Eliška Tomková provozuje módní salóny a značku Elisha. Cit k módě si vypěstovala už v dětství. Je to její náplň práce už více než 20 let. Milovala jsem šití. Hodně dlouho jsem sama šila a sama stříhala a vždy mě to hodně bavilo,
říká Eliška Tomková.
Dnes provozuje dva salony, jeden na Moravě a druhý v Praze a zaměřuje se výhradně na dámskou, jednoduchou a elegantní módu. Jejími klientkami jsou především ženy z byznysu: Ale nejsou to jenom ony. Jsou to manažerky, lékařky, podnikatelky, političky.
Do svého podnikání zapojila už celou svou rodinu. Se sociálními sítěmi a e-shopem jí pomáhají dcery, s provozem a administrativou manžel, který od základu změnil své pracovní zaměření.
Vaše začátky, co se týká módy, byly již v raném věku. První kousek jste ušila v sedmé třídě. Šlo o kalhoty s vysokým pasem a výraznými druky. Co vás k tomu tehdy vedlo?
Asi nějaká vrozená kreativita. Moje kreativní duše prostě potřebovala realizaci a už jako dítě jsem vyšívala, pletla a háčkovala. Maminka z toho úplně rostla. Chudinka mi musela pořád shánět vlny. Babička byla krejčová, sice mě neučila šít, ale zkrátka jsem to asi dostala do vínku po ní.
A kdy jste si řekla, že toto je přesně to, co v životě chcete dělat?
Bylo to už v tom raném věku, ale rozhodnutí přišlo někde na gymplu. Prvák, druhák, možná tam už jsem si dost věřila.
Navrhování módním kouskům se věnujete už dvě dekády. Jak se změnila móda od doby, kdy jste se do toho oboru naplno vrhla?
Móda se mění pořád. Je to vývoj. Když se dívám na staré fotky, tak si vždy říkám: jak jsme to mohli nosit? Nejen oblečení, ale třeba i o vlasech to platí také. Takže móda se stále vyvíjí. Sice se říká, že to jde v kruzích, ale vždy s novým nábojem. Takže když jsem začínala, to bylo v roce 1999, začaly úplety. Teď je móda samozřejmě jiná. Mně se moc líbí současný trend jednoduchosti a elegance. To mi vyhovuje.
Kdo je pro vás největší ikonou, vzorem?
Návrhářů zvučných velkých jmen je strašná spousta a vždy se skláním před jejich umem. Nejenom v tom designu, ale také ve zpracování. Jsou to miliony hodin práce. Nechtěla bych jmenovat jednoho, protože je jich víc a od každého se stále učím.
Vy si ještě dnes něco už šijete, nebo se už věnujete pouze navrhování a provozu salónu?
Ne, ne, už vůbec nic. Když musím v zoufalém případě sednout ke stroji, tak je to pro mě za trest. Vždy jsem ale milovala šití. Hodně dlouho jsem sama šila, pak jsem sama stříhala a vždy mě to velmi bavilo. Ale už jsem to úplně opustila. Už to ani neumím a myslím, že bych to i zkazila. Nedávno jsem ušila dvě věci. Teď už šít nemusím a není na to ani čas. Věnuji se zákaznicím.
Do podnikání jste zapojila celou rodinu. Jak to potom funguje doma?
Tak nebudu lhát. Občas jsou nějaké třecí plochy. I když máte zaměstnané cizí lidi, tak jsou tam různá úskalí. To je normální. Jsme lidé, a tak to platí i v rodině. Dvacet let jsem podnikala prakticky sama a najednou je zapojená celá rodina. Děti už ale mají rozdělenou práci a odpočinek lépe než my. A manžel to nějak toleruje. Pravidelně, třeba u snídaně, si pustíme hudbu a mluvíme o práci.
Proč jste vlastně zaměstnala svého manžela? Za tím je také samostatný příběh.
Ten příběh by nikoho v životě nenapadl, protože můj muž má do módy daleko. Vždy říkal, že je duší zaměstnanec a podnikat nikdy nebude, a potom se občas stane něco, co vám v životě s kartami zamíchá. Manžel onemocněl a zkrátka se už do práce vrátit nemohl. Byl ještě na nemocenské a já jsem si říkala, že prostě nemůže být doma a že musí jít pracovat. Tak jsem mu předala faktury. Musel se toho hodně naučit, ale zvládl to na jedničku. Nyní řeší celou agendu: sklady, ocenění zboží, finanční toky. Zvládá to úplně perfektně. Zatímco já jsem ten chaotik, kdy mám neustále na stole hromady papírů, on má vše pěkně ve škatulkách a v šanonech. Je prostě úžasný.
Takže manžel se stará výhradně o provoz a background, kterému vy byste se ani ve své podstatě už ani nechtěla věnovat?
Asi by mi nic jiného nezbývalo, protože je to moje podnikání. Na začátku to byla touha dělat kreativní práci, ale když začnete, nese to s sebou papíry. A abyste mohl dělat kreativu, tak musíte dělat i ty papíry a najednou máte pocit, že nestíháte vůbec nic. Takže buď si vyberete, že podnikání trochu omezíte a budete si vše dělat sám, nebo dojde k situaci, kdy si na tu agendu někoho najmete. A mně osud přihrál mého manžela. Takže po pětadvaceti letech, kdy jsme každý byli na jiné straně Evropy, jsme nyní dennodenně spolu.
Více si poslechněte v podcastu, přehrávač je vložen v úvodu článku.
ČLÁNKY DO MAILU