Vídeňské kavárny: Je libo párek s křenem?

Sály s výstavou Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině jsou přecpané Češkami a Čechy. Kdyby člověk dal na první dojem, určitě podlehne přesvědčení, že výtvarným uměním živi jsou Češi. Výstava sice opravdu stojí za to, ale davy před obrazy van Gogha mě velmi rychle vyhnaly do ulic Vídně ve chvíli, kdy se do ní pomalu začínala plížit předvánoční atmosféra a vlezlá zima.

Sice jsem byla vyzbrojená turistickým průvodcem, ve kterém jem si po rychlém prolistování neomylně zaškrtla trasu orientovanou jen a pouze na vídeňské kavárny pojmenovanou Procházka po kavárnách kolem Opery a Hofburgu. Těšila jsem se na kavárnu Sperl, trh s potravinami Naschmarkt, Café Museum zrenovované podle původních plánů architekta Adolfa Loose z roku 1899, kavárnu Sacher se stejnojmenným dortem, kavárnu Hawelka a další a další. Jenže mí přátelé rozhodli jinak a já jsem se s nimi vydala na tour po vídeňských památkách. Naštěstí ale byla taková zima, že jsme se do kaváren a nakonec i do baru schovávat prostě museli.

První zastávka: Cafe Tivolevhof

(Dorotheergasse; napříč od Albertiny přes Albertinaplatz)

Taková kavárna by se v Praze asi nevyhnula náležité rekonstrukci (tak jako třeba nedávno kavárna Imperial, kde musely staré rozvrzané židle nahradit zbrusu nové krémové sedačky a kde teď místo pecky oschlou koblihou dostane zákazník bolení hlavy z cen v jídelním lístku). Působí totiž trochu opelichaně, květované polstrované sedačky jsou možná víc zašlé, než by se slušelo, kavárna není nijak honosná.

Komu to ale vadí? Těm z těch, co tu pijí kávu, čtou noviny, mlsají dorty nebo koušou Vídeňský párek, zjevně ne. My jsme se k nim rádi přidali a objednali si kromě různých káv (melange – kávu s mlékem, presso…) a piva také Gemüsesuppe (zeleninovou polévku) a právě Vídeňské párky s křenem a hořčicí. Ve čtyřech liech jsme zaplatili 30 euro včetně spropitného.

Kávu servírovali na tácku s vodou. V ošatce s pečivem po nás nezbyl ani jeden křupavý rohlík. Párek rychle zmizel z talíře. A jediné, co mě překvapilo, byla uzenina utopená v zeleninové polévce. Jenže jsem byla tak ráda, že sedím konečně v kavárně, že jsem jí prostě nechala plavat.

Tip Gurmána

Vídeňské párky s hořčicí, křenem a křupavými rohlíčky jsou ve vídeňské kavárně více než stylovou krmí.

Druhá zastávka: Loos Bar

(Kärntner Durchgang 10; nedaleko Stephansplatz)

V americkém baru, který vznikl v roce 1908 podle návrhu Adolfa Loose, zřejmě mají s turisty – milovníky architektury a designu své neblahé zkušenosti. Takže si radši za okno vyvěsili ceduli, že jen „na čumendu” je vstup zakázán. I přes brzké odpoledne jsme tedy vstoupili dovnitř na drink. A opravdu, prostor je tak maličký (6 x 4,5 metru), že se sem kromě baru vejdou všeho všudy asi čtyři stolky. Nevstoupit a neposedět by byl hřích. Útulný interiér v hnědočerveném dřevě, světlo prosvítající onyxovou stěnou, zrcadla, kazetový strop, melancholické přítmí a škvěle vybavený bar fascinuje v roce svých stoletých narozenin.

Objednávka:

• Martini dry (6,50 euro)
• Ernest Hemingway special (9 euro) – pochopitelně s rumem
• Piňa Colada (9,50 euro)

Zručný barman namíchal drinky, Piňa Coladu vyšperkoval plátkem ananasu a koktejlovou třešní, popřál nám na zdraví a pak už bez mrknutí oka s obličejem pokerového hráče přehlížel naše výbuchy smíchu – alkohol ve dvě odpoledne totiž naši skupinku se zmrzlýma ušima docela rozjařil. A od repete nás zachránila snad jen ne zrovna lidová cena. Nicméně vyhodit si po americku z kopýtka stálo za to, protože Loosův interiér je prostě jedinečný.

Otevřeno je od pravého poledne do 4 respektive až 5 hodin ráno.

Tip Gurmána

Loos Hour – koktejly od 15 do 16 hodin za poloviční cenu.

Třetí zastávka: Xcelsior Caffé Bar

(Opernring 1; jak název napovídá od Opery na dohled)

Nezaměnitelné a nejlákavější jsou ve Vídni bez diskuze staré velké městské kavárny. Usadil se tu ale i řetězec Starbucks nebo nové moderně střižené kavárny. Napsat, že jsou jedna vedle druhé, by byla jen nepatrnou nadsázkou. A hlavně všechny žijí, vybere si každý podle svého vkusu. Xcelsior je kavárna moderní, poměrně velká, ale se stolky těsně vedle sebe. Když je plno, musí tu být pořádný hukot.

Těsně před odjezdem zpět z Vídně do Prahy jsme si objednali už jen cappuccino (3,10 euro) a espresso macchiato (2,10 euro). A zase jsme si uvědomili, co by měli domácí (čeští, moravští a slezští) kavárníci zajet do Vídně okoukat: automatické servírování kávy se skleničkou vody (a troufám si odhadnout, že je možná dokonce i z vodovodu, každopádně vždy neperlivá).

Za nápodobu by ostatně stálo také chování personálu – setkali jsme se jen se samými profesionálkami a profesionály, úslužnými, rychlými a milými.

Vídeňská vášeň

Přiznávám se, že jsem kavárensko – barové Vídni propadla. Putovat na melange vlakem čtyři a půl hodiny tam a stejný čas zpět je sice možná poněkud extravagantní, ale já to občas udělám (a tak možná časem vznikne také pokračování vídeňského Gurmána, ve kterém konečně dojde i na Sachr dort). Minimálně chci vyzkoušet, jestli i z vlaku, tak jako z autobusu, kterým jsem jela teď, se hranice mezi Českem a Rakouskem poznají podle toho, že skončí tržnice s trpaslíky a začnou upravené vesničky. I když cesta zpět je o něco horší a sentimentálnější – nemohli jsme se ubránit tomu, abychom přemýsleli, co musí mnohé domácí podniky dohánět a že socialismem přervanou tradici a smysl pro hodnoty zřejmě nelze tak lehce poslepovat. Pro to všechno dostávají Cafe Tivolevhof, Loos Bar i Xcelsior Caffé Bar plný počet Gurmánských hvězdiček.