V kultuře krize občas slouží jen jako alibi

Minulý týden končila tisková konference k mezinárodnímu festivalu Tanec Praha tématem podpory kultury a umění v době ekonomické recese či krize. Ondřej Hrab, ředitel pražského Divadla Archa, vyjádřil přesvědčení, že kultura může pomoci vyvést zemi z krize. Podle Hraba byla podpora kultury také jedním z protikrizových opatření Národní ekonomické rady vlády (NERVu), ale vláda Mirka Topolánka tento krok vyškrtla. Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha, se zase pozastavila nad tím, že kultura chybí v prioritách českého předsednictví Radě EU (kterými jsou ekonomika, energetika a Evropská unie ve světě) přesto, že je mottem předsednictví Evropa bez bariér, a přesto, že naše předsednictví oficiálně zahajovalo Evropský rok tvořivosti a inovací.

Zahajovací konferenci k Evropskému roku tvořivosti a inovací v Senátu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pořádalo v lednu letošního roku Ministerstvo kultury České republiky (MKČR). V březnu MKČR zase uspořádalo Fórum pro kreativní Evropu. Přehled řečníků, kteří vystoupili na Fóru v Městské knihovně v Praze, byl reprezentativní: Václav Jehlička, tehdejší ministr kultury, ministryně kultury Švédska Lena Adelsohn Liljeroth, Odile Quintin, generální ředitelka pro vzdělávání a kulturu Evropské komise, Václav Havel, Tomáš Sedláček, hlavní makroekonomický stratég ČSOB a člen NERVu, profesoři z univerzit v Berlíně, Sydney, Londýně, Bělehradu, ale také reprezentanti Škody Auto nebo Googlu a mnozí další.

To vše v roce, kdy ministerstvo kultury krátilo s odvoláním na krizi rozpočet na živou kulturu o 35 procent oproti částce pro rok 2008. A to přesto, že samotnému ministerstvu se rozpočet pro rok 2009 zkrátil oproti roku 2008 pouze o 5 procent. Je zatím otázkou, jak bude na kulturu myslet „krizový” rozpočet pro rok 2010 – o tom, že podpora kultury je zisková a vyplatí se, bude muset vládu přesvědčit nový ministr kultury Václav Riedlbauch. Dosud zůstávalo korunním princem Pražské jaro, kterého se žádná grantová krácení dlouhodobě nedotýkala.

Potrubí finančních toků

Finanční prostředky na kulturu plynou v Česku z ministerstva kultury (z rozpočtu podporuje své příspěvkové organizace a vyhlašuje každoročně granty), krajů (jejichž grantová podpora kultury je ovšem zatím spíše velmi malá) a měst (ta mají také své příspěvkové organizace, anebo vyhlašují granty). Mezi další zdroje patří evropské finance, peníze z nadací, fondů, sponzoringu, finančně dotovaných cen atd. A v neposlední řadě jsou tu vlastní výnosy souborů a kulturních organizací – ze vstupného, reklamy, doplňkových činností…

U státní správy – především krajů a měst – závisí podpora kultury často do jisté míry na prioritách toho kterého politika, té které politické strany. Krize tedy teoreticky může nastat kdykoliv, bez ohledu na tu globální. Takto chtěl například labskoústecký magistrát před časem spojit své dvě nesouměřitelné příspěvkové organizace, jakými jsou Severočeské divadlo opery a baletu a Činoherní studio, s jediným cílem: ušetřit. Ministerstvo kultury zase chtělo spojit své – opět nesouměřitelné – příspěvkové organizace Institut umění – Divadelní ústav a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu. Ministr Jehlička tehdy nešetřil silnými slovy, aniž by si však zjistil alespoň elementární fakta o činnostech a fungování těchto dvou institucí. Na pražském magistrátu zase před nedávnem řádil jako černá ruka radní pro kulturu Milan Richter, jehož dotace na vstupenku se zrušily až po protestech lidí pracujících v kulturní oblasti a jejich sympatizantů a se zásahem primátora Pavla Béma. Čtěte více: Dvojí metr na podnikatele a neziskový sektor

Tehdy (nejen) Praha zažila velké diskuze a nepokoje týkající se financování kultury – bouřili se divadelníci, galerie, literární časopisy… V Česku jsou navíc stále běžné výměny pracovníků kulturních institucí „zhora” (viz ještě čerstvá kauza Galerie hlavního města Prahy) a navzdory odborné veřejnosti, i nejistota plynoucí z nastavení grantových systémů – peníze z grantů pro daný kalendářní rok přicházejí na účet kulturních institucí téměř v polovině roku a nutí je tedy žít částečně na dluh s tím, že navíc do poslední chvíle nevědí, s jakými finančními prostředky budou skutečně v konkrétním roce hospodařit. O moc lépe na tom však nejsou například ani organizace pracující v sociálních službách.

Přesto nebo právě proto se zdá, že krize sama o sobě na kulturu plošně nijak drtivě nedopadla, přesněji řečeno spíše jen posílila trend kulturu pokud možno ošidit. Respektive – vzhledem k tomu, že čeští umělci to v 21. století rozhodně nemají jednoduché – potíže s financemi řeší česká kultura dlouhodobě krize nekrize. Krize tak mohla být pro některé spíše záminkou, než skutečným důvodem finance radikálně ubrat. Ale finance nejsou všechno – zároveň by se mělo diskutovat o idejích, estetice, o tom, co tvořit a proč. Někdy to ale souvisí – například divadla s poklesem financí v rozpočtu mohou přijít o možnost platit drahá autorská práva zahraničním autorům a tak se ve svém repertoáru mohou začít orientovat více na klasiku, která již není pod autorskoprávní ochranou. Čtěte více: Podpora veřejné kulturní služby nebo zvýšení podnikatelského zisku?

Je krize, zavíráme

Z regionů však přicházejí zprávy i o nejradikál­nějších řešeních nedostatku financí, tedy o zrušení instituce nebo radikálním omezení její činnosti. Ve Veselí nad Moravou tak například končí pobočka knihovny, kino omezuje své promítací dny a galerie se částečně uzavřela. Finanční potíže řeší zlínský Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, který by se zřejmě nekonal, kdyby nenašel nového velkého partnera. A příkladů by se našlo víc.

Takto to vypadá na povrchu – divadla hrají, festivaly se konají, výstavy střídají jedna druhou, zahraniční muzikanti do Česka stále jezdí… Čtěte více: Kde hledat kulturu 

Je třeba ale dodat, že v neziskovém kulturním sektoru je to částečně možné jenom proto, že lidé, kteří v něm pracují, mají jako kočky devět životů a nezřídka se z nich nedobrovolně stávají dobrovolníci. Zatím s odřenýma ušima možná seženou finance na provoz (časopisu, souboru), tvorbu, ne vždy jim ale zbývá také na adekvátní mzdové ohodnocení (u příspěvkových organizací jsou kapitolou samou pro sebe tabulkové platy, které se zdaleka netýkají jen školství nebo zdravotnictví, ale právě také kultury – přitom například výkon špičkového baletního sólisty Národního divadla je zcela srovnatelný se špičkovým výkonem vrcholového sportovce, rozdíl v ohodnocení však je propastný; a aktuální zvýšení tarifů o 3,5 procenta platné od letošního června je spíš výsměchem než skutečným řešením situace).

Kultura není nadstavba

Programovému prohlášení nové vlády zmiňuje multiplikační efekt kulturních akcí. Vysvětlit politikům, že kultura není nadstavba (rezidua kultury a umění jako nadstavby tu dvacet let poté, co padla ideologizace kultury, stále přežívají), je občas skoro nemožné (viz například debaty o grantovém systému na pražském magistrátu). Přitom v civilizované Evropě dávno vědí, že finance vložené do kultury se vrátí – a to nejen v nehmotné přidané hodnotě (kultura například vytváří image státu), ale i ekonomicky (zřejmá je například souvislost kultury s cestovním ruchem, ale patří sem zjednodušeně řečeno i to, že člověk, který jde na koncert vážné hudby, se předtím zastaví na večeři a dá vydělat podnikateli – restauratérovi; v souvislosti s kulturou je však třeba brát v úvahu i tvorbu pracovních míst, prevenci sociálně-patologických jevů a řadu dalších faktorů, kvůli kterým stojí její podpora za to). V Česku to vědí osvícenější politici, ale hlavně pořadatelé festivalů, výstav, divadelníci a další lidé z praxe. Souvisí s tím moderní kulturní politika a debaty o kreativních průmyslech, které pro české čtenáře shrnul v publikaci Kreativní průmysly, příležitost pro novou ekonomiku Martin Cikánek. A zdá se, že programové prohlášení tyto debaty možná konečně má tak trochu v podtextu. Na druhou stranu z dikce programového prohlášení je zřejmé, že by se vysoká přidaná hodnota a multiplikační efekty mohly stát dogmatickou mantrou či fanatickou modlitbou, která pohled na kulturu opět velmi nebezpečně zúží. Na umění a kulturu je totiž zároveň kalkulačka krátká.