Jediný podnikatel, který může v nadcházejících volbách volit ČSSD, je maximálně Andrej Babiš. Tedy pokud mu ČSSD svými hlasy pomůže a nevydá jej k trestnímu stíhání. Paradoxní na všem je, že za nízké mzdy, proti kterým sociální demokraté tak hlasitě bojují, mohou především jejich levicové vlády.
Už nejde o omyl, ČSSD je koncepčně proti podnikatelům
Když před lety Jan Mládek, který se následně stal za ČSSD ministrem průmyslu, prohlásil, že živnostníci jsou parazité, šlo to považovat za ojedinělý zkrat. Jak ale před několika měsíci ukázalo prohlášení sociálně demokratického senátora a šéfa Senátu Milana Štěcha a nynější řeč ministra zahraničí a volebního lídra ČSSD Lubomíra Zaorálka, jde evidentně o postoje a názory celé ČSSD. Podnikatelé jsou prostě darebáci a paraziti, kteří odírají stát i své zaměstnance a je třeba jim zatnout tipec.
Čtěte také: Štěch rozšířil řady dojmologů. Nechejte už proboha OSVČ na pokoji
A stejně jako u dřívějších myšlenkových pochodů je i Zaorálkovo prohlášení zcela nesmyslné, vnitřně rozporuplné a především míjející příčinu problému a další souvislosti. Předně se sluší připomenout, co vlastně Zaorálek řekl: Neplatit zaměstnancům slušnou mzdu je darebáctví. Když někdo říká, že jeho byznys by zkrachoval kvůli minimální mzdě, vlastně říká, že není schopen podnikat tak, aby zajistil zaměstnancům normální život, a měl by přestat podnikat. To má pro naši zemi nulový význam.
Nemáte zaměstnance? Máte nulový význam
Vezměme to od konce. Podle Zaorálka tedy mají pro naši zemi nulový význam ti, kdo nejsou schopni podnikat tak, aby zajistili zaměstnancům normální život. Jenže podnikatelé platí zaměstnancům tolik, kolik si můžou dovolit. A když si je dovolit nemůžou, tak je jednoduše propustí. Podnikatelé nemusí kvůli minimální mzdě krachovat, nýbrž si kvůli ní ani nemohou dovolit zaměstnance vzít. Statisíce OSVČ, které žádné zaměstnance nemají, a to v celé řadě případů prostě proto, že zaměstnancům nejsou schopni zajistit „normální“ život (a to ani v podobě minimální mzdy) a uživí „jen“ sebe a svoji rodinu, tak nemají pro ČR asi žádný význam. Pro ČSSD jsou tak zřejmě lidé, kteří po státu nic nechtějí a jsou schopni uživit jen sebe a blízké a již ne zaměstnance, lidé druhé kategorie.
Při debatě o minimální mzdě se totiž pravidelně opomíjí fakt, že jde sice nyní o 11 tisíc hrubého, ze kterého dostanou zaměstnanci 9640 korun, ale náklad pro podnikatele (tedy superhrubá mzda) je 14 800 korun. Pokud se minimální mzda zvýší na 12 200 korun, dostane sice zaměstnanec 10 468 korun, ale zaměstnavatel celkem zaplatí 16 400 korun. Zatímco zaměstnanec tak dostane na ruku o 760 korun více, zaměstnavatel zaplatí o 1600 korun více, tedy více než dvakrát tolik. A odvážit se říci, že například podnikatelé na vesnici, kteří nemají aspoň 16 400 korun měsíčně na zaměstnance, nemají podnikat, je arogance nejhrubšího zrna.
Čtěte také: Minimální mzda se má opět zvýšit, mělo by jít o nejvyšší nárůst v historii
Problémem je vysoké zdanění
Tento jednoduchý příklad navíc ukazuje jeden z problémů nízkých mezd v ČR, kterým je vysoké zdanění práce. Podle nedávné studie OECD je s 43% 8. nejvyšší v rámci OECD. Průměr zemí OECD přitom činí 36 %, což je míra zdanění práce i v Norsku a Dánsku, a například ve Švýcarsku dokonce dělá pouze 21,8 %.
Pokud by ČSSD opravdu chtěla zvýšit mzdy zaměstnanců, a to všech, není nic snazšího než snížit zdanění práce. A není přitom ani třeba dělat pravicovou politiku a škrtat výdaje a sociální dávky, které levice rozdává. Stačí místo práce zvýšit například zdanění nemovitostí, které je u nás výrazně podprůměrné. Každopádně za vysoké zdanění práce jsou odpovědné všechny vlády, tedy i několik vlád s účastí ČSSD, které se zde za poslední roky vystřídaly, protože měly možnost zdanění snížit.
Zvyšování minimální mzdy působí i reálné problémy
Zvyšování minimální mzdy navíc přináší ještě několik negativních souvislostí. Neroste totiž pouze minimální mzda, ale také úroveň zaručené mzdy, takže se zvyšování dotýká mnohem více zaměstnanců a podnikatelů. Zároveň zvyšování minimální mzdy škodí zaměstnancům na částečné úvazky s nízkými příjmy. Ti totiž musí doplácet do minima zdravotní pojištění, které se odvíjí právě od minimální mzdy. Čím vyšší minimální mzda, tím se zvyšuje hranice minima zdravotního pojištění.
Pro rodiče navracející se do pracovního procesu po mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro handicapované, kteří na částečný úvazek nejčastěji dělají, to pak v některých případech znamená snížení čistého příjmu. Že jde opět o větší problém na venkově, asi netřeba připomínat.
Nechceme nízké mzdy? Přestaňme zvýhodňovat montovny
Dalším faktorem, který stojí za relativně nízkými mzdami u nás, je fakt, že především levicové vlády udělaly z Česka za pomoci investičních pobídek levnou montovnu. V Česku kvůli tomu působí mnoho průmyslových podniků, které ale nevyrábí hotové výrobky, nýbrž jen součástky, které pak vyváží (nejčastěji do Německa). V Česku je tedy nízká přidaná hodnota, což ovlivňuje marže podniků a zpětně také mzdy.
Jak navíc upozorňují ekonomové, lákání investic přes investiční pobídky sice zvyšuje přebytek zahraničního obchodu a také výši fixního kapitálu, zároveň tím ale snižuje právě mzdy. Zisky jsou totiž použity na obnovu fixního kapitálu a na mzdy jednoduše nezbývá dost peněz. S tím souvisí i české zaměření na průmysl, který je logicky investičně náročnější než služby. Na mzdy pak opět zbývá méně peněz.
Za nízké mzdy pak v neposlední řadě mohou i odbory, které v Česku sice hojně mluví do hospodářské politiky vlády, v řadě firem jsou ale značně slabé a v rámci kolektivního vyjednávání nebojují za zaměstnance tolik, jak by měly. Možná by Josef Středula a další odboráři udělali lépe, kdyby přestali řešit třetinové sádry OSVČ a začali se více ve firmách sami snažit, aby svým tvrdým přístupem zajistili vyšší mzdy.
Na závěr nezbývá než konstatovat, že pokud je někdo darebák a je odpovědný za nízké mzdy, rozhodně to nejsou podnikatelé.
ČLÁNKY DO MAILU