Ústavní soud zamítl stížnost na blokování webů

Na začátku roku nabyl účinnosti zákon o hazardních hrách, který mimo jiné nařizuje poskytovatelům připojení blokovat webové stránky s nepovoleným hazardem. Skupina senátorů se však obrátila na Ústavní soud s návrhem na zahájení řízení o zrušení části zákona, která se právě blokování webů týká.

Po dnešním jednání, které jste mohli sledovat živě, je znám verdikt. Jak informuje sesterský server Lupa.cz, kde se také dočtete podrobnější detaily k celému tématu, Ústavní soud zamítl stížnost k hazardnímu zákonu na blokování webů

Jednou ze zásadních námitek proti zákonu je, že vůbec neříká, jak vlastně mají poskytovatelé weby blokovat a jaký výsledek blokování bude ministerstvo financí považovat za splnění jejich povinnosti. Jak již informoval sesterský server Lupa.cz ve svých rozsáhlých článcích na toto téma, zablokovat nějaký internetový obsah na 100 % je už z podstaty fungování sítě v podstatě nemožné. Zákon ale poskytovatelům prostě ukládá povinnost weby z ministerského seznamu znepřístupnit. Pokud tak neučiní, hrozí vysoké sankce.

Již dříve na Lupa.cz: Blokování webů míří k Ústavnímu soudu. Stížnost podepsalo 21 senátorů

Napadenou úpravu považujeme za nebezpečný precedens, protože v České republice vůbec poprvé zavádí možnost, aby stát určoval, na jaké stránky se smějí či nesmějí připojovat uživatelé internetu. Domníváme se, že taková snaha je v rozporu s čl. 17 odst. 3 Listiny základních práva a svobod, podle něhož je cenzura nepřípustná, vysvětluje právní expert Marek Antoš.

Další námitka se týká formy, jakou je zákon napsán. Dle kritiků je jeho podoba nekvalitní a používá pojmy, které nejsou v právním řádu nikde definovány.

Jedním z těchto pojmů je pojem ‚poskytovatel připojení k internetu‘. Právní řád tento pojem nezná a zákon o hazardu jej nijak nedefinuje. Není tedy jasné, jestli povinnost blokovat přístup ke stránkám dopadá třeba i na zaměstnavatele, který dá svému zaměstnanci přístup k internetu, nebo na kavárnu, která provozuje veřejný hotspot pro svoje zákazníky, nebo na obce, které také někdy poskytují připojení k internetu svým občanům. Není prostě jasné, na koho se ta povinnost vztahuje, což je ovšem u tak zásadních povinností velká chyba, doplňuje Antoš.