Jaký je rozdíl mezi podnikatelem a živnostníkem? Výrobce týpí a patchworkových textilních doplňků Mirek Beneš v tom má jasno. Podnikatel se snaží, aby jeho firma byla co nejúspěšnější a rostla. Živnostníkovi stačí, aby se uživil a tím to končí. Mirek Beneš považuje sám sebe za ten druhý případ a ve své malé dílně je spokojený. Přestože nemá ani kamennou prodejnu, ani internetový obchod a nikde neinzeruje, dokáže výrobou neobvyklého zboží uživit šestičlennou rodinu.
Mirek Beneš je vyučeným opravářem psacích strojů. Leckoho proto překvapí, že dnes tráví své pracovní dny za starým šicím strojem a vyrábí stany všeho druhu. Dokáže ušít obyčejný stan pro skauty, ale také indiánské týpí nebo mongolskou jurtu a další typy plátěných obydlí. Šít jsem se naučil v pubertě, kdy móda kázala zúžené kalhoty. Chtěl jsem, aby mi je máma taky zúžila. Jenže ta byla proti a tak mi nezbylo, než si kalhoty zúžit sám,
popisuje své první setkání s jehlou a nití Mirek Beneš. Protože chodil do turistického oddílu, setkal se v mládí také s první domácí výrobou stanu.
Poprvé viděl ruční výrobu indiánského stanu, když se do ní podle návodu v knize Táboříme v týpí pustili jeho kamarádi. Po letech si na stejnou knihu vzpomněl i on a ušil týpí zcela sám. Ukázalo se, že má pro tuto práci nadání, ale tehdy se ještě měl jeho profesní život odvíjet zcela jinak. Vyučil se opravářem psacích strojů. Patří proto k lidem, kteří byli svědky skonu a prakticky úplného zániku jejich oboru. Mirek Beneš z toho důvodu následně vystřídal několik profesí. Od servisu psacích strojů přešel na opravy laserových tiskáren, živil se také jako fotograf nebo zahradník. To vše už dělal sám na sebe.
Nikdy jsem nechtěl být zaměstnancem, někoho poslouchat a ztrácet čas pevnou pracovní dobou a prací na nesmyslných projektech. Nějakou dobu jsem dělal i knihaře v grafickému studiu. Vyráběli jsme letáky, které se rozdávají lidem v metru. Ti je vezmou a bez přečtení zmuchlají a odhodí do nejbližšího koše. To nemá smysl. Já mám rád věci, které lidem poslouží a líbí se jim. A navíc, vždycky jsem preferoval víc volna než peníze,
vykládá Mirek Beneš. Záliba v šití ho neopouštěla a v domácích podmínkách vyráběl stany pro své kamarády. Protože zakázek stále přibývalo, rozhodl se koncem 90. let založit si v tomto oboru živnost.
Dělám indiánské stany, proto je můj roční cyklus stejný jako indiánský
Mirek Beneš před svou dílnou v pražském Podolí.
Tak specifický artikl, jaký Mirek Beneš nabízí, má samozřejmě i své specifické zákazníky. Přestože je táboření a návrat k tradicím v kurzu, není pochopitelně prodej ručně vyráběných stanů žádnou masovou záležitostí. Na začátku proto dílna živila jeho rodinu zhruba ze 70 % a bylo nutné si přivydělávat. Mirek Beneš vedle šití tahal větve nebo uklízel veřejné prostory v činžovním domě. Snažil se ale o to, aby byl jako výrobce stanů a dalších textilních doplňků soběstačný. A to se konečně povedlo před pěti lety.
Ruční práce je drahá a nikdy nebude plně ohodnocena. Když bych se srovnal s mnoha dalšími lidmi, tak často na jejich hodinovou mzdu nedosáhnu, ale nevadí. Peníze jsou sice důležité, ale vedle nich uznávám i jiné hodnoty. Všechno co vydělám, tak projíme a probydlíme. Nejsem bohatý, ale jsem šťastný,
říká Mirek Beneš a vysvětluje tím svůj životní postoj i pohled na rozdíl mezi podnikateli a živnostníky.
Vyrábím obydlí přírodních národů a tak nějak automaticky se mi s tím spojil i můj životní cyklus. I moje zima bývá hladová. Výroba stanů je čistě sezónní záležitostí, o kterou je zájem od dubna do července. Na jaře začnou táhnout stáda a objevovat se plody. Pak je nutné pobít a posbírat co se dá, nasušit zásoby a z těch v zimě žít a doufat, že vám to do jara bude stačit,
vypráví Mirek Beneš.
Co se týká cen, tak je jasné, že malý živnostník nedokáže konkurovat cenám z asijských továren. Jeho zboží je proto dražší a ne každý je ochotný nebo schopný koupit piknikovou deku za několik tisíc korun. Přesto se takoví lidé najdou. Odměnou za investici jim je výrobek, který bude přesně podle jejich gusta a hlavně dlouho vydrží. Vždycky dělám mnohem pečlivěji, než by bylo potřeba. Nestojím o tom, aby mi někdo přinesl stan zpátky, protože se mu roztrhl. A je úplně jedno, že s ním špatně manipuloval. To lidi nezajímá a jen by mi udělali špatnou reklamu. Chci mít prostě jistotu, že moje zboží vydrží a osvědčí se,
povídá Mirek Beneš.
Dobré zboží si zákazníka najde samo
Pouze se stany by ale Mirek Beneš neměl šanci. Mimo sezónu proto vyrábí taky diáře, bloky a patchworkové textilní doplňky. K těm ho přivedla jeho žena, která se této prastaré technice věnuje. Sám Mirek začal s patchworkem tak trochu podle hesla „z nouze ctnost“. Svou první patchworkovou brašnu udělal v době, kdy si kvůli práci s těžkými stanovými látkami přivodil zánět šlach a musel si dát od šití pauzu. Při jedné z cest od lékaře se zastavil v prodejně látek a požádal o vzorníky. Dostal jich plný ranec a právě z nich vznikla první taška.
Dnes kromě tašek vyrábí z odstřižků také deky a vlastně vše, o co si jeho zákazníci řeknou. Dokáže například obléknout loutky nebo opravit psí vodítka. V žádném případě ale nejde o sériovou výrobu. Co kus, to originál. Výrobky se vždycky dělají na přání zákazníka a slovo sklad je pro Mirka Beneše jen teoretickým termínem.
Nedělám nic do zásoby. Nemám tu štos dek nebo stanů. Když někdo přijde, že chce ode mě třeba tašku, tak ho nechám vybrat látky, které se mu líbí a podle jeho představ ušiji maximálně dva kousky. Zákazník si pak vybere ten, který se mu víc zamlouvá. Mně na dílně zůstane viset jen jedna taška a většinou to není na dlouho. Každý můj výrobek má konkrétní příběh. A to mám rád,
vypráví Mirek Beneš s tím, že nemá rád rvavé podnikání, chrlení většího množství zboží a tlak na to, aby se co nejrychleji a nejvýhodněji prodalo. Pro něj je důležité, aby měl ke každému svému výrobku vztah, znal jeho příběh a líbil se zákazníkovi i jemu samotnému. To považuje za luxus, který pozice živnostníka nabízí. Spousta zaměstnanců si o něčem podobném může nechat jen zdát.
Tento jednotlivý přístup k zákazníkům volí Mirek Beneš i kvůli dobrému jménu své firmy. Jako malý živnostník si nemůže dovolit vyrábět nekvalitní zboží a přijít o klientelu. Dobře odvedená práce je podle něj základem, od kterého se musí odrazit každý živnostník. Šméčka se nedají dělat dlouhodobě na jednom místě. Když vás lidi prokouknou, musíte sbalit saky paky a zkusit to o kus dál. A to já nechci. Mám tu svou malou dílnu v Podolí rád,
komentuje Mirek Beneš.
Mirek Beneš je staromilec. Jeho dílnu zdobí zažloutlé fotografie a pracuje s vybavením, které je často starší než on sám. Není to tak dlouho, co šlapací šicí stroj vyměnil za elektrický, ale i ten má dobu své největší slávy už dávno za sebou. Na další obměnu technického vybavení ale Mirek Beneš nepomýšlí. Má rád věci, které slouží až do konce. Rozdíl mezi šlapacím a elektrickým šicím strojem prý sice pocítil, ale když už jednou elektrický pořídil, nemá důvod ho měnit za nový typ. Raději investuje do volného času a své rodiny.
Zručný řemeslník si ale příliš nerozumí s počítačem. Proto má jen velmi jednoduché webové stránky a nemá ani e-shop, na kterém by mohl své stany a patchwork nabízet. Prezentuje se jen na portálu Fler.cz, který umožňuje nakupovat a prodávat umělecké a rukodělné výrobky vytvořené samostatnými prodejci. Profil mu tam za jednu tašku zřídila kamarádka. Vlastní e-shop bych vlastně ani neměl čím pořádně naplnit. Musel bych šít zboží do zásoby, a to se mi nechce,
vysvětluje Mirek Beneš.
A jak se tedy uživí? Spoléhá na své kamarády a známé a doporučení spokojených zákazníků a na kvalitní práci. Dobrá práce vám vždycky nějaké zákazníky přivede, to je nejlepší reklama. A když to někdy nejde, tak nemám problém jít na brigádu. Nemyslím si, že bych tím nějak znesvěcoval svoje řemeslo. Já se rozhodl být spokojený a ne se hnát za byznysem. Můj úspěch spočívá v tom, že jsem spokojený a šťastný,
říká Mirek Beneš
.
ČLÁNKY DO MAILU