Některá řemesla se stále drží a jsou potřeba, jiná pokračují v modernější podobě nebo jsou nahrazena moderními technologiemi. Přesto mají všechna své místo nejen v naší historii.
Co se dozvíte v článku
Řemesla spojená se dřevem
Spoustě lidí se při spojení řemesla a dřeva může vybavit bednářství. To bylo spojeno především s vinařstvím a pivovarnictvím. V pořadu Co naše babičky uměly a my jsme zapomněly v dílu o řemeslu bednářský mistr Ladislav Běšťák prozrazuje, že ho k tomu přivedla láska ke dřevu. Vysvětluje, že se na sudy používalo dubové dřevo. To se dobře ohýbá, je houževnaté a také dlouho vydrží. Ve vesnici Vlachovice působí už přes 90 let Bednářství Fryzelka, což je rodinná bednářská firma z Valašska a zároveň největší bednářská firma v České republice. Při výrobě dodržujeme osvědčené tradiční postupy obohacené o moderní technologie. Neustále se zdokonalujeme, aby naše výrobky dosahovaly těch nejvyšších kvalit. Spokojenost zákazníka je pro nás vším,
doplňuje na webu Josef Fryzelka. Mezi výrobky kromě sudů patří například vany, květináče, kádě, necky nebo salašnické nádoby.
Na konci srpna se na Děčínsku konávají Dny lesních řemesel, na kterých spolupracuje jak Správa Národního parku České Švýcarsko, tak Etnologický ústav AV ČR. Cílem akce je ukázat ztracené poznání ze života našich předků a připomenout některá zaniklá řemesla. Patří mezi ně uhlíři, dehtáři, smolaři nebo kolomazníci. Uhlíři pálili dřevěné uhlí v takzvaných milířích. Dehtárny stávaly v lesích nebo na okrajích, aby byly v těsné blízkosti dřeva.
Jak dále uvádí web národního parku, dehet je vazká tekutina, která se skládá z pryskyřic rozpuštěných v terpentýnovém oleji a dalších příměsích. Vzniká suchou destilací dřeva bez přístupu vzduchu a přímého styku s ohněm. Zahříváním dochází k postupnému uvolňování vody a kyseliny octové, plynů a terpentýnových silic, roztavených pryskyřic a nakonec dehtu,
uvádí web.
Kolomaz používaná například k mazání kol vzniká smícháním dehtu s tukem a vařením v hrncích. Smolař pracoval se smůlou, tedy s pryskyřicí. Buď s ní mohl obchodovat, nebo s ní například vyléval sudy. Jak popisují webové stránky České Švýcarsko, kováři používali smolu k povrchové úpravě výrobků, zahradníci k ošetření stromků a využití měla i v ranhojičství, vyráběly se z ní laky nebo kalafuna. K největším odběratelům smoly však patřily až do dvacátého století pivovary – bednáři ji totiž potřebovali na vysmolení sudů,
doplňují.
Řemeslo ze seznamu UNESCO
S dřevem souviselo také vorařství, o kterém jsme psali v souvislosti se zápisem do seznamu UNESCO. Jak podotýká web Českého dědictví UNESCO, i když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Tradice vorařství se datuje již od 11. století a představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu,
vysvětlují dále s tím, že kromě České republiky o připsání tradice vorařství usilovalo společně šest dalších evropských států: Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko.
Za posledního voraře byl považován Václav Husa, který zemřel v roce 2021 v 90 letech. Navazoval na dlouhou rodinnou tradici vorařství. Poprvé se účastnil plavení dřeva už v šesti letech a byl označován jako chodící encyklopedie českého vorařství.
Myslíte, že by do seznamu UNESCO měla být zapsána i další řemesla?
Provazy byly potřebné ve městech i na vesnici
Jak se dá odvodit ze samotného slova, provazník se zabýval výrobou provazů. Podle publikace Chvála řemesel vydané Valašským muzeem v přírod, je výroba provazů velmi starým a ve své době také důležitým řemeslem. Provaznické výrobky byly stejně užitečné a nepostradatelné ve městě i na vesnici. Provazník mohl pracovat doma na počkání. Nebo když mu zemědělec donesl len, dodal hotové výrobky později. Někteří provazníci sami obcházeli okolí a provazy pletli přímo na usedlostech. Jednoduchý stroj nosili s sebou. Plat v penězích prakticky nedostávali, většinou obdrželi surovinu (len) nebo naturálie,
vysvětluje publikace s tím, že běžněji si hospodáři vyráběli základní provazy sami.
Dále uvádí, že provazník ke své práci potřeboval materiál (len nebo konopí) a také různé nástroje. Nejstarším způsobem bylo stočení provázku přímo „na koleně“. Později bylo základem pro výrobu provazů dřevěné kolo, které sloužilo jako převod pohybu pomocí řemínku na háček, od kterého se předl provaz. Přidáním až čtyř háčků se provaz stáčel. Od devatenáctého století se poté objevily stroje na stáčení motouzů tzv. „licnovačky“. Z příze se na nich kroutil pramen (licna) a ze tří licen se na dalším stroji stáčením vytvářel konečný provaz.
Znáte jirchářství?
Dnes se pro toto řemeslo používá obecné označení zpracování kůží a kožešin nebo je řemeslník znám jako koželuh, ale dříve šlo o jircháře. Jak zmiňuje jirchář Petr Kousal na svém webu, stažená kůže sama o sobě rychle podléhá zkáze a její vyčinění umožňuje uchovat a využívat kůži co nejdéle. Teprve vydělávání a činění dělá z kůže pravou kožešinu. V procesu činění se nahrazují živočišné tuky obsažené v řemeni kůže speciálními činidly a díky správnému vyčinění se životnost některých materiálů pohybuje až kolem 50 let.
Přibližná doba zpracování kůže nebo kožešiny je dva až šest měsíců a surová kůže se musí v rámci přípravy usušit a poté zasolit. Následuje práce v mokré dílně, v podobě činění a praní, poté se kůže suší a dále se s ní pracuje v suché dílně. Jak vysvětlují ve výše zmíněném pořadu o tradicích, kůže a kožešiny sloužily lidem po celé věky pro výrobu teplých oděvů na zimu. Dnes už využíváme nové, levnější a syntetické materiály, které zvířecí kožešinu dokáží nahradit.
Šperky nejen z přírodních materiálů
Z přírodních materiálů lidé vyráběli šperky už v pravěku. Milan Strmiska s manželkou Evou se věnují řemeslům v podobě hřebenářství, perleťářství a knoflíkářství. Za svou práci si vysloužil řadu ocenění. Jako například Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje. Jak popisují přímo webové stránky kraje, manželé se věnují zpracování rohoviny a perleti od roku 1992 a k výrobě předmětů používají tradiční technologie a postupy s tím, že materiálem jsou tradiční druhy mořských lastur nazývaných perleťáři iriska, tahita, goldfishka, burgus a další. Pan Strmiska zhotovuje repliky krojových doplňků – knoflíky, spony i další historické šperky stejně jako moderní šperky respektující přírodní materiál. Na základě požadavků vyrábí z rohoviny středověké poháry a trumpetky. Spolupracuje s restaurátory, galeriemi i mnoha dalšími řemeslníky, kteří využívají jeho precizní práci a znalosti,
dodávají.
Hřebenářství mělo svou tradici také na Chodsku. Chodské hřebeny byly vyráběny ručně řezáním z rohoviny a jsou většinou velké, mírně obloukovitě prohnuté, jejich horní část nad zuby je vysoká, čtyřhranná a zdobená vypalovaným stylizovaným rostlinným ornamentem,
zmiňují stránky projektu Domažlický dějepis a doplňují, že nejznámějším výrobcem a současně i prodejcem hřebenářského zboží byl Tomáš Šteffek, narozený v roce 1873 v Újezdu u Domažlic. Ten zhotovoval ručně hřebeny ke krojům, pro holiče nebo k pročesávání koňských hřív, ale také tzv. „všiváky“.
Například paličkování krajek bylo v minulosti nejvýznamnější domácí výrobou západního Krušnohoří a důležitým zdrojem obživy zdejších obyvatel. Jak uvádí publikace o řemeslech v Česko-německém pohraničí, vzniklá v rámci projektu Tradiční řemesla v regionu Euregio Egrensis, tradici paličkování v Krušnohoří zavedla již v 16. století Barbara Uttmann z Annabergu a je považována za zakladatelku krušnohorské krajky. Nechala se inspirovat belgickou krajkou, kterou jí manžel vozil z cest jako dárek, a povolala krajkářku, která měla vyučit místní ženy krajkářství.
K největším krajkářským firmám na Nejdecku patřil podnik Antona Gottschalda založený roku 1750 v Jelení. Firma přesídlila v roce 1846 do Nejdku s novým jménem „Nejdecká továrna na krajky Anton Gottschald“. Firma měla stálé nákupní místo v Přebuzi, ve 20. letech 20. století jí dodávalo zboží přes 3000 krajkářek a její výrobky dosahovaly vysokých kvalit,
píše se ve zmíněné publikaci. Po druhé světové válce domácí výroba krajek postupně zanikala. S odsunem německých obyvatel odešlo i velké množství krajkářek a tradice téměř zanikla. Udržela se pouze strojová velkovýroba krušnohorských krajek v závodech Krajka Kraslice.
S dřevem i tvořením měl co do činění marketiér, kterého bychom si rozhodně neměli plést s dnes běžnou profesí marketéra. Jednalo se o řemeslníka zdobícího povrch dřevěných předmětů vykládáním, a to perletí, želvovinou, bronzem, mědí nebo cínem.
