Všechny OSVČ nárok na kompenzační bonus neměly, potvrdil Nejvyšší správní soud

Jak vypadal kompenzační bonus na podzim 2020

Když na podzim 2020 přišlo kvůli koronavirové pandemii druhé omezení činnosti obchodu a služeb, přišel stát podobně jako na jaře s kompenzačním bonusem pro podnikatele. Oproti jarní verzi byl však více omezený. Nárok na bonus měli jen OSVČ, společníci malých společností s ručením omezeným a dohodáři, jejichž činnost (či činnost jejich firmy) byla bezprostředně zakázána či omezena protiepidemickými opatřeními v rámci tehdy trvajícího nouzového stavu. 

Nárok ještě měli podnikatelé, kteří dodávají zboží, služby či jiné výstupy těm podnikatelům, jejichž činnost byla zakázána nebo omezena opatřeními vlády, popřípadě osoby činné na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, které pro uvedené podnikatele pracovaly. Aby na bonus dosáhli i dodavatelé, museli splnit podmínku, že jejich činnost byla, kvůli omezení či zákazu činnosti jejich odběratelů, vyloučena aspoň z 80 %. 

Kromě výše zmíněné podmínky uzavření či omezení protiepidemickými opatřeními muselo jít v případě OSVČ o OSVČ dle zákona upravujícího důchodové pojištění (klidně i OSVČ vedlejší), která byla aktivní k 5. říjnu 2020 či která měla přerušenou činnost po 12. březnu 2020. Ať už šlo přímo o „zavřenou“ OSVČ či jejího dodavatele z řad OSVČ, musela splňovat ještě podmínku, že převažující část příjmů od 1. června do 30. září bezprostředně pocházela z jedné nebo více omezených či zakázaných činností. V potaz se braly příjmy podle § 6 (ze závislé činnosti), 7 (z podnikání) a 9 zákona o daních z příjmů (z nájmu). 

Přečtěte si také:

Kompenzační bonus bude jen pro část podnikatelů. Kdo přesně má mít nárok?

Berňák odmítl nárok na bonus

Kompenzační bonus ve výši 40 500 Kč byl vyplacen i OSVČ s hostinskou činností z Plzeňského kraje. Když ale následně finanční úřad kontroloval nárok na bonus, u dotyčné OSVČ zjistil, že nesplnila podmínky, neboť v rozhodném období neměla převažující příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, která byla v bonusovém období omezena či zakázána opatřením orgánu státní správy. Z pohostinství totiž vykázala příjmy 4780 Kč, přičemž k tomu ještě měla příjmy z nájmu ve výši 70 000 Kč. 

Přepjatý formalismus, vadilo OSVČ

OSVČ se však proti rozhodnutí finančního úřadu rozhodla bránit soudně a podala žalobu. V ní argumentovala, že dle zákona měly mít nárok na bonus všechny OSVČ a že nelze směšovat kompenzaci za to, že nemohla v důsledku pandemických opatření řízených státem podnikat, s obecnými příjmy, které měla jakožto fyzická osoba, když takový příjem v zásadě neříká nic o nějakém zisku. Podnikatel argumentoval tím, že jakožto OSVČ neměl jiný příjem než z živnostenského podnikání a příjmy z nájmu měl jakožto fyzická osoba. Přistupovat podobným způsobem k výplatě kompenzačního bonusu za situace, kdy byly již téměř všechny ekonomické subjekty, zejména s účastí související s gastronomií, vlivem vládní politiky na samé hranici přežití, hraničí s přepjatým formalismem. Dle judikatury Ústavního soudu je takový přístup v rozporu s principy demokratického právního státu, tvrdila v žalobě OSVČ. 

Krajský soud však žalobu zamítl s tím, že nelze zohledňovat výlučně příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a v rámci nich pak hodnotit, zda mezi nimi převažují příjmy z podnikatelské činnosti omezené opatřeními státní správy, nebo příjmy z podnikatelské činnosti neomezené, a že je nutné přihlížet i k příjmům z nepodnikatelské činnosti. Zákon totiž hovořil obecně o příjmech, nijak nevymezuje povahu činnosti, která k získání těchto příjmů vedla. A příjmem podnikatele tak byl i příjem z nájmu, který nezískal jako OSVČ v rámci svého podnikání. „Tomu pak odpovídá, že příjmy z podnikatelské i nepodnikatelské činnosti daní v rámci dílčích základů (jedné) daně z příjmů fyzických osob,“ doplnil soud. 

Podnikatel se s rozhodnutím soudu nesmířil a podal kasační stížnost k NSS. V níž kromě jiného zdůraznil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku. Podle OSVČ to byl stát, který jí provozovnu autoritativně uzavřel a který by tuto skutečnost měl kompenzovat. 

NSS: Je jedno, zda šlo o příjmy v rámci podnikání

NSS však před dvěma týdny potvrdil rozsudek krajského soudu a definitivně podnikatelovu žalobu zamítl. NSS souhlasil, že zákon hovořil obecně o příjmech, aniž by je diferencioval v závislosti na povaze činnosti, která k získání těchto příjmů vedla. Pro posouzení věci je tedy zcela bezpředmětné, zda stěžovatel příjem z nájmu získával v rámci svého podnikání, či nikoli. 

Podle NSS tento výklad koresponduje i s úmyslem zákonodárce, což dokazuje též důvodová zpráva k zákonu o kompenzačním bonusu, která výslovně uvádí, že „uvedeným způsobem je zajištěno naplnění požadavku, aby podpora v podobě kompenzačního bonusu byla zacílena pouze na činnosti, které pro daného podnikatele představují činnosti většinové, tj. činnosti, jejichž zákaz či omezení nutně musí mít na daný subjekt proporčně významný dopad. Charakter zbývající menšinové činnosti (zda jde rovněž o činnost podnikatelskou anebo např. o výkon zaměstnaní) již není z pohledu navrženého zákona relevantní“.

Podle NSS se tak OSVČ mýlí, pokud se domnívá, že tento bonus náležel všem podnikatelům, kteří se v důsledku protipandemických opatření ocitli v ekonomické ztrátě. Takto obecně nastaven kompenzační bonus v zákoně nebyl a zákonodárce dle důvodové zprávy neměl takové nastavení ani v úmyslu. Ačkoli Nejvyšší správní soud souzní se stěžovatelem v tom smyslu, že pro něj jistě předmětná protipandemická opatření představovala významný zásah do jeho ekonomické sféry, nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že z výše citované právní úpravy plynul nárok všech osob samostatně výdělečně činných na poskytnutí kompenzačního bonusu, uvedl v rozsudku NSS. 

O formalismus nešlo, uzavřel soud

NSS v neposlední řadě odmítl i argument přehnaného formalismu, jelikož požadovaný odklon od doslovného znění zákona v tomto případě nebyl namístě. Zákonodárce se v zákoně o kompenzačním bonusu rozhodl kompenzovat pouze část hospodářských dopadů u osob, jejichž převažující část příjmů pocházela z podnikatelské činnosti, která byla omezena opatřeními státní správy (srov. § 1 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu). Bylo možné předpokládat, že faktický dopad na tuto skupinu osob bude tíživější než u osob, jejichž převažující příjmy pochází z jiné činnosti. Takto vymezený účel zákonné úpravy je nutno považovat za legitimní, uzavřel NSS.