Vzít si příjmení manžela s „ová“, nebo bez? Dilemata řeší i podnikatelé

Rébus – svoje, jeho nebo čí příjmení je vlastně nejlepší?

Podnikatelky to proto při svatbě, právním aktu a přechodovém rituálu, podle svého uvážení řeší různě. Variantou je nechat si vlastní příjmení a pokračovat s ním dál v byznysu i v osobním životě (není však neběžné, že to například rodina manžela, která je ze staré školy, těžko snáší a cítí se dotčená). To je zvlášť lákavé, když se jedná o příjmení něčím specifické, zvláštní, dobře zapamatovatelné, smyslem nějak vtipně provázané s předmětem podnikání. Takové příjmení, které dobře funguje jako značka, nahradit třeba běžným a zaměnitelným příjmením Nováková, Dvořáková nebo Novotná? To je prostě docela škoda.

Objevuje se řešení, kdy podnikatelka používá nové příjmení a to dosavadní uvádí po různě dlouhou přechodnou dobu v závorce, dokud si na to noví obchodní partneři a klienti jakž takž nezvyknou. Jinou cestou jdou podnikatelky, které ke svému příjmení prostě vklíní druhé, příjmení manžela. Tak se ovšem mohou dostat k pořádně dlouhému jménu, které čítá třeba i desítky písmen a pro byznys tak nemusí být úplně praktické. Zase ale přitáhne pozornost a utkví v paměti, což může být konkurenční výhoda, nebo při své zvláštnosti slouží jako icebraker pro uvolnění konverzace nebo námět na small talk. V Česku je to třeba rekordně dlouhé příjmení podnikatelky Moniky Martins Ferreira Pereira De Magalhaes Mandové, které co do délky vedlo statistiky Ministerstva vnitra ČR, když ještě byly veřejně k dispozici.

Nanovo, třeba podle nápisu na láhvi vína

Situace, kdy si manžel změní jméno podle manželky, jsou naopak spíš výjimečné, až raritní, podobně jako ty, kdy se novomanželé rozhodnou pro úplně nové společné příjmení, které neměl ani jeden z nich (inspirací může být třeba nápis na láhvi vína, jako v jednom reálném případě). Třeba tehdy, když se oba klepou na to, až se svého dosavadního příjmení, které se ani jednomu z nich nelíbí a ještě s ním mají spojené nějaké to trauma z dětství, kdy ho spolužáci nepěkně zkomolili, zbaví.

S -ová, či bez -ová? Nyní je to otázka osobní volby

A pak je tu propírané a vášnivě diskutované dilema, které se v Česku zrovna nedávno naštěstí vyřešilo: ženské příjmení přechýlené s -ová, nebo bez -ová? Japonská profesionální tenistka Naomi Ósaka, v češtině umanutě przněná na Ósakaovou, by asi měla jasno ihned. Podobně jako americká herečka, zpěvačka a glamour modelka Carmen Electra, když ji nějaký snaživec označí za Electraovou. Nově i Češky získaly právo rozhodnout se svobodně o tom, zda ke svému jménu příponu -ová připojí, nebo ne (dosud to byla výsada vztahující se ze zákona jen na určité případy).

Někomu může ve 21. století vadit od 14. až 15. století zaužívaný princip odvozování ženských jmen od mužských, a to zpravidla skrze mužovo povolání (Mlynář, Mlynářova nebo Mlynářová), jindy může být přechylování příjmení v multikulturním světě a v globalizovaném byznyse, kdy je třeba být hodně mobilní a jazykově flexibilní, prostě zásadně nepraktické. A ženám už do toho ani u nás nebudou úřady konečně kecat, navzdory posměchu a ironii, kterou si změna u některých zákonodárců vysloužila. Asi proto, že oni to nikdy řešit nemuseli. A navzdory nesouhlasu jazykovědce Karla Olivy, který v médiích apeluje na rozum žen, které určitě nebudou chtít zničit češtinu. Možná jim více než o češtinu a jazykové zákony jde o vlastní život a osobní volbu. Jak překvapivé a jak rozumné!

Příjmení jako výhra v loterii

Speciální kapitolu pak představují zmíněná příjmení, která ladně pasují k oboru činnosti. Ta jsou často něco jako nejvyšší výhra v loterii a v tom, zda pracovat pod vlastním jménem nebo pod jinou značkou, udělají hned jasno. Spisovatelka Barbora Šťastná se proslavila svým Šťastným blogem, kde zkoumá téma šťastného života a štěstí v každodennosti. Biolog Václav Větvička se od studií zabývá především dendrologií, což je nauka o dřevinách, tedy stromech, keřích a polokeřích, čili také o větvích a větvičkách. Mária Slepičková pracuje pro Státní veterinární správu, která mimo jiné v Česku vykonává dozor nad zdravím zvířat, a paní Tykvová vede jeden z obchodů s oblečením s nadměrnými velikostmi.

Kdyby paní Myšák otevřela cukrárnu…

V této logice měla asi podnikatelka Myšák spíše vyrábět sýry, avšak raději ještě za Rakouska-Uherska založila cukrárnu a za 1. československé republiky měla v pražské Vodičkově ulici velmi vyhledávaný podnik. Komunisté jí ho znárodnili, ale její jméno se jim z cukrářské mapy vymazat nepodařilo a existuje na ní dodnes. A teď správně: František Myšák (1870 – 1941) byl samozřejmě podnikatel, ale pohrát si s rody a příjmeními v kontextu doby před první světovou válkou, kdy podnikání žen nebylo nic samozřejmého, ať se jmenovaly jakkoliv, a teprve bojovaly i o své volební právo, je docela zábavné. Skutečná paní Myšák-ová, Anežka, byla za svobodna Holoubková a dcerou malého venkovského sládka.