Psala se první polovina 90. let, když se Jindřich Melichar rozhodl sbalit a odjet na cestu po světě. K rozhodnutí ho přiměla nespokojenost v práci a řada osobních faktů. Prodal svůj podíl v oděvní firmě zaměřené na rybáře a myslivce a vydal se na cestu po Novém Zélandu, Austrálii, Kanadě a USA. Během cesty se nechával najímat jako brigádník v sadech a na farmách a při práci i toulkách divočinou si všiml, že jsou lidé oblečení do poctivého textilu z bavlny a sám na sobě si vyzkoušel, že je to ta nejlepší možnost. Když už se cítil dostatečně odpočatý a připravený na novou životní etapu, odlétal do rodných Čech s myšlenkou na založení firmy prodávající právě takové oblečení, ke kterému si během svého pobytu ve světě vybudoval víc než pozitivní vztah. Takové jsou počátky firmy Bushman.
Byl to sice tak trochu návrat do oděvního průmyslu, ze kterého jsem před dvěma lety utekl, ale tentokrát to bylo jiné. Chtěl jsem se specializovat na prodej outdooru a vybavení pro cestovatele. Právě k tomu jsem na rozdíl od profesního oblečení tíhnul,
vysvětluje Jindřich Melichar, proč se z Austrálie vracel s plánem na založení firmy Bushman. Jenže rozjet podnikání není nic snadného ani dnes, natož v roce 1997. Banky byly skoupé a jemu chyběl kapitál potřebný pro nákup zboží.
V prvních letech mimochodem obrat firmy rostl každý rok o 100 procent, a přesto se slibně vyvíjející podnik podpory od bank nedočkal. Navíc v počátku neklapla ani dohoda s australskými obchodníky. Nakonec musel celý svůj koncept převrátit naruby a začít tak, jak nechtěl, tedy vlastní výrobou. Byla to jediná možná cesta. Jindřich k sobě přizval partu několika nadšenců, dali dohromady peníze a začali. Neměli jsme skoro žádný kapitál a nákup materiálu a najímání krejčovských dílen jsme museli pečlivě zvažovat. Naše původní nabídka byla proto směšně malá, obsahovala jen šest nebo sedm modelů. Dokázali jsme ale přijít s tím, co na trhu nebylo, a prodejci o nás měli velký zájem. Hitem se staly naše kalhoty s odepínacími nohavicemi. Byla to tehdy novinka a vzpomínám si na momenty, kdy se na ně před naším sídlem stály i fronty,
popisuje podnikatel.
Bushman zkrátka dokázal zaplnit díru na trhu. Konzervativním Čechům, kteří navíc rádi pobývají v přírodě, praktické oblečení v přírodních barvách vyhovovalo a velmi rychle si ho oblíbili. Zásluhu na rychlém rozvoji značky měl i její anglický název. V 90. letech byl po všem ze světa hlad a zákazníci měli v západní zboží větší důvěru než v domácí produkci. Zakladatelé značky se ale tím, že jde o tuzemskou firmu, nikdy netajili. To se jen velká část zákazníků neptala.
Zanedlouho si firma v centru Prahy otevřela svou první pobočku a brzy ji následovaly další. Když přišel boom nákupních center, objevily se obchody Bushman i v nich. Tam už ale nepatřily přímo skupině podnikatelů, kteří značku založili. Část z nich měli naši franšízanti a postupně jich přibývalo. Dnes je situace taková, že všechny obchody Bushman patří našim obchodním partnerům. Nákupní centra rostla jako houby po dešti a my si nemohli dovolit být v každém z nich. K otevření stometrové pobočky v nákupním centru potřebujete investovat od tří do čtyř milionů korun. Tolik peněz, abychom byli všude, jsme neměli. Expandovali jsme jen díky franšízingu. A byla to dobrá volba. Předáním retailu jsme si uvolnili ruce pro vývoj, výrobu a velkoobchod,
komentuje Jindřich Melichar a naznačuje svůj další, i když stále ještě veřejnosti tajný, inovativní záměr, o který projevili zájem i zahraniční franšízanti.
Za peníze vám udělají kvalitu i v Asii
Stejně důležitý jako přechod od provozu vlastních prodejen k franšízingu byl pro značku i přesun výroby z České republiky do Asie. První malé kolekce vznikaly v dílnách rozpadajících se textilních gigantů typu OP Prostějov, Otavan, Jitex a podobně. Firmy hledaly zakázky a spolupráce byla pro obě strany výhodná. Jednu dobu měl Bushman dokonce i svou vlastní výrobu. Dílny v Táboře měly tu výhodu, že mělo vedení firmy výrobní proces plně pod kontrolou. Bylo to ale náročné na koordinaci a časově a postupně i finančně velice náročné. Cena práce rostla a vlastní výroba přestávala být konkurenceschopná. Textilní průmysl se tehdy otřásal v základech a nakonec se úplně zhroutil. Stejně jako zbytek světa se proto i Bushman přesunul do Asie. A jeho majitelé se nestačili divit. Finální výrobek vyšel v Číně na tolik, kolik v Česku stál jen materiál.
Spousta lidí je skeptická ke kvalitě asijského zboží, ale já mám s tamními výrobci dobré zkušenosti. Všechno je to jen o penězích. Když trváte na kvalitě a dokážete ji zaplatit, asijští podnikatelé vám ji dodají. Hodně velká část světových značek dělá rychloobrátkovou módu, jejich kolekce se rychle obměňují a značky nemají zájem na tom, aby jejich zboží vydrželo léta. Naopak touží po tom, aby si zákazníci pořizovali nové a nové kousky. Naše filosofie je jiná. Děláme oblečení, které je festovní a musí něco vydržet. Prvořadá je pro nás kvalita, ne cena. Proto jsme taky dražší než jiné značky. A takového přístupu si asijští producenti možná až překvapivě váží. Slýcháme od nich, že jen díky nám a několika dalším odvážlivcům jsou schopní udržet si umění kvalitního řemesla,
říká Jindřich Melichar.
Oblečení značky Bushman se vyrábí v několika zemích. V Indii vzniká nenáročná konfekce, jako jsou trička nebo mikiny. Je to dáno vysokou kvalitou tamní bavlny a také tím, že výrobci z těchto zemí si přeci jen snáz poradí s výrobně méně náročnými kousky. Ty složitější, například bundy, nechává firma šít v Číně a Vietnamu. Dílny v těchto zemích mají víc zkušeností i lepší technologické zázemí. Ani výroba v Asii už ale není tak finančně výhodná jako v roce 2006, kdy ji tam Bushman přesunul. O cenách jednáme dvakrát ročně a někdy rostou o jednotky, jindy i o desítky procent. Svým způsobem doplácíme na to, že šijeme z bavlny. Její cena je závislá na úrodě. Není to jako u syntetických materiálů, které jsou finančně stabilnější. Bavlna má jakožto přírodní komodita velký finanční vývoj. Proto také neustále hledáme nové a nové dodavatele. Jsme ale velmi opatrní a portfolio osvědčených spolupracovníků si střežíme jako rodinné stříbro. Značka stojí na vysoké kvalitě a neradi bychom o ni přišli jen kvůli tomu, že někdo vyrábí za nižší ceny, ale taky v nižší kvalitě,
vysvětluje zakladatel Bushmana.
Jak už bylo řečeno, firma se místo maloobchodu raději věnuje vývoji. Ten se odehrává v jejím sídle v Městečku na Benešovsku a právě odtamtud putují do asijských dílen zadání v podobě prototypů a digitální verze střihů. Jediné, co tady u nás nešijeme, jsou trička. Ty necháváme dělat rovnou. Všechno ostatní ale testujeme. V naší vývojové dílně šijeme bundy, kalhoty, košile i sukně. Každý výrobek musí projít testováním na lidech při běžném používání. Až když jsme spokojení se střihem a výsledným designem, převádíme výrobek elektronicky do všech velikostí a posíláme do Asie,
popisuje Jindřich Melichar chod vývojového a technologického centra.
Střihy i materiály jednotlivých výrobků se v průběhu času mění. Podnikatel vzpomíná, že první kolekce byly z plachtoviny, stanoviny a dalších těžkých materiálů. Kdysi to zákazníci oceňovali, ale dnes už by po takovém zboží asi nesáhli. Stejně tak je posun znatelný i u střihů. Dnes jsou populárnější užší nohavice a nižší středy. I naše čistě praktické oblečení pro pobyt v přírodě zkrátka podléhá trendům. Víc než pod vlivem módy se ale mění kvůli požadavkům na pohodlí a funkčnost a jiným potřebám zákazníků. Je potřeba vnímat zákazníky a sbírat jejich podněty. Máme štěstí, že naši zákazníci jsou věrní a máme od nich silný background. Jsem rád, že jsme se před lety vrátili k našim kořenům a přestali hledět na módní trendy, ke kterým jsme byli tlačeni poté, co jsme se dostali do nákupních center. Krátkodobě to pro nás byl benefit, ale z dlouhodobého hlediska smrt,
říká Jindřich Melichar.
Některé kousky už je možné považovat přímo za kultovní. Prodávají se i 10 nebo 15 let a patří do takzvané Bushman Classic nebo Bushman Core Collection. Ve finále každý zjistí, že přírodní materiály jsou pro volnočasové aktivity to nejlepší. Když se chcete cítit pohodlně, sáhnete zkrátka po oblečení z bavlny nebo lnu. Na vysokohorskou túru to není, ale pro běžné cestování i do tropů neznám lepší variantu. To vědí nejen Češi, ale i lidé v zahraničí. Proto se divím, že se firmy většinou zaměřují na nové materiály a nevnímají tu skupinu zákazníků, která chce tradiční materiály a konzervativní barevné kombinace v přírodních odstínech. Poptávka je velká, nabídka malá. A my jsme příliš malí na to, abychom tu díru na trhu zaplnili. Jsme jen jednou z alternativ,
dodává podnikatel.
Po Evropanech chce oblékat i lidi v USA a Austrálii
Ještě loni měla firma, která právě teď v létě slaví 20. výročí založení, čtyři vlastníky. Jejich představy o vedení firmy a směřování značky se ale začaly rozcházet a tak se po letech společného podnikání čestně a v klidu rozešli. Dnes je Bushman plně v rukou Jindřicha Melichara, tedy duchovního otce celého projektu. Dlouho by ale sám zůstat nechtěl. Hledá investora. Mělo by jít o člověka, který bude disponovat nejen potřebným kapitálem, ale bude mít pochopení pro filosofii značky a trpělivost, která je u takového konceptu potřebná. Trend slow fashion plně vyhovuje mně i našim zákazníkům. Chceme dál dělat kvalitní a udržitelnou módu s vysokou morální hodnotou. Právě díky tomu jsme jedna z mála východoevropských značek, která dokáže silně oslovit i v zahraničí. Na západě máme velký potenciál a věřím, že jsme schopni se tam s Bushmanem prosadit,
říká zakladatel firmy.
Značka je k dostání na mnoha evropských trzích, díky online prodeji se stává populárnější třeba v Německu a zemích Beneluxu. Právě internetový prodej je jednou z cest rozvoje, ale i s ním se už musí opatrně. I v online sféře se totiž podmínky mění. Ještě před pár lety to vypadalo, že všechny kamenné obchody skončí a bude se obchodovat jen po síti, teď si klasické pobočky otevírá i takový internetový obchodník, jakým je Amazon. Chceme spolupracovat s největšími internetovými prodejci a zároveň si vytvořit vlastní kvalitní online. Právě tak se dostaneme třeba do zámoří. K tomu je ale nutné vybudovat i síť poboček. Abychom se na americkém trhu etablovali, budeme potřebovat otevřít zhruba deset storů ve velkých městech. Sami to ale finančně nezvládneme,
říká Jindřich Melichar. Důležité podle něj je, že se Američanům produkce Bushmana i příběh, který za firmou stojí, líbí.
Nápad se zrodil u protinožců, a ačkoliv by se mohlo zdát, že vyvážet Bushmana do Austrálie by bylo jako pověstné nošení dříví do lesa, není tomu tak. V Austrálii se totiž právě takové oblečení už taky nevyrábí a přitom je o něj mezi obyvateli nejmenšího kontinentu zájem. Jindřicha Melichara nedávno oslovil jeden slovenský podnikatel, který v Austrálii žije a má zájem tam značku prosadit. Jestli se to povede, to je opět otázkou peněz. Hodně dobře začínají značku vnímat i v Rusku. Budeme rádi za expanzi na každý trh, kde to bude mít smysl. A nemusíme tam hned růst o 100 procent ročně. Vstup na cizí trhy je pro nás do budoucna jedinou možnou cestou. Česko je příliš malé. Firma naší velikosti a zaměření může dobře fungovat a rozvíjet se na trhu, který bude mít populaci minimálně 40 milionů,
vysvětluje podnikatel.
Se současným stavem je ale spokojený a další rozvoj nehodlá nijak uspěchat. V minulosti byl totiž růst někdy až příliš ukvapený a firma se pak dostávala do začarovaného kruhu. Když chcete expandovat, je potřeba mít dost finančních prostředků na marketing a zároveň i na zásoby. Pokud je peněz málo, tak buď trpí marketing, nebo není co prodávat. A obojí je špatně.
ČLÁNKY DO MAILU