Ústavní soud zrušil rozsudek, který berňáku umožnil použít záběry ze silničních kamer

Ústavní soud zrušil rozsudek o využití kamer pro daňové účely

Jak upozornil před několika dny na Twitteru Tomáš Hajdušek, vedoucí sekce správy daní a poplatků Komory daňových poradců ČR, Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, který finanční správě posvětil použití záběrů se silničních kamer pro kontrolu knihy jízd. Podle ÚS se totiž NSS nevypořádal s argumentací stěžovatele a rozsudek je tak nepřezkoumatelný.

Kausa měla pokračování u @usoud_official Ten nálezem IV.ÚS 2621/22 rozsudek @nssoudcz zrušil pro nepřezkoumatelnost. NSS bude muset podrobně zvážit, zda poskytnutím záznamů z kamer nedošlo k zásahu do ústavních práv daňového subjektu. https://t.co/hc7aUc1W07 https://t.co/GCvZVAqE1f

— Tomáš Hajdušek (@TomHajda) March 27, 2023

Kniha jízd neseděla

Spor začal v červnu 2016, kdy finanční úřad neuznal podnikateli dodatečný nárok na nadměrný odpočet ve výši skoro 245 tisíc korun. Podnikatel totiž nejprve podal na začátku roku 2016 přiznání k DPH, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 413 499 Kč. O týden později pak podal dodatečné daňové přiznání, ve kterém nárokovaný odpočet zvýšil o 244 491 Kč z důvodu nákupu automobilu údajně pro potřeby svého podnikání. Doložená kniha jízd k automobilu nicméně začínala už 7. července 2015, přestože automobil byl dle dokladu pořízen až 15. července 2015.

V rámci postupu k odstranění pochybností zaslal finanční úřad policii žádost o poskytnutí informací o pohybu motorového vozidla vybrané registrační značky za období uvedené v knize jízd. Dne 9. 5. 2016 správce daně seznámil stěžovatele s výsledkem postupu k odstranění pochybností, že údaje o pohybu vozidla získané od policie nekorespondují s údaji ve stěžovatelově knize jízd a stěžovatel tak neprokázal naplnění podmínek pro vznik nároku na odpočet daně dle § 72 zákona o DPH, konkrétně použití vozidla v rámci ekonomické činnosti, doplnil v rozsudku NSS s tím, že navýšení nadměrného odpočtu berňák neuznal.

I u NSS podnikatel spor prohrál

Podnikatel podal žalobu ke krajskému soudu, spor však prohrál. V následné kasační stížnosti namítal, že finanční úřad neměl právo si kamerové záznamy vyžádat a že tak neměly být použity jako důkaz. Podle podnikatele totiž zpracování pohybu vozidla z kamerových systémů v konkrétním období na konkrétních komunikacích pro potřeby správce daně neodpovídá § 60 zákona o policii, který stanovuje, že „policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů“. Ke zpracování kamerových záznamů totiž došlo na základě výzvy správce daně adresované policii k poskytnutí informací podle § 57 daňového řádu, tedy primárně pro účely daňového řízení a nikoliv pro vlastní účely policie. Kamerové záznamy proto podle § 93 odst. 1 daňového řádu nemohly být důkazními prostředky, uvedl podnikatel.

NSS však kasační stížnost zamítl s tím, že správce daně si vyžádal záznamy z kamer až poté, co je police pořídila v rámci své výše vymezené činnosti. Až následně (ve vztahu k nejstarším záznamům více než tři čtvrtě roku po pořízení) je na základě výzvy poskytla správci daně, který je využil pro dokazování ve věci stěžovatelova nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Nelze tak souhlasit s námitkou stěžovatele, že policie záznamy o pohybu stěžovatelova vozidla pořídila až na výzvu správce daně, a tedy primárně pro účely daňového řízení. V této souvislosti není důvodná ani námitka stěžovatele o nezákonnosti kamerových záznamů jako důkazních prostředků, uzavřel NSS s tím, že jak použití silničních kamer, tak odmítnutí dodatečného odpočtu bylo v pořádku.

Přečtěte si také:

Sedí najeté kilometry v knize jízd? Finanční správa si to může ověřit ze silničních kamer

Podle ÚS ignoroval NSS podnikatelovu argumentaci

Podnikatel se však nevzdal a podal ústavní stížnost. V ní uvedl, že nenamítal, že policie neměla oprávnění pořizovat záznamy (§ 62 zákona o policii), ale že tvrdil, že policie zpracovala předmětné záznamy primárně pro daňově účely na základě výzvy správce daně. Protože NSS tuto námitku ignoroval, porušil podle podnikatele jeho právo na spravedlivý proces. Na rozdíl od nižších soudů Ústavní soud podnikateli v argumentaci přisvědčil a rozsudek NSS zrušil.

ÚS odkázal na komentář k zákonu o policii, podle kterého se zpracováním rozumí „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace".

Podle ÚS lze přiznat úvaze podnikatele, že zpracování záznamů nebylo učiněno pro účely policie, ale pro účely správce daně, určitou logiku. Policie musela minimálně utřídit záznamy do podoby, které správce daně vyžadoval, a zejména mu je následně musela předat, což je minimálně podle uvedeného. Minimálně toto předání záznamů policie správci daně zjevně nemohlo být učiněno pro vlastní účely policie. Nejvyšší správní soud se tak významově minul s námitkou, kterou stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, reagoval na něco jiného a vznesenou námitku nevypořádal, upozornil v nálezu Ústavní soud a rozsudek zrušil pro neprozkoumatelnost.

Závěr může být stejný, NSS ho však musí zdůvodnit

Jak nicméně na závěr upozornil ÚS, samotný soud nepředjímá, jak na danou, dosud neřešenou, námitku Nejvyšší správní soud bude reagovat, ani nezavazuje Nejvyšší správní soud, že názor uvedený v komentáři k zákonu o policii je jediný správný. Je však třeba upozornit na to, že danou otázku je nutno posoudit komplexně se všemi možnými dopady do ústavně zaručených práv kontrolovaných osob. Nejvyšší správní soud se tak bude muset zabývat otázkou, zda zákonné zmocnění policie dané v § 60 odst. 1 zákona o policii skutečně umožňuje poskytnout záznamy jiným orgánům veřejné správy. (…) Dospěje-li k závěru, že takto policie může postupovat, bude třeba uvážit, zda takové oprávnění není v rozporu s některými z ústavně zaručených práv, zejména s právem na soukromí a právem na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, uzavřel Ústavní soud.