potřebuji udělat určitý obrázek o uchazeči i z odpovědí, které s prací přímo nesouvisejí.
Takže ano, já se uchazečů při pohovoru táži i na osobní záležitosti, byť se snažím otázky klást citlivě a odpovědi nevyžaduji. Tím si mj. trochu i ověřím asertivitu člověka a schopnost reagovat.
Zákony proti diskriminaci a o ochraně osobních údajů byly přijímány jako ochrana proti neřízenému zneužívání osobních údajů a před sexistickými nadřízenými. Na co se ale při pohovoru bude uchazeče ptát zaměstnavetel je soukromou věcí těchto dvou subjektů, to žádný zákon omezit nemůže a není jediný legitimní důvod tyto zákony respektovat. (Tak jako nerespektujeme řadu jiných zákonů.) Každý má svou důstojnost a buď na otázky odpovídat chce, nebo nechce, je to jeho věc.
Pokud se uchazeč zachová nedospěle a běží brečet na inspektorát práce, pak můžu být jen rád, že jsem dotyčného nezaměstnal. Jako filtr je to dobré.