Za hybatele svého podnikatelského rozvoje označuje náhodu, na dráhu OSVČ se ale pečlivě připravila. A hodně jí záleží na tom, aby dobře sladila práci s rodinou.
Od kunsthistorie k vlastnímu podnikání
Od základky si Marie Šťastná vyráběla náušnice a brala drátky tatínkovi z dílny. Později na vysoké, když studovala dějiny umění, odpočívala při výrobě šperků během náročného zkouškového období. Zaměřila se hlavně na šperky z korálků a chirurgické oceli. Po vysoké jsem věděla, že v oboru žádné místo není. Tak jsem si přes pracovní úřad v Ostravě udělala kurz živnostenského podnikání a stala jsem se osobou samostatně výdělečně činnou,
vzpomíná, jak se výrobě šperků začala věnovat naplno. V kurzu získala přehledné kompletní informace o podnikání, které by jinak musela hledat, dodnes si sama dělá účetnictví. Obcházela pak obchody a své šperky z chirurgické oceli nabízela do komisního prodeje. Když se za svým tehdejším přítelem přestěhovala do Prahy, živnost si vzala s sebou.
Po několika letech si padla do oka s majitelkou malého obchodu v pražské pasáži Platýz, která nabízela i Mariiny šperky. Vypadla jí tehdy parťačka, která si zařídila vlastní obchod. Hledala za ni náhradu, tak se s Marií domluvily. Na osmi metrech čtverečních jsme tam prodávaly šperky a trička. Dělily jsme se o náklady a o čas,
dodává Marie. Na rok se pak přestěhovaly do Lucerny a budovaly své kontakty s designéry. Tehdy, zhruba před deseti lety, moc velkou konkurenci neměly, podobných obchodů v Praze moc nebylo.
Tramvajová zastávka byla za odměnu
Když se zvýšil nájem, našly prostor na Moskevské ulici v pražských Vršovicích, kde má Marie, která se pak brzy osamostatnila, svůj obchod Pokojíček dodnes. Tady mám možnost pracovat způsobem, který je mi blízký. Tedy vytvořit si základnu stálých zákazníků, k nimž mám osobní přístup – z některých zákaznic se za ta léta staly mé kamarádky. A také mám možnost pracovat tu na vlastních věcech, nejen prodávat,
objasňuje. V Moskevské také začala šít. Více o tom, jak podniká Martin Bernátek, který vsadil na ovčí vlnu, čtěte v článku Ovečkárna chce vrátit vlnu do českých domácností.
Na Moskevské je devět let. Zvládla tu půlroční kompletní rekonstrukci ulice. Když jsem měla přede dveřmi obchodu pátou díru a nedalo se do něj skoro vejít, bylo to opravdu náročné,
popisuje, co se svým podnikáním musela překonat. Za odměnu mi pak alespoň postavili před výlohou tramvajovou zastávku,
usmívá se. Pak otěhotněla, a když s novorozeným synem trávila čas v nemocnici, práci koordinovala přes telefon. V podnikání, které nepřerušila, jí tehdy pomohla sestra, designérka skla, která se teď stará o výtvarnou stránku tematických výloh. I síť brigádnic (teď je jich asi deset), z nichž některé u ní měly své šperky v komisi. Ještě ke všemu jí onemocněl muž. A do toho všeho jsem přebrala druhý obchod v Benediktské ulici v centru Prahy, kde vedle místních více nakupují i turisté,
připomíná, jak vypadal její křest ohněm.
Náhoda a výhoda nízké investice
Mluví o tom, že ji v podnikání vždycky posunula náhoda, další kroky vyplynuly z její aktuální životní situace. I spoustu vybavení získala po bývalých majitelkách obchodů, do nichž se přesunula. Nemusela jsem tudíž moc investovat. Všechno, co bylo třeba, jsme také dělali svépomocí,
upozorňuje. Nemá moc ráda vypiplané designové prostory, a i proto volila vintage vybavení a název Pokojíček – jako prostor k obývání.
V oblečení v poslední době začala připravovat pravidelné kolekce. A díky tomu, že své věci, oblečení i šperky, prodává sama, za autorské ceny, může držet ceny velice přístupné. Prodávám teď asi z 80 procent své věci. Nemám potřebu ceny šponovat. Když zdražuji, třeba kvůli vyšším výdajům, nedělám to skokově. Moje práce mě pořád baví a i šití zvládnu sama, ačkoliv nejsem vyučená krejčová, takže nemusím nikoho zaměstnávat. Navíc si tak za každý kousek sama ručím,
vysvětluje svůj přístup s tím, že zcela výjimečně šije i na míru. V principu se ale snaží vyhýbat stresu, nemá ráda, když se tlačí na termíny a chce mít dost času i flexibility pro rodinu. Vlastně si věci v životě ráda zjednodušuji. Chci mít svou práci ráda. A dokonce si u ní i odpočinout,
vysvětluje svůj originální postoj.
Z dvaceti procent spolupracuje s dalšími výtvarnicemi a výtvarníky; kromě „držáků“ se stále ozývají noví. Jiné obchody, které nebere jako konkurenci, totiž vznikají a zanikají, a jak tvrdí, loňský rok byl na zániky zvlášť bohatý. Myslím, že spoustě lidí, kteří obchody vedli spíš z radosti, udělala čáru přes rozpočet EET. Raději skončili, než aby se s ní stresovali,
říká s tím, že podobné obchody většinou vedou ženy a spíš proto, že je to baví, než pro velký výdělek.
Muži pasou po dárcích a vracejí se
Sama se soustředí i na ekologický přístup. Nabízí dárkové sáčky ze zbytků látek, které zbudou ze šití sukní nebo šatů, recykluje starší oblečení a materiály na nové modely. I šperky se podle ní dají dělat doslova z čehokoliv. A i ve své práci vidí určité trendy. Když jsem začínala, letěla batikovaná trička s kočičkami, ta už nemáme. Hlad po čistém designu, kdy někdo vyřízl geometrický tvar z plexiskla, už je také pryč. Naopak například šperky z chirurgické oceli nebo smalty jsou stálice,
ukazuje ve vitrínách. Vnímá s potěšením i to, že se ženy v oblečení vrátily k výraznějším barvám. Zajímá vás také, jak funguje šicí dílna? Čtěte článek Nejdřív si ušila záclonky na chalupu. Teď prodává látky a pořádá kurzy šití.
Objevuje se i na design marketech. Zatímco dřív tu získávala kontakty na zákazníky a dávala o sobě vědět, dnes už na ně chodí spíš pro radost a ze společenských důvodů. Ukazuje se, že většina lidí, kteří na market přijdou, už nás zná. A raději pak dorazí v klidu nakupovat do obchodu,
popisuje. Neosvědčilo se jí platit reklamu, zákazníky získává spíš na osobní doporučení. Zatímco ženy nakupují hodně pro sebe, muži k ní chodí pro dárky. Muži chodí na jistotu. Když se naučí chodit k nám, nikam jinam už nejdou. Některé vídám pravidelně jednou za rok, vždycky před Vánocemi,
prozrazuje.
V Benediktské se pustila také do organizace autorských čtení, setkávání a workshopů. I proto, že sama píšu a vydala jsem čtyři básnické sbírky, znám hodně lidí v této oblasti, vím, na koho se obrátit a koho pozvat. Třeba spisovatelka Ivana Myšková, která u mě brigádničí, v obchodě dokonce psala svůj román,
vypráví, jak propojila s podnikáním své další aktivity, které jí také přivádějí další zákazníky.
I korálky jsou seriózní podnikání
Aby v tvorbě i v prodeji uspěla a její podnikatelský model byl udržitelný, je podle ní nejdůležitější vytrvat. Nepanikařit, když je trochu horší období nebo pár špatných dnů. Nemít ze začátku velká očekávání. Vždycky jsem se snažila propočítat si i nejhorší možnou variantu a počítat raději s ní než předpokládat, že budu dělat stotisícové obraty,
uvádí svůj praktický tip s tím, že jí samotné funguje, když je jejím cílem se uživit, být v klidu a spokojená, nikoliv vydělávat velké peníze. A dobře se uživit se jí od začátku podnikání daří. Vyhovuje jí i to, že je zodpovědná sama za sebe, a když má všechny papíry v pořádku, nikdo jí do práce nestrká nos. O dalším podnikateli, který si rád uspořádá věci podle sebe, čtěte v článku Vládne nafukovacímu skákacímu hradu. Mezi „světskými“ je víc než 40 let.
Občas musela vysvětlovat, že i „korálky“ jsou seriózní podnikání, a nikoliv nouzovka, kterou brzy vystřídá nějaká ta skutečně seriózní kariéra. Nebo si mezi ostatními designéry i před sebou uhájit svou pozici, kdy si v Pokojíčku nehraje na žádné vysoké umění a šije klidně běžné jednoduché sukně. Přesto si myslím, že i ke svému původnímu oboru, dějinám umění, jsem vlastně pořád docela blízko,
tvrdí.
Žádné zásadnější podnikatelské plány přitom nyní nemá. Když má hovořit o snu, zmiňuje kavárnu. Teď jsem spíš ráda, že se věci ve dvou obchodech ustalují. Ale kdo ví, třeba všechno za rok krásně pošlape a já se pustím do dalších nápadů, objeví se nový prostor nebo člověk ke spolupráci. Nic nevylučuji,
uzavírá.
Podívejte se také na to, jak podniká Riwaa Nerona, která šije korzety a spodní prádlo:
ČLÁNKY DO MAILU