Zásadním předpokladem pro zahájení exekučního řízení je vymahatelný exekuční titul, nejčastěji vykonatelné rozhodnutí soudu opatřené doložkou právní moci a vykonatelnosti (dále například rozhodčí nález, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a jiné). Jestliže již tímto rozhodnutím podnikatel disponuje, v mnoha případech mu předcházelo zdlouhavé soudní řízení ovlivněné řadou překážek a procesních postupů. Samotným rozhodnutím o tom, že je dlužník povinen platit, však nemá věřitel zdaleka vyhráno. Exekuční řízení se vyznačují nejen délkou v řádech měsíců a někdy i let, ale také množstvím povinností vyžadujících pozornost oprávněného.
Návrh přímo exekutorovi
Novelizované znění zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví podání exekučního návrhu přímo vybranému exekutorovi (zatímco v minulosti byl návrh podáván na soud). Zákon vyžaduje označení zvoleného exekutora včetně sídla exekutorského úřadu. Zde zdůrazněme, že exekutorovi nepostačí kopie rozhodnutí, ale je nutné doložit originál nebo ověřenou kopii, v případě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti originál či stejnopis.
Nové Zakony.podnikatel.cz
Všechny právní normy od roku 1993, pravidelně aktualizované, ve všech dostupných znění. Porovnejte předchozí znění s aktuálním, zkoumejte budoucí znění. Hledejte v textu zákona konkrétní a vyznačené změny.
Uložte si do záložek: zakony.podnikatel.cz
Do 15 dnů ode dne doručení exekučního návrhu pak musí zvolený exekutor zažádat příslušný soud o pověření vedením exekuce. Jestliže jsou splněny podmínky k nařízení exekuce a pověření konkrétního exekutora, exekutor podniká další kroky k vymožení pohledávky. Mimo jiné poskytne povinnému lhůtu 30 dní k dobrovolnému uhrazení dlužné částky. Z uvedeného je zřejmé, že již prvotní fáze exekuce se může zásadním způsobem protáhnout, nehledě na její navazující průběh. S postupující délkou řízení zůstává na oprávněném, zda hodlá v exekuci pokračovat, protože efektivita vymožení dluhu časem klesá. V jistých situacích se vyčkávání navíc může nepříjemně vymstít – náklady řízení pak nese právě oprávněný.
Kdo hradí náklady exekuce?
Za ideálních okolností dochází exekucí k plnému uspokojení oprávněného, včetně uhrazení všech nákladů exekučního řízení a odměny exekutora. V mnoha případech má nicméně praxe k ideálu daleko. Dlužník naopak často nevlastní prostředky ani na uhrazení pohledávky, ani na nesení nákladů exekuce. Ač tedy ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu jasně stanoví, že: „náklady exekuce hradí exekutorovi povinný,“ realita zůstává jiná. Problémy působí především ustanovení § 89 exekučního řádu, které řeší případy zastavení exekuce. Jestliže dojde k zastavení exekuce, náklady dle zákona hradí osoba, jež zastavení zavinila.
Čtěte také: Partnerova krachující firma už vás může nechat klidnými
V případě zastavení exekuce při nemajetnosti povinného by měl hradit paušálně určené a účelně vynaložené náklady exekuce oprávněný. Nabízí se otázka, jak může být oprávněný postihován za to, že dlužník nevlastní žádný majetek? Exekutorské úřady často vykládají zmíněné ustanovení ve svůj prospěch a skutečně účtují náklady oprávněnému. Nutno dodat, že na rozdíl od povinných, oprávněný náklady exekutorovi skutečně zaplatí. Pro obdobné situace lze tudíž doporučit následující rady:
- Informace, zda konkrétní exekutor pověřený výkonem exekuce v případě nemajetnosti dlužníka požaduje náklady po oprávněném, se dá zjistit před pověřením exekutora a finální rozhodnutí by mělo být přizpůsobeno této skutečnosti.
- Existuje možnost sjednat s exekutorem předem maximální výši účelně vynaložených nákladů pro případ zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného.
- V neodůvodněných případech, pakliže se oprávněný zaviněně nepodílel na zastavení exekuce a exekutor mu přesto vyměří náklady řízení, by mělo následovat včasné odvolání, o němž rozhoduje soud.
Advokáti nemusí informovat o dluzích svých klientů
V nedávném nálezu z poloviny září letošního roku (blíže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3859/13) se Ústavní soud vyjádřil k otázce mlčenlivosti advokáta o majetkové situaci svého klienta – dlužníka. S odkazem na povinnost mlčenlivosti dle ustanovení § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát odmítl poskytnout informace o dalších sporech povinného, správních či trestních řízeních (probíhajících a skončených), jakož i o sjednání případných splátkových kalendářů nebo přihlášení pohledávek do insolvence.
Čtěte také: Změny v exekučních srážkách ze mzdy v roce 2014
Ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 33 odst. 4 exekučního řádu nestanovuje přímou povinnost advokáta poskytovat souhrnné informace o všech majetkových sporech klienta, který vystupuje jako povinný v exekučním řízení. Povinnost součinnosti advokáta obsažená v § 33 odst. 4 exekučního řádu tak není absolutní a musí ustoupit povinnosti mlčenlivosti ve prospěch klienta. Zmíněný závěr Ústavního soudu je logický. V případě opačného výkladu by totiž advokát musel sdělovat informace také o jiných řízeních, které společně vůbec nesouvisí. Tato možnost by pak mohla být ze strany exekutorských úřadů jednoduše zneužita a využívána v neodůvodněných případech.
Z řečeného vyplývá, že exekutorské úřady ne vždy postupují v souladu s platnou právní úpravou a dle ustálené judikatury. Vznikají-li v průběhu exekuce pochybnosti například o výši vyměřených nákladů řízení, je vhodné situaci prověřit a bránit se odvoláním.