Víte, co je to v mailu disclaimer? Radíme, co do něj rozhodně nedávat

Platnost nového občanského zákoníku (NOZ) měla přímý vliv na počet tzv. „contract disclaimerů.“ Právě díky nim ale může nastat situace, kdy si disclaimer a obsah emailu v podstatě protiřečí. Z mého pohledu nedává příliš smysl email, který obsahuje návrh smluvních podmínek, cenu a podmínky obchodního případu, který zároveň obsahuje diclaimer pojednávající o tom, že smlouvu může podepsat (tedy uzavřít) pouze statutární zástupce dané obchodní korporace. V takovém případě totiž taková informace v podání adresáta nemá být nabídkou, ale pouze informací, která nemusí mít žádný dopad, platnost ani účinek. Což zcela odporuje skutečnému určení zprávy (jejímž cílem je často pochopitelně opak.) V takovém případě bude rozhodující posoudit, zda průměrná osoba byla schopna z daného mailu usoudit, že jde o návrh smlouvy se všemi náležitostmi nebo má větší váhu daný „contract disclaimer“.

Nutno dodat, že i přes tento paradox jsem se setkal s řadou právníků, kteří v důsledku NOZ právě onen „contract disclaimer“ navrhují a doporučují. Osobně nepovažuji disclaimery za něco, co by mělo být přeceňováno. O skutečné roli a případném dopadu disclaimerů, pokud nějaký je, nás však přesvědčí až soud ve své soudní praxi.

Prohlášení o důvěrnosti je nesmysl

Mezi další nejčastější obsahy disclaimeru patří prohlášení o autorských právech, diskriminaci, obtěžování, souladu s obchodními podmínkami společnosti či prohlášení o virech. Přičemž největší zastoupení mají sdělení ohledně virů a důvěrnosti.

V obou těchto případech jsem přesvědčen, že takové sdělení nedává žádný smysl. Typickým sdělením je, že obsah zprávy je určen pouze jejímu adresátovi a v případě, že příjemce není adresátem, pak je obsah považován za důvěrný.

Pominu-li skutečnost, že pokud mi mail byl zaslán, byl jsem tedy jeho adresátem, a až z obsahu či kontextu jsem schopen následně zjistit, že obsah nebyl určen/adresován mé osobě, je už pozdě tvrdit, že obsah je důvěrný – nemohu se totiž přimět k tomu, abych zprávu již nepřečetl, či její obsah zapomněl. Důvěrnost je v takovém případě pouze iluzí, protože to, že adesílatel zašle mail a připojí tzv. disclamer důvěrnosti nemůže jeho (navíc mylného adresáta) zavázat k tomu, aby takové jednostranné prohlášení či závazek důvěrnosti dodržoval.

V takovém případě navíc odesílatel přímo prohlašuje, že si je vědom toho, že obsah je důvěrný a jejím odesláním jiné osobě než původně zamýšlené znamená, že objektivně již porušil důvěrnost. Často je důvěrnost mezi smluvními partnery chráněna smlouvou a smluvní pokutou, takto špatně odeslaný mail znamená objektivní porušení povinnosti a možnost uplatnit smluvní pokutu ze strany smluvní partnera v případě, že se o takové chybě dozví.

Čtěte také: Osobní e-mail typu „sexyfrajer@“ k podnikání nepoužívejte

V případě situací, kdy email obsahuje disclaimer s prohlášením o jeho bezpečnosti v otázce virů a kdy je realita jiná, je většinou pozdě po otevření takového mailu se odvolávat na disclaimer. V takovém případě lze dokonce uvažovat o náhradě škody či podobného nároku, ale bylo by nutné prokázat, že odesílatel (označen v samotném mailu jako odesílatel) jím skutečně byl. Obdobné je to i v případě, že mail obsahuje disclaimer o tom, že odesílateli lze zasílat pouze mail bez viru, kdy takové sdělení nemá fakticky žádný účinek.

Také autorská práva jsou v disclaimeru zbytečná

V případě disclaimeru, týkajícího se ochrany autorských práv, se jedná opět o zbytečnou (byť pravdivou) informaci. Obsah samotného mailu může být předmětem ochrany autorského práva a jeho kopírování tedy může být porušením práva jeho autora. Tento disclaimer není tak častý ani není nutný s ohledem na zákonnou úpravu ochrany autorských práv jak osobnostních tak i majetkových.

Prohlášení o rovných pracovních podmínkách, nediskriminačním prostředí, tzv. obtěžování či podobný obsah mailového disclaimaru považuji spíše za marketingový, v našich podmínkách málo používaný a samotný obsah pak uvedený disclaimer nemůže změnit. Samotné prohlášení o výhradnosti (mlčenlivosti) apod. považuji za zavlečený způsob doplňování mailu původem z USA, kdy takové označování bylo soudy uznáno s právními účinky (např. Mattel, Inc. v. MGA Entm’t, Inc., 2010 U.S. Dist. LEXIS 102461, 23 (C.D. Cal. Sept. 22, 2010). Jde tedy spíše o americký způsob psaní mailů, když právě shora uvedené disclaimare plynou z americké soudní praxe a jsou (pokud správně používány) soudy akceptovány.

Příklad z praxe

Uvést lze i příklad z praxe. Jedním z takových případů byl i mail jehož obsah byl velice agresivní až výhružný, jednalo se o agenturu specializující se na vymáhání dluhů, když obsah vyzněl tak, že „adresát bude platit a nic mu nepomůže“, přičemž vlastní text obsahoval velmi nevybíravé až agresivní slovní spojení, které mohli vyvolat i obavu z toho, co bude následovat. Mail také obsahoval tzv. násilný (violent) disclaimer, provedený malým písmem v závěru mailu, typicky kurzivou. 

Diclaimer prohlašoval, že obsah mailu nemá za cíl vystrašit či hrozit adresátovi jakýmkoliv násilným jednáním. Soud v USA, který žalobu na násilnou povahu a výhružky z podnětu adresáta projednával, uznal, že takový mail nelze považovat za násilný či výhružný a že nedošlo k žádnému porušení práv adresáta. Na druhou stranu lze s úspěchem pochybovat o účinnost takového mailu, když obsahem je i prohlášení, že vlastně nic z výhrůžek není myšleno jako výhružka.