Pokračování rozhovoru Pokud je finanční správa náročná na firmy, musí být i na sebe, říká soudce Šimka
V jednom rozhovoru jste uvedl, že se před přibližně 5 lety změnil charakter sporů mezi finanční správou a podnikateli, které řešíte. Co konkrétně se změnilo?
Přibyla komplexita. Případy už jsou právně a skutkově složitější. Řada věcí je právně jasnější, například zrovna u podvodů na DPH. Máme judikaturu, která říká základní principy, co a jak má být. Na druhou stranu ale roste složitost případů po skutkové stránce. Existuje více firem v řetězci, lépe se tváří, že jsou poctivé, a vyskytuje se také více hraničních sporných případů. Uvedu dva nejznámější.
Jeden z nich byla kauza Makro, kdy se poctivá firma ne úplně obezřetnými postupy dostala do situace, že odpovídala za DPH podvodníka. Z nedávné doby pak máme případ E.ON, kdy zase poctivá firma doplatila pravděpodobně na obchodní nenasytnost středních článků svého managementu. Její obchodníci nakupovali a prodávali emisní povolenky, přičemž hodně velké objemy kupovali od podvodníků na DPH za podezřelých okolností. Ze zaznamenaných rozhovorů mezi obchodníky, které sama firma předložila jako důkaz, vyplynulo, že dobře věděli, že obchodují v situaci přinejmenším „smradlavé“, ale pokračovali a neřešili to.
Takže se dá říci, že se chování státu přitvrdilo kvůli tomu, že se podvody staly rafinovanější?
Postupně si všichni aktéři takříkajíc pořizují větší a větší kanony. Podvodníci jsou sofistikovanější. Na to reaguje finanční správa, která začíná být také chytřejší a razantnější, a samozřejmě pak tyhle kanony daňové správy mohou občas trefit i někoho nevinného.
Zhruba před 5 lety se ale i začaly měnit zákony a odpovědnost za výběr daní se od té doby čím dále více přesouvá na podnikatele. Ti jsou nyní částečně odpovědnými i za odvody ostatních podnikatelů. Ať už jde o ručení za DPH, institut nespolehlivých plátců, ručení při platbě na neregistrované účty či již zmiňovaný znalostní test „věděl nebo mohl a měl vědět“. Je tento posun podle vás v pořádku?
Všechno musí mít své meze. Dovedu si představit systém, kde výběrčím daní budou podnikatelé. Že daňová správa bude jen dávat pokuty, že správně nevybrali. Ono to takto už v mnoha ohledech funguje. Zaměstnavatel za zaměstnance už teď pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí daně z příjmů a veřejnoprávní pojistná. U DPH se odpovědnost na podnikatele postupně přesouvá také, protože stát sám se necítí být schopen agendu zvládat.
A je tento koncept podle vás v pořádku?
To musí odpovědět voliči.
Jaký na to máte názor vy?
Mně se to eticky ani politicky příliš nelíbí, protože stát rezignuje na to, co by normální stát měl dělat. Stát by měl daně vybírat ve vztahu sebe sama k tomu, kdo má platit, a nepoužívat jako rukojmí někoho třetího. Na druhé straně uznávám, že se mi to hezky říká v abstraktně etické rovině. Chápu, že pro stát je DPH fiskálně extrémně důležitá daň, jedna z dvou klíčových, a prostě musí zajistit její výběr.
Pokud se ale podíváme například na data ohledně podílu šedé ekonomiky na HDP, tak ten klesá dlouhodobě, a to řadu let před tím, než se začala schvalovat různá opatření typu ručení za daň, kontrolní hlášení či EET. Není paradoxní, že přitahujeme šrouby v době, kdy podíl šedé ekonomiky klesá?
Myslím si, že se používají naprosto neproporcionální opatření ke sražení šedé ekonomiky o desetinky procent dolů. Tato opatření mohou vyhnat desetitisíce lidí do ilegality a černé ekonomiky nebo odvést od podnikání. To mě na tom štve i jako občana. A co si budeme povídat, čím větší firma, tím se s administrativní zátěží vyrovná jednodušeji, protože je více schopna nasadit specialisty (právníky, daňové poradce) a má úspory z rozsahu, díky nimž se jí investice k překonání byrokratických bariér vrátí.
Velké firmy zpravidla snáze snesou i pokuty či doměrky daní – bývají pro ně vzhledem k jejich majetkovým poměrům relativně menším zatížením než pro firmy menší. Riziko, kterému je vystavena malá firma, je tak v řadě ohledů a v celkovém efektu relativně větší než u velkých firem. K čemu to povede? Menší budou v nějaké míře odcházet z trhu.
Pozorujete už něco takového?
Ve své praxi ne, ale samozřejmě sleduji sdělovací prostředky, a nečte se mi dobře, že nějaká hospoda na vesnici zavírá, protože ten pán, co ji provozuje, to za změněné situace není schopen utáhnout. Klasický argument, který proti tomu zaznívá, je, že když malý podnikatel není schopen platit daně stejně jako velký, tak ať z trhu zmizí.
Já na to říkám protiargument, že někdy je diverzita, flexibilita ekonomiky a jakási samostatnost a podnikavý duch lidí důležitější než pár procent daňového výnosu. U menších podnikatelů by podle mě měly být daleko liberálnější podmínky. Nechci, abychom skončili jako ekonomika tvořená jen velkými firmami a jejich zaměstnanci. Omezuje to tvořivost lidí, jejich odvahu riskovat, inovovat. V posledku to uškodí ekonomice jako celku.
Předpokládám, že pro menší podnikatele je navíc těžší a poměrově dražší se domoct svých práv proti finanční správě i soudu. Je to tak?
Ano, už jsem to trochu zmínil. Velká firma bude mít právníka nebo si najme kvalitní daňovou kancelář, menší firma na to nebude mít, jelikož existují úspory z rozsahu. Žaloba, kterou budete psát, bude stát plus minus stejně, ať půjde o 40 tisíc korun nebo o 40 milionů korun. Samozřejmě, že to je pro malé složitější, ale to máte ve všech oblastech života, nejenom v podnikání.
Hovořil jste o tom, že používáme naprosto neproporcionální opatření. V jednom rozhovoru jste uvedl, že vás děsí zavedení kontrolních hlášení a elektronické evidence tržeb (EET). Co přesně vás děsí?
Mě děsí, že s rozvojem moderní společnosti je dneska technicky možné sbírat a relativně snadné online analyzovat obrovské množství dat a sledovat jejich vzájemné vztahy a změny v čase. Stát ví, pokud bude sbírané údaje detailně analyzovat, o podnikatelích první a poslední. V tomto smyslu tak v určité míře můžeme zrušit know how či obchodní tajemství. Do hlavy vám ještě nevidí, ale do vašich účtů a oběhu vašich peněz již ano. Chceme ale opravdu státu tyto možnosti dát? Vidím dva důvody, proč nikoli.
Zaprvé protože nikdy nevíme, komu se data dostanou. Dejme tomu, že je nikdo neukradne. Moc tomu nevěřím, ale budiž. Pak je ještě ale druhá věc. Nevytváříme tím už stát orwellovského rozměru, kde nezbývá než chovat se tak, jak on požaduje, i když už to přesahuje rozumné meze, protože když nebudete, zničí vás nástroji, které má? Chcete takový stát? Já ne.
Dokážete říci, kde leží hranice, co je ještě legitimní požadavek státu, například vyplnění daňového přiznání, které asi nikdo nerozporuje, a která opatření jsou už za čárou?
Samozřejmě se hranice jednoznačně stanovit nedá. Všechno je otázka politické dohody. Lidi musí chtít sami svobodu, musí chtít autonomii vůči státu a říct si, že vlastně není tak důležité, jestli hospodský v Horní Dolní odvede na daních ročně 40 tisíc korun nebo 45 tisíc korun.
Navíc bych uvítal, kdybychom přínosy různých opatření nepočítali jenom účetně. Neodvedená daň se totiž ani s EET nemusí odvést, jelikož závisí i na tom, co se stane s podnikateli. Pokud vám část podnikatelů odejde z trhu, nic navíc nevyberete a naopak vás to může přijít dráže na sociálních dávkách či výpadcích navazujících příjmů, třeba daní ze závislé činnosti podnikatelových zaměstnanců.
Překročila kontrolní hlášení a EET dle vašeho názoru zmíněnou pomyslnou hranici ještě legitimních požadavků státu?
Dokážu si asi představit, že kontrolní hlášení v přiměřené formě může mít ještě smysl. Finanční správě totiž umožňuje sledovat u podvodů na DPH to, co je pro ni důležité, a sice elementární toky peněz v řetězcích firem. S tím bych nakonec asi uměl žít, i když se skřípěním zubů. Jde pravděpodobně o vícero miliard až málo desítek miliard korun daňových úniků ročně, přičemž významná část z nich může být koncentrována v několika desítkách podvodů v hodnotách stovek milionů korun. Připouštím, byť s velkými pochybami, že to může křivit trh tak, že protiopatření v podobě kontrolního hlášení může být ještě těsně v mezích přijatelného.
Pak tady máme EET, a to už mám za nepřiměřené opatření. Jedná se o hotovostní transakce. A kde tam je vlastně problém? Určitě ne u velkých firem. Ty tržby žádným jednoduchým způsobem nekrátí. Pokud snižují své daňové povinnosti, tak zpravidla sofistikovaně a ve velkém – mezinárodními optimalizacemi a nastavením převodních cen v rámci holdingu.
Máme problém, pokud jej tedy máme, spíše u firem s malými obraty, dejme tomu do jednotek milionů korun ročně. Hospody, možná malé krámky s konkrétním provozovatelem apod. Často v okrajových segmentech trhu – třeba vesnické knajpy s malým obratem. A pak budeme mít problém s řemeslníky ve čtvrté vlně EET, kde jsou ty obraty ještě nižší. Opravdu ty „drobné“ na daních, jde nejspíš jen o několik málo jednotek miliard korun ročně, a to rozprostřené mezi pár tisíc spíše menších podnikatelů, stojí za tak masivní zásah do soukromí lidí?
Vaše odpověď?
Z mého pohledu to je neproporcionální.
Takže hranice proporcionality je dle vás překročena u EET?
Kontrolní hlášení je již na pováženou, ale dejme tomu, kdybych chtěl argumentovat v jeho prospěch, co se týká nějaké podmnožiny podnikatelů – plátců DPH, dělá se 1× měsíčně a není to online systém, který pořád běží. A pak se bavme o údajích, které se tam vyplňují, jestli musí být tak rozsáhlé, jak je to dnes nastaveno. Ale EET mně připadá děsivá, je to Velký bratr, který každou vteřinu sleduje, zda jste někomu něco prodal.
Jak na kontrolní hlášení, tak na EET ale přišly stížnosti na Ústavní soud. Ten by měl přitom být poslední ochranou, alespoň z mého laického pohledu, i před Velkým bratrem. Není tedy odpovědnost i na nejvyšších soudních instancích?
Čím vyšší soud je, tím více je politický. Ústavní soud je z celé české soudní soustavy ten nejvíce politický soud. Mimo jiné má i právo říci, co je ještě soukromí, které musíme chránit, a co už ne, jelikož dostat přednost má jiná ústavní hodnota. To není nikde přesně napsáno, to je hodnotová otázka. Právo je v posledku takové, jací jsou lidé, kteří ho tvoří, a těmito lidmi jsou ve významné míře i ústavní soudci jako lidé na vrcholu ústavního a soudního systému.
I vy, jakožto Nejvyšší správní soud, jste nejvyšší soudní orgán. Vnímáte politiku i ve vašem rozhodování?
Politický tlak ve smyslu, že by nám někdo volal, abychom nějak rozhodli, neexistuje. Jsem na NSS již 13 let a s ničím podobným jsem se nesetkal. Moje zkušenost s fungováním NSS je naopak nejlepší, jakou jsem si mohl představit. Rozhodujeme tak, jak si myslíme, že je to správně.
Ale samozřejmě platí, a to samé je i na Ústavním soudu, že každý z nás, co na soudu je, má nějaké hodnoty, které zastává. Já jsem v podstatě liberál. Jsou tam kolegové, kteří jsou více sociálně orientováni, jsou tam křesťané apod. Na NSS je důležité, že je názorově pestrý.
V první řadě ale víme, že než se začneme bavit o hodnotách, musíme se nejprve podívat do zákona. Protože tím jsme vázáni. A teprve v šedých zónách, tam, kde je zákon nejasný a může být vykládán různě, mohou nastoupit hodnoty. To ale u nás nastává celkem často, protože řešíme složité, nejednoznačné věci a jsme poslední instance.
Jaká je vaše úloha při tvorbě zákonů? Jak se judikatura promítá do zákonů?
Třeba nový daňový řád z roku 2009 je v podstatné míře naše do zákona přepsaná starší judikatura. Ve stabilizovaném právním státu, což ČR navzdory všem problémům je, právo vzniká v interakci zákonodárců a judikatury. Navíc vzniká ve více centrech, kromě parlamentu i na soudech v podobě judikatury nejvyšších soudů a Ústavního soudu, na Evropském soudu pro lidská práva, a samozřejmě obrovský a stále nedostatečně vnímaný vliv má právo EU. V takto fungujícím systému jsou silné zpětné vazby. My něco řekneme, zákonodárce na to reaguje nějakým způsobem, který zase my nějak interpretujeme, a znova to celé dokola.
ČLÁNKY DO MAILU