Odborníci se shodují, že postup berňáku byl špatný, jelikož už z pouhé logiky věci není možné vyloučit více nákladů z daňového základu, než kolik skutečně vzniklo.
Režijní náklady vyšly berňáku vyšší než náklady celkové
Finanční úřad zahájil před více než rokem v brněnské firmě (jméno společnosti redakce zná, ale majitel si nepřál být jmenován) daňovou kontrolu. Firma ihned poskytla správci daně kompletní účetní sestavy a za deset dní zaslala úředníkům doplňující odpovědi na jejich dotazy. Účetnictví daňového subjektu bylo úplně triviální, přehledné, obsahovalo přibližně jen 180 zápisů a orientaci v něm by zvládl bezpochyby jakýkoliv začínající účetní či ekonomický pracovník,
uvedl serveru Podnikatel.cz Jiří Šindelář, daňový poradce, který zastupuje tuto společnost.
Společnost měla ve výnosech zaúčtován osvobozený výnos přibližně ve výši 6 750 000 Kč z titulu přijaté dividendy od dceřiné společnosti a v celkových nákladech bylo zaúčtováno celkem cca 307 000 Kč (z této částka ještě více než 200 000 Kč společnost vyloučila z daňových nákladů, protože tyto náklady souvisely s osvobozeným prodejem podílu, zbývající náklady byly převážně za nájem, vedení účetnictví a notářské poplatky). Kromě dividendy z dceřiné společnosti měla společnost ještě příjmy zhruba 3 tisíce Kč (úrokové výnosy).
Navzdory relativní jednoduchosti dodaných účetních sestav správce daně až po více než šesti měsících od zahájení daňové kontroly zaslal společnosti výzvu k prokázání skutečností, ve které začal odkazovat na § 25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů.
Zmíněný paragraf výslovně vylučuje z daňově uznatelných výdajů (nákladů) „výdaje (náklady) mateřské společnosti související s držbou podílu v dceřiné společnosti. Úroky z úvěrového finančního nástroje přijatého v období šesti měsíců před nabytím tohoto podílu se považují za výdaj (náklad) přímo související s držbou podílu v dceřiné společnosti po dobu trvání této držby a po dobu, kdy podíl drží osoba, která je s osobou, která úvěrový finanční nástroj přijala, spojenou osobou, pokud poplatník neprokáže, že úvěrový finanční nástroj s držbou tohoto podílu nesouvisí. Případné režijní (nepřímé) náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti se pro účely tohoto ustanovení omezují výší 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, pokud poplatník neprokáže, že skutečná výše těchto režijních (nepřímých) nákladů je nižší“.
Z daňově uznatelných výdajů/nákladů jsou tedy podle první věty předmětného ustanovení vyloučeny jak přímé, tak nepřímé (režijní) náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti. Podle věty třetí se však nepřímé náklady omezují částkou ve výši 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností (tj. 5 % z dividend). Poplatník nicméně může prokázat, že nepřímé náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti jsou nižší. „Z podstaty režijních nákladů je obtížné určit, jaká jejich část se k čemu vztahuje. Poplatníci tak v praxi často vylučují z daňově uznatelných nákladů přímé náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti (např. úrokové náklady z úvěru použitého k financování koupě podílu v dceřiné společnosti) a namísto klíčování nepřímých nákladů odečítají „paušální částku“ ve výši 5 % přijatých dividend,“ vysvětlil Radek Novotný, daňový odborník společnosti Allen & Overy.
Jak ale upozorňuje Novotný, třetí věta předmětného ustanovení nezavádí právní fikci (tj. daňově neuznatelné náklady v domnělé částce), nýbrž pouze limituje výši daňově neuznatelných nákladů v podobě nepřímých nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti.
Společnost správci daně uvedla, že nemá žádné přímé ani nepřímé náklady v souvislosti s držbou podílu v dceřiných společnostech. Jenže finanční úřad to odmítl a vypomohl si zmíněným paragrafem. Ten si však vyložil po svém a základ daně zvýšil o 337 500 Kč (5 % z 6 750 000 Kč), tedy o částku vyšší, než byly celkové, nijak nerozporované, náklady firmy. Byl tak stanoven kladný základ daně ve výši 237 000 Kč a z něj doměřena daň ve výši zhruba 45 tisíc korun. V tomto případě tedy dochází k tomu, že základ daně byl zvýšen o částku 337 500 Kč, což je více, než jsou celkové náklady společnosti, což odporuje zdravému selskému rozumu. Musím říci, že za celou dobu mého působení v oblasti daňového poradenství jsem se s ničím podobným nesetkal, těžko se lze smířit s tím, že berní správa uvalila padesátitisícové daňové břemeno na společnost, která reálně vykázala necelé čtyři tisíce zdanitelných příjmů,
uvedl Jiří Šindelář, který zastupuje postiženou společnost.
Postup správce daně byl chybný, shodují se odborníci
Že postup správce daně nebyl správný, se shodují oslovení daňoví odborníci. „Jestliže ustanovení má vylučovat skutečné náklady, které souvisí s osvobozenými příjmy, není možné vyloučit více nákladů z daňového základu, než skutečně vzniklo,“ komentoval serveru Podnikatel.cz Michal Hanych, vlastník společnosti SimpleTax, který se specializuje na spory s finančními úřady. Postup správce v pořádku určitě nebyl, protože nelze vylučovat náklady, které ani nejsou v účetnictví. Vyvratitelnou fikci nepřímých nákladů ve výši 5% z dividend lze logicky uplatnit maximálně do výše nákladů poplatníka,
připojil se daňový poradce Richard Jahoda, managing partner firmy Grinex Czech Republic.
Podle Radka Novotného, daňového odborníka společnosti Allen & Overy, si firma trochu „naběhla“ tím, když tvrdila, že neměla žádné režijní náklady, protože to prakticky není možné. Daňová teorie chápe režijní náklady jako náklad, který není přímo přiřaditelný k podílu, ale má k němu nějakou vazbu. Typicky, když vyrábím z laťky panenku, tak náklad na laťku je přímý náklad na výrobu panenky, ale opotřebení stroje, na kterém ji vyrábím, je režijní náklad. Například správa je rovněž režijní náklad. Neumím si představit, že by někdy nějaký režijní náklad nebyl,
vysvětlil Novotný.
Rezignuje-li poplatník na prokazování výše nepřímých nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti, dostává se v podstatě do pozice, kdy není schopen prokázat, že jeho nepřímé náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti jsou nižší než 5 % přijaté dividendy. Také Radek Novotný je ovšem přesvědčen, že finanční úřad postupoval chybně. Paušální zvýšení základu daně o částku ve výši 5 % přijatých dividend se sice jeví na první pohled racionální, výjimkou ale je právě situace, kdy celkové náklady poplatníka nejsou vyšší než tato částka. Jsem přesvědčen, že v daném případě měl správce daně prostor pro zvýšení základu daně poplatníka maximálně o částku 103 711 Kč,
doplnil Novotný.
Samotný finanční úřad však námitky firmy odmítl a ve zprávě k daňové kontrole uvedl: Z ustanovení § 25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů plyne, že pokud poplatník neprokáže skutečnou výši režijních (nepřímých) nákladů, musí nést zákonný následek v podobě aplikace „právní fikce“, že tyto nepřímé náklady představují 5 % z dividend a jiných podílů na zisku vyplácených dceřinou společností.
Firma se každopádně proti rozhodnutí finančního úřadu odvolala a o případu tak nyní rozhodne odvolací finanční ředitelství.
ČLÁNKY DO MAILU