Ústavní soud ČR se před dvěma týdny postavil na stranu podnikatelky, která vedla při s Ochrannou asociací zvukařů (OAZA) kvůli umístění rádia v prodejně jízdních kol a placení autorských poplatků. Podnikatelka argumentovala tím, že rádio měla v prodejně její zaměstnankyně puštěné jen pro svoji potřebu a že jí nepřinesl žádný ekonomický prospěch. Soud jí dal za pravdu a stanovil, že autorskému svazu nemusí platit žádné poplatky. Ostatní autorské svazy se však nález soudu snaží bagatelizovat a tvrdí, že se jejich nároků netýká. Zeptali jsme se proto právníků, co nález soudu doopravdy přinesl a co pro podnikatele znamená.
Čtěte také: Pokud v provozovně hrají rádia typu Jamendo, OSA platit nemusíte, tvrdí právníci
Podnikatelka měla platit za hudbu pro osobní potřebu obsluhy
Hudba v provozovně automaticky neznamená autorské poplatky.
Pokud po vás, jakožto po podnikateli, chtějí autorské svazy poplatky, ne vždy na to mají nárok. Že jsou důležité všechny okolnosti a že se musí vždy brát ohled na individuální případ, potvrdil před 14 dny ústavní soud. Ten rozhodoval o sporu majitelky obchodu s jízdními koly s OAZA. Svaz požadoval po podnikatelce, aby mu zaplatila poplatky za to, že zpřístupňovala svým zákazníkům rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně. Tím se měla bezdůvodně obohatit, jelikož užívala chráněná autorská díla spravovaná asociací, aniž by však s OAZA uzavřela licenční smlouvu.
Podnikatelka ale zaplatit odmítla s tím, že žádné rádio ve svém provozovně neprovozuje a že šlo o zařízení zaměstnankyně, která jej používala pro vlastní potřebu při práci. Podle majitelky nepřinesl provoz zařízení žádný přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch a souvislost s jejím podnikáním byla údajně pouze časová a místní. Krajský soud v Hradci Králové se však přiklonil na stranu autorského svazu a přikázal podnikatelce poplatek zaplatit. Vzhledem k tomu, že šlo o tzv. bagatelní spor, musela se podnikatelka obrátit na ústavní soud, který ji dal nakonec za pravdu.
Podle ústavního soudu postupoval krajský soud příliš formalisticky, vůbec nevzal v potaz argumentaci podnikatelky a nezkoumal nutné podmínky pro oprávněnost platby autorských poplatků. Jak uvedl ústavní soud, krajský soud měl předně zhodnotit několik kritérií. Záleží, zda podnikatelka provozovala zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečno docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněna asociace na základě zákona či smlouvy spravovat. Ani jedním prvkem se však krajský soud nezabýval. Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a celý případ mu vrátil k projednání.
Ústavní soud ve svém nálezu rovněž připomněl, že o sdělování hudby veřejnosti nemůže jít v případě, kdy dochází k provozování díla pouze samotnými zaměstnanci v zaměstnání pro sebe, popřípadě pro úzký okruh svých spoluzaměstnanců, neboť v tomto případě se tak zpravidla neděje za účelem hospodářského či obchodního prospěchu. Že si prodavačka pouští pro sebe rádio, není šířením díla. Zákazníci tam přece nechodí proto, aby poslouchali hudbu z rozhlasu, ale chodí tam nakupovat, tu kulisu ani mnohdy neslyší. Evropský soudní dvůr rozhodoval na příkladu italského zubaře, který měl v ordinaci puštěné rádio, ochranný svaz po něm chtěl také platit, ale k zubaři se přece nechodí poslouchat hudba,
komentoval soudce zpravodaj Stanislav Balík.
Čtěte také: Když rádio hraje pro osobní potřebu obsluhy, poplatky platit nemusíte
OSA tento bagatelní případ bagatelizuje
Na nález ústavního soudu zareagovali kolektivní správci. Vesměs však uvedli, že se jich nález ústavního soudu netýká. Podle Ochranného svazu autorského (OSA) nemá toto rozhodnutí dopad na nároky a práva autorů zastupovaných OSA, DILIA a OOA-S, což podle svazu potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie. Ústavním soudem citovaná judikatura SDEU se nevztahuje na autorská práva, nýbrž na tzv. práva související, tj. práva výrobců zvukových záznamů a výkonných umělců (v České republice zastupované kolektivním správcem Intergram) a dle našeho soudu na práva zvukařů (zastupovaných OAZA),
upřesnila OSA ve svém tiskovém prohlášení.
Čtěte také: Restauratér pokořil Intergram, za pouštění svobodné hudby mu nemusí nic platit
Právníci: Soud musí vycházet z kontextu konkrétního případu
S výkladem OSA oslovení právníci částečně souhlasí, jelikož podle nich primární výtky ústavního soudu směřovaly k tomu, že se soud nevypořádal řádně s argumenty žalovaného. To je právě častý případ rozhodnutí v tzv. bagatelních věcech, proti kterým se nelze odvolat. Přesto má nález podle odborníků několik obecných dopadů do dosavadní rozhodovací praxe soudů. Předně ústavní soud jasně řekl, že není možné, aby soudy nižší instance rozhodovaly formalistickou aplikací zákonných ustanovení, aniž by zkoumaly předložené důkazy a argumentaci žalované strany. Podle ústavního soudu měl Krajský soud v Hradci Králové zkoumat, zda šíření zvukových záznamů k prodeji kol patří, zda veřejnost byla vnímavá vůči provozování rádia zaměstnankyní, zda hudba sloužila jako kulisa k navození „lepší nákupní atmosféry“, respektive k „nárůstu počtu zákazníků,
uvedl serveru Podnikatel.cz Petr Dobeš, advokát a partner TaylorWessing e|n|w|c Advokáti.
Dále je v nálezu uvedeno, že rozhodnutí, zda podnikatel musí, nebo nemusí platit autorské poplatky, musí vždy vycházet z kontextu konkrétního případu. Pro posouzení nároku kolektivního správce je rozhodující, zda uživatel provozoval zařízení umožňující sdělování autorského díla veřejnosti po dobu tvrzenou kolektivním správcem, zda ke sdělování autorského díla veřejnosti docházelo po celou tuto dobu, a zda se jednalo o autorská díla autorů, jejichž práva je konkrétní kolektivní správce oprávněn spravovat,
doplnila serveru Podnikatel.cz Radka Connelly Kohutová z advokátní kanceláře Baker & McKenzie. Pouštění hudby v provozovně tedy nezakládá automaticky kolektivním správcům právo na licenční poplatky,
připojil se Petr Dobeš.
Za pouštění hudby v kanceláři se poplatky platit nemusí
Ústavní soud zároveň připomněl dřívější judikaturu, podle které se o sdělování díla veřejnosti nejedná v případech, kdy si zaměstnanec v kanceláři pouští pro svoji osobní potřebu hudbu z rádia. Někteří kolektivní správci se přitom snažili i za toto užití poplatky vybírat. Poplatky se nemusí platit, pokud je vysílání sdělováno veřejnosti (malému počtu zákazníků), ale neděje se tak za účelem hospodářského či obchodního prospěchu a souvislost s hospodářskou činností zaměstnavatele je zde pouze časová a místní, jinak řečeno, když pouštěním rádia není ovlivněna návštěvnost provozovny,
vysvětlil serveru Podnikatel.cz Adam Mikulčík z advokátní kanceláře FABIAN & PARTNERS.
Konkrétně to podle Mikulčíka znamená, že autorské poplatky netřeba platit ve většině malých specializovaných obchodů s menším počet zákazníků. Jak již judikoval například Soudní dvůr Evropské unie, zbavení povinnosti platit autorské poplatky se týká ordinací zubařů, kde pouštění rádia nijak neovlivňuje pacientovu volbu, zda přijde i příště,
doplnil Mikulčík.
Jak ale zároveň upozorňují právníci, záleží na konkrétním případu, přičemž hlavními kritérii by měla být výdělečná povaha takového sdělování a kolik konkrétně osob navštíví předmětnou provozovnu. V tomto ohledu je nutné přihlížet mimo jiné i k charakteru podnikání, nicméně i ten vždy zvážit v konkrétním případě s přihlédnutím k dalším okolnostem. Nález ústavního soudu nelze generalizovat v tom smyslu, že prodejci jízdních kol již nadále nemusí kolektivním správcům platit autorské odměny,
upozornila Radka Connelly Kohutová z advokátní kanceláře Baker & McKenzie.
S poplatky naopak musí počítat provozovny, ve kterých je zřejmý hospodářský zájem na pouštění hudby za účelem zvyšování návštěvnosti a zpříjemnění pobytu zákazníkům. Dále pak půjde o provozovny, které navštěvuje větší množství lidí, typicky se jedná o obchodní centra, kavárny, ubytovací zařízení nebo restaurace.
ČLÁNKY DO MAILU