Vidíte, firma opravdu zkrachovala, tvrdil úřad. Možná kvůli vám, kontroval soud

Stále ještě dobíhají několik let staré případy

Doba, kdy finanční správa vydávala na podnikatele zajišťovací příkazy jak na běžícím páse, je snad už minulostí. U soudů však stále dobíhají žaloby z minulých let, kdy se firmy přou s finanční správou o oprávněnost vydaných zajišťovacích příkazů. Jedním z takových sporů, který skončil před několika týdny prohrou finanční správy u Nejvyššího správního soudu, je i případ firmy CITO Praha. Ačkoli firma možná byla účastníkem podvodného řetězce a jednatel firmy byl za své kroky obviněn, zajišťovací příkazy byly vydány neoprávněně.

Na konci srpna 2018 vydal na tuto firmu finanční úřad zajišťovací příkazy a uložil, aby firma zajistila úhradu DPH za zdaňovací období měsíců červenec až září 2017, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty v celkové výši 2,6 milionu Kč na depozitní účet správce daně. Důvodem bylo, že finanční úřad dospěl k závěru, že existuje odůvodněná obava, že dosud nestanovená daň bude v době své vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.

Psali jsme: Součet hodnot neoprávněně vydaných zajišťováků? Neuvěřitelných 1,76 mld. Kč 

Hlavní dodavatel zřejmě nevykonával činnost, zjistil berňák

Pravděpodobnou existenci a výši budoucí daňové povinnosti firmy CITO Praha správce daně odůvodnil pochybnostmi o tom, zda jiná společnost, v souvislosti s jejímiž plněními firma CITO Praha uplatnila nárok na odpočet daně v celkové výši 12 milionů korun, vůbec mohla vykonávat reálnou ekonomickou činnost.

Sídlila totiž na adrese v činžovním domě na sídlišti, nájemní smlouva ve věci pronájmu sídla byla ze strany pronajímatele vypovězena již v roce 2012, nebyla uvedena na seznamu nájemníků ani podnájemníků, nemá zde pronajaty žádné prostory k podnikání a nebyla zde zastižena žádná osoba oprávněná za ni jednat. Jediný jednatel této společnosti se nejprve z oboustranně domluvených termínů omluvil a později se pro správce daně stal zcela nekontaktním a na termíny navržené správcem daně nereagoval.

Vzhledem k tomu, že tato firma byla dominantní dodavatelskou společností CITO Praha, která nebyla schopná obchodní spolupráci podrobněji vysvětlit a doložit, dospěl finanční úřad k tomu, že nárok na odpočet bude s největší pravděpodobností vyloučen, a tudíž bude také změněna vlastní daň vykázaná firmou CITO Praha.

Názor, že firma daň neuhradí, opíral finanční úřad o analýzu majetkových poměrů, kterou udělal z účetních výkazů firmy. Mezi majetek firmy patřila pouze vysoce likvidní aktiva, a to ve formě automobilů a finančních prostředků. S ohledem na skutečnost, že peněžité prostředky lze z účtu převádět prakticky okamžitě či kdykoliv vybrat v hotovosti, a stejně tak motorová vozidla lze převést na třetí osobu okamžitě, hrozilo podle berňáku, že tento jediný známý majetek společnosti se stane pro správce daně nevymahatelný.

Finančnímu úřadu se v neposlední řadě nezamlouvalo, že jediný jednatel firmy CITO Praha měl bydliště na adrese obecního úřadu, firma měla virtuální sídlo a uváděla ve svých daňových tvrzeních rozporné údaje o počtu zaměstnanců.

Nedostali jsme šanci zaplatit daň dobrovolně, uvedla firma

S hodnocením finančního úřadu firma nesouhlasila a podala žalobu k soudu. K pochybnostem o své důvěryhodnosti firma uvedla, že její dosavadní daňová historie byla bezproblémová a se správcem daně běžně komunikovala. Její jednatel měl bydliště na úřadu, jelikož se mu v Praze nepovedlo sehnat bydlení, v němž by mu pronajímatel umožnil zaregistrovat trvalý pobyt. Společnost dále rozporovala, že by měla virtuální sídlo, a uvedla, že jde o reálně využívané sídlo a k daným prostorám má platnou nájemní smlouvu.

Ke svému dodavateli společnosti podotkla, že informace, které uvedl finanční úřad, nemohla sama zjistit ani ověřit, protože byly zcela mimo sféru jejího vlivu. Dodavatelská firma byla řádně registrovanou plátkyní DPH a neměla status nespolehlivého plátce, což firma CITO Praha považovala za dostatečné zdroje pro ověření daňového zařazení a spolehlivosti obchodního partnera.

Analýzu svých majetkových poměrů od finančního úřadu označila firma za účelovou a zmatečnou a doplnila, že jí úřad vůbec nedal šanci, aby svoji daňovou povinnost zaplatila dobrovolně.

Městský soud v Praze dal za pravdu firmě a zajišťovací příkazy zrušil. Soud sice v rozsudku uvedl, že první podmínka pro vydání zajišťovacího příkazu byla splněna, tedy, že daň bude v budoucnu pravděpodobně v dané výši stanovena, finanční správa však nedokázala existenci důvodů svědčících o budoucí nedobytnosti daně.

Soud upřesnil, že firma měla okamžitě k dispozici peněžní prostředky v pokladně a na účtech téměř ve výši dvou třetin dosud nestanovené daně. Podle soudu navíc šlo o dlouhodobě fungující společnost, jež v posledních dvou letech generovala zisk 1 až 1,5 milionu Kč. Nelze vyloučit, že by byla s to zaplatit i zbytek budoucí stanovené daně, byť s vynaložením určitého úsilí, například postupně; zcela vyloučit nelze ani možnost čerpání úvěru, dodal soud

Musíte šetřit práva daňových subjektů, připomněl soud

Finanční správa se s rozsudkem nesmířila a podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ani zde ale neuspěla a NSS před několika týdny kasační stížnost odmítl. NSS připomněl, že finanční úřady musí v každém okamžiku daňového řízení volit takový postup, který povede k efektivnímu výběru daně, ale zároveň bude šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů. Tato povinnost tak s sebou nese požadavek, aby správce daně před vydáním zajišťovacího příkazu zhodnotil, zda je v ekonomických možnostech daňového subjektu daň v budoucnu, byť postupně, uhradit, nikoli automaticky odčerpat veškerý majetek daňového subjektu, protože ten v danou chvíli nedisponuje prostředky na úhradu celé předpokládané daně, doplnil v rozsudku NSS.

NSS souhlasil i s poznámkou městského soudu, že argumentace a úvahy finančního úřady byly částečně nelogické. Na jedné straně totiž odůvodnil obavy z nedobytnosti daně také tím, že prostředky v pokladně (dosahující přibližně poloviny výše dosud nestanovené daně) nelze exekučně postihnout, na druhé straně na toto zjištění reaguje právě zahájením daňové exekuce, aniž firmě dříve umožnil daň uhradit dobrovolně, a to mimo jiné právě z prostředků v pokladně, které dle svých slov nemůže exekučně postihnout.

Nemůžou za krach právě zajišťováky?

NSS se pozastavil i nad tvrzením finanční správy, podle kterého měla s budoucí nedobytností daně pravdu, jelikož firma skončila v konkursu. Nebylo nikterak prokázáno, že to nebyly právě zajišťovací příkazy správních orgánů, které ve svých důsledcích zapříčinily prohlášení konkursu na majetek žalobce, podotkl soud a dodal, že daň, k jejíž úhradě byly vydány zajišťovací příkazy, byla v plném rozsahu vymožena, což rovněž nasvědčuje nedůvodnosti obav správce daně z budoucí nedobytnosti daně.

NSS uzavřel rozsudek tím, že úřady měly zvažovat před vydáním zajišťovacích příkazů i další, mírnější prostředky k vymožení dosud nestanovené daně v budoucnu, např. institut posečkání nebo splátek.