Podnikatelka Alena Slámová je jasným důkazem toho, že najít správnou cestu se nemusí podařit hned napoprvé. Začínala jako právnička, později se vrhla na umění a dnes je z ní kavárnice. Při rozhovoru s ní člověka napadne, že zcela naplňuje citát básníka Jana Nerudy „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád“, a ona sama dodává, že život nemusí být jen krysím závodem.
Jsem z advokátní rodiny a tak bylo už dopředu předurčeno, co budu studovat,
říká na úvod Alena Slámová. Velice brzy se jí podařilo dosáhnout na vysoké pozice, pracovala pro Český helsinský výbor a zakládala u nás Mezinárodní organizaci pro migraci. Za kariérní úspěch to ale nepovažuje. Spíš si váží toho, co se jí podařilo dokázat ve vztahu ke klientům. Pracovala jsem v exponovaném prostředí. Byla jsem v té oblasti aktivní v době masakru v kosovské Prištině. Když se denně setkáváte s lidskou mizérií, v určité fázi dospějete k tomu, že za tu pomoc nic nechcete. Chtě nechtě nastal konflikt svědomí, a to byl první krok k tomu, abych si řekla, co bude dál. Pak jsem jednu dovolenou trávila v Istanbulu a okouzlila mě Hagia Sofia. Chtěla jsem vědět, jak celá ta neuvěřitelná sakrální stavba drží pohromadě,
říká Alena Slámová. A bylo rozhodnuto o dalším směřování.
Protože ji umění lákalo od malička a bylo jí už 30 let, rozhodla se udělat krok úplně jiným směrem. A navíc poměrně dlouhý. Odjela do Spojených států amerických, aby v zámoří začala studovat umění. Přijali ji tam rovnou na dvě prestižní školy, Parson’s School of Design a New York School of Interior Design. Po ukončení studia se musela vrátit do České republiky a zpátky za oceán už prý nebylo návratu. V domácím prostředí proto skloubila všechny získané zkušenosti z právnické praxe a studia umění a začala se živit jako manažerka architektonických projektů. Dělala jsem konzultantku a manažerku rekonstrukcí. Většinou šlo o luxusní nebo staré domy. Zjistila jsem ale, že je to pro mě jen zaměstnání, ke kterému netíhnu. Nenaplňuje mi život, ve kterém trávím 12 hodin denně v práci jen proto, abych měla na zaplacení účtů. Chtěla jsem něco smysluplného a obohacujícího, pracovat sama na sobě a pro sebe, ne jen být manažerkou pro někoho,
vysvětluje Alena Slámová.
Tak trochu jiná kavárna
Z úspěšné právničky se stala majitelka kavárny. A už by neměnila.
Na začátku roku 2012 proto začala psát další kapitolu svého profesního života. Otevřela si kavárnu Kidó, ve které skloubila vše, co ji zajímá. Prapůvodně jsem myslela na malou kavárnu někde v centru Prahy, kde sama žiji. Chtěla jsem v tom ghettu, kde není možné se dobře a kvalitně najíst za normální peníz, otevřít podnik, který to nabídne. Podnik, který by nebyl pro turisty, ale pro lidi, kteří v centru Prahy ještě zůstali. Byl to docela jednoduchý koncept osvědčený z jiných světových metropolí,
líčí podnikatelka.
Její ideály a podnikatelský plán ovšem záhy narazily při jednání na radnici. Praha 1 je podle ní orientována především na turisty. Rozumím tomu v Celetné nebo Maiselově ulici. To je v pořádku. Ale mnohde je v městských prostorách místo někdejší pekárny bar, v prodejně zeleniny se nabízí sklo. Radnice nemá zájem na podpoře podniků pro místní. Pochopila jsem, že tendry na volné městské prostory jsou předem rozhodnuté a vedení města není přístupné novým konceptům. Proto zajímavé podniky vznikají jen v soukromých domech. To mě odradilo a začala jsem hledat jinde,
vysvětluje Alena Slámová to, proč nakonec pro svou kavárnu zvolila jednu z klidných ulic rezidentní oblasti na Letné.
Nová adresa ji ještě více ujistila v tom, že její podnik musí sloužit místní komunitě. Mohla sice zvolit provozovnu na některé z hlavních tříd, kam by lidé chodili automaticky, a zbavit se tím větších finančních stresů, ale nechtěla dopustit, aby se z kavárny stal další anonymní prostor, kam by chodil kdekdo. Když jsem to tu viděla, byla to láska na první pohled. Je to oblast s předzahrádkami v původním anglickém stylu. Můžu si tu sama pěstovat květiny a bylinky, které pak používáme. Dělám tady v rámci vnitrobloku takový malý venkov ve městě. Není jednoduché nás najít. Ten, kdo přijde, o nás většinou někde slyšel. A na doporučení od lidí já sázím. Lidé jsou zvídaví a hledají nové možnosti. Funguje to,
vypráví Alena Slámová. Existuje prý dostatečné množství lidí, kterým se tento pohled zamlouvá a drží její podnik při životě.
Kidó není jen obyčejná kavárna nebo bistro. To je jen základ a na něj se vážou další majitelčiny aktivity. V podniku se konají semináře a salóny hudby, architektury nebo životního stylu. Slouží i jako prodejna ručně vyráběných mramorových dlaždic, které podnikatelka dováží z Turecka. Jak sama říká, neprovozuje kavárnu, ale spíš malý kulturní dům. Obavy z toho, že za pár let začne hledat nové výzvy a možnosti, nemá. Jsem tady zahradnicí, účetní, baristkou, kuchařkou i ženou za pultem. Všechno dohromady jsou to práce, které mají mnoho příležitostí a výzev. Učím se spoustu nových věcí. Ne, co dělat, ale jak to dělat. Energii pro to všechno mi dodávají lidé, kteří na celém projektu participují nebo je zajímá. Je to dream job,
říká Alena Slámová.
Ve výčtu profesí samozřejmě nezapomíná ani na původní právničinu. Hodí se jí prý nejen pro uzavírání smluv, ale také pro boj se státní správou. Žijeme v zemi, kde někteří politici mluví o živnostnících jako o parazitech. Koho zajímá, jak je těžké vydělat si nějakou korunu? Jsem ale Zélót, zapálená pro věc, a chci vydržet až do konce,
dodává podnikatelka. Rozdíl mezi svou původní profesí a současnou prací považuje za zásadní. Zatímco právo se dá naučit, servis musí mít člověk v krvi. Kdyby to neměla, zřejmě by její kavárna sklouzla do kategorie podniků, kde jednají profesionálně, ale neosobně. Nehodlám být součástí toho masového řetězce. Buduji uklidňující a kultivovaný prostor, kde se host necítí být cizím. Vlastně to je tak, jakoby přišel ke mně domů,
vysvětluje Alena Slámová.
Základem je komunita
Její komunitní smýšlení se odráží ve všech postupech. Všechny suroviny proto kupuje u lokálních zemědělců z Polabí. Výjimkou jsou ty, které čeští rolníci nenabízejí. Ale i na ty je náročná a hledá malé osvědčené dodavatele. Mám obecně problém s labelingem. Pokud je něco označováno jako fair trade, vždy mám pochybnosti, zda je fair i poslední článek řetězce někde v Hondurasu nebo Etiopii. Proto kávu odebírám od menšího českého dovozce, u něhož mám jistotu, že nenakupuje na burzách, ale přímo u pěstitelů. Snažím se o elementární lokálnost. A nevadí, že jde o lokální zboží z jiného kontinentu,
objasňuje kavárnice. Za svým si jde zcela nekompromisně i tehdy, kdy by mohla být z cenového hlediska trochu bita. V některých ohledech raději sleví ze svých nároků jen proto, aby udržela kvalitu nabízeného zboží.
Stejný způsob praktikuje třeba u olejů nebo vína z Řecka. Globální inspiraci surovinami, které u nás není možné pěstovat, nezatracuje. Právě naopak. Ale tím to končí. Rajčata nebo jablka z dovozu odmítá. Nerozumí tomu, proč lidé dávají přednost třeba lepšímu vzhledu, když naše jablka, která dozrají na stromech a ne ve skladech, chutnají lépe. Stále více ji proto láká také vlastní produkce. Zatím jde hlavně o bylinky, které používáme do jídel a připravujeme z nich čaje. V budoucnu bych ale ráda zahradu s rybízem, ovocnými stromy, lnem a zeleninou. Proč bych měla kupovat to, co si můžu sama vypěstovat? Vlastní produkce navíc lidi zajímá stále více. Podívejte se například na balkóny obsypané rajčaty. Je to návrat ke kořenům a to pravé bio,
říká Alena Slámová a dodává: Lidí, kteří slyší na lokální původ, je hodně a mají obrovskou kupní sílu.
Provozovat podnik založený na těchto principech není snadné. Majitelka si svým způsobem sama hází klacky pod nohy. Tvrdí ovšem, že se vším je schopna se poprat, a to díky stálé klientele, která si do podniku našla cestu a zachovává mu přízeň. Problém vidí hlavně v tom, že u nás není dostatečná podpora malých podnikatelů. Po roce podnikání jsem chtěla investovat do kuchyně a prosadit se také v delivery službách. Jenže potřebné peníze vám nikdo nepůjčí. Jasně, banka nedá úvěr každému, kdo si o něj požádá, ale já za sebou měla velmi dobré výsledky. Přesto jsem neuspěla. Já měla to štěstí, že mám svého byznys anděla, ale kdo pomůže jiným? Řada zajímavých nápadů zkolabuje jen na tom, že lidé nemají vlastní zdroje k růstu a nikdo je nepodpoří. Řada mých známých s tím zápolí a je to škoda,
říká Alena Slámová.
Stagnace firmu zabije
Alena Slámová o sobě říká, že není typ dravého byznysmena. Na své podnikání se snaží dívat očima obchodníka se zeleninou na indickém trhu. Musí vědět co nakoupit a vyrobit, aby to za den prodala. Moje vnímání byznysu je založeno na této primární koncepci. Z toho vycházím. Po čase ale zjistíte, že firma, které se daří, musí začít růst. Stagnace není dobrá,
uvádí kavárnice. Přišlo několik nabídek na otevření poboček v dalších částech města nebo poskytnutí franšízové licence. To se sice jevilo jako dobrá cesta k získání potřebného cash flow pro rozvoj dalších služeb, ale nakonec tato myšlenka neuspěla. Majitelka značky by nad provozovnami ztratila kontrolu a z Kidó by se stal „obyčejný“ kavárenský řetězec bez náboje a atmosféry, která lidi láká do letenské provozovny.
Dál se proto rozvíjí záměr delivery. A protože má Alena Slámová ráda dobré a kvalitní jídlo, půjde o zajímavé spojení v rámci jedné komplexní služby. Celé dny sedíme v kancelářích, odbýváme se. Je jasné, že něco děláme špatně a něco nám chybí. Připravujeme proto službu, kdy doručíme nejen kvalitní jídlo, ale i nákupní seznamy s radami a návody na správnou a zdravou výživu. Vysvětlíme lidem, jak akumulovat energii a jak ji neztrácet špatným stravováním. Zatím nabídku cílíme na firmy, ale později bychom mohli prorazit i u jednotlivců,
popisuje své další plány úspěšná podnikatelka. Projekt se pomalu rozjíždí a naplno by měl začít fungovat začátkem příštího roku.
A rada Aleny Slámové na závěr? Podnikat není jednoduché. Člověk musí svému nápadu věřit a dělat ho ze srdce. Pokud to je jen pro peníze, tak to nedopadne dobře. Věnujte se svému podniku. Když víte, že jste na správné cestě, nenechte se nikým a ničím zviklat.
ČLÁNKY DO MAILU