Provozovna v babiččině domku jim za pár let nestačila. Zvětšili tým a postupnou mravenčí prací přerostli i český trh. Dnes se soustředí na expanzi do zahraničí.
Izraelská inspirace míří do Prahy
Hummus, tedy cizrnovou pomazánku původem z Blízkého východu, si Štěpán Hodač oblíbil při svém pobytu v Izraeli a teď už s ním sedm let podniká pod značkou I love Hummus. Dlouho jsem o hummusu uvažoval, protože jsem v Česku viděl díru na trhu,
vzpomíná. Nejdřív chtěl mít hummus bar podobný těm, které si oblíbil v Izraeli. Když svůj nápad na přelomu let 2010 a 2011 konzultoval s různými lidmi, shodli se na tom, že takový podnik je závislý na dobrém místě. V tu dobu jsem působil v realitách, tak jsem začal hledat prostor. Zjistil jsem ale, že najít v Praze dobré místo pro bistro je opravdu náročné a vstupní investice je šíleně velká. Tak se myšlenka bistra změnila na výrobu a prodej hummusu v krabičkách,
vypráví.
Vzděláním a praxí právník a podnikatel v realitách si zpočátku nedokázal představit, co bude potravinářská výroba obnášet. Přes kamarády si proto v Izraeli domluvil neplacené stáže ve vyhlášených restauracích, aby viděl, jak podnikání s hummusem funguje a nahlédl do zákulisí restauračního provozu. Jak říká, byl to zážitek i kulturní šok, ale naučil se, jak se dělá dobrý hummus.
Byznys prochází žaludkem
Pak skončil v realitce a stál před rozhodnutím, zda se do hummusu opravdu pustit, nebo vymyslet něco jiného. A řekl si, proč ne. Když teď vidím, s jakou péčí jsme každý náš produkt připravili, co všechno jsme sami na sobě otestovali a jak důkladně vybíráme, co budeme nabízet i z jak kvalitních surovin, jsem rád, že jsem do toho šel,
tvrdí s tím, že si také uvědomil, že ho tolik nebaví práce s papíry, jako to, že za svou prací vidí nějaký reálný, hmatatelný výrobek. Radost mu dělá i pozitivní zpětná vazba, kterou od zákazníků dostává, což se mu v realitách stávalo jen vzácně.
Nyní podniká s dlouholetým kamarádem Tomášem Krejčím, který původně vystudoval Fakultu elektrotechnickou na ČVUT a pak pracoval ve velkých konzultačních a poradenských firmách. Nejdřív s ním projekt jen konzultoval, ale brzy se do byznysu také zapojil naplno. Tomáš má dnes na starosti marketing a finance, Štěpán obchod a výrobu a věnuje se i senzorice – pořád a rád hummus ochutnává.
Čtěte také: Chyběla mu pravá italská čerstvá pasta. Začal ji vyrábět sám
Pustit se do podnikání v potravinářství byla výzva. Zavřel jsem se na VŠCHT do knihovny a studoval jsem si tam výrobu a konzervaci potravin, hygienická pravidla. Musel jsem také vymyslet recepturu. Tři čtvrtě roku jsem strávil tím, že jsem vždy ob dva dny doma vařil hummus a vozil ho po kamarádech, známých a pak i po hospodách, abych vyladil chuť,
popisuje Štěpán začátky. Chutě totiž podle něj fungují jinak, když se zpracuje kilo cizrny nebo padesát, není možné jen poměrově přepočítat základní recept. Pořád ho fascinuje, že stačí špetka nějaké ingredience, aby se chuť hummusu zásadně posunula k lepšímu. Hummus přitom ve firmě vyrábějí bez jakékoliv chemie, a musí proto pečlivě vyvažovat chuť a trvanlivost.
Uvařit, rozvézt, ochutnávat – a tak dokola
Na začátku Štěpán jeden den uvařil hummus a druhý den ho rozvezl. Pak se převlékl a šel do obchodů dělat ochutnávky. Další den zase vařil a pak rozvážel a tak to šlo pořád dokola. Objednávky se pomalu nabalovaly. Ze začátku jsem všechny své finance investoval do výrobních prostor v domku mé babičky, který jsem zrekolaudoval na provozovnu. Jenom nákupem vybavení jsem dvakrát překročil svůj počáteční rozpočet, takže jsem se musel otáčet. Ale bavilo mě to,
vysvětluje, jak se podnikání rozbíhalo.
Zpočátku třeba objel dvanáct obchodů, ve třech hummus vzali a v dalších se mu vysmáli – i proto, že se jim nezdál název. Hummus neznali a probouzel v nich pejorativní asociace. Důležité proto byly ochutnávky, které prodeje zvedaly. Základní síť odběratelů jsme tak vybudovali mravenčí prací. Sám jsem přestal rozvážet asi před třemi a půl lety a do té doby jsem znal všechny prodavačky i majitele obchodů jménem,
tvrdí. Produkt tak nebyl anonymní, prodejci i zákazníci se mohli dozvědět, kdo a jak ho vyrábí a zda je to udržitelné.
Čtěte také: Byznys s trdelníky nezná hranice. Z Česka míří až do Asie
Ekologickými tématy se ve firmě totiž dost zabývají. Teď například řeší recyklaci. Nelíbí se nám, že třídíme odpad a pak stejně skončí na skládce nebo ve spalovně. Hledáme proto jiné způsoby. Lidem dáváme za odvoz kartonové krabice nebo dřevo. Zákazníky motivujeme, aby naše obaly dál používali, třeba jako krabičky na hřebíky v dílně. Máme vlastní kompost, kam dáváme veškerý biologický odpad. Do budoucna chceme využívat solární elektřinu,
vypočítává některá opatření.
Větší provozovna a unikátní technologie
Nyní prodávají v malých obchodech i řetězcích, dodávají do restaurací i do firem. Před dvěma lety jim přestal babiččin domek stačit, nemohli růst. Tak se zase pustili do hledání prostor, což nebylo o nic snazší, než když ještě plánovali otevřít bistro. Hledali jsme tentokrát v padesátikilometrovém okruhu kolem Prahy. Našli jsme všechna místa, kde mohla být potravinářská výroba. 90 % objektů nám vypadlo, protože tam potravinářská výroba nebyla schválená. Byli jsme z toho frustrovaní. Myslím, že tu není prostředí nastavené na to, aby měly mikrofirmy jako my jednoduchou možnost levného rozvoje,
uvádí ze zkušenosti.
Sítem nepropadla bývalá stáčírna vody ve Všechlapech u Divišova nedaleko D1. Tady teď ročně zpracují tuny cizrny například z Argentiny, Turecka, Indie nebo Ruska. Každý rok dělají senzorické testy, aby vybrali nejlepší kvalitu a zachovali stálou chuť svého hummusu, kterého také vyrobí tuny. Pro výrobu si přitom sami vyvinuli unikátní technologie.
Dnes pracují v patnáctičlenném týmu, který tvoří hlavně lidé z okolí Všechlap a který se za poslední dva roky ztrojnásobil. Je v něm i Štěpánova babička, o které říká, že ve svých čtyřiaosmdesáti letech vnáší do firmy nápady, které pak realizují. Navíc je mezi lidmi. A nové lidi hledají stále. Je pro nás těžké lidi najít, naše firma je rodinného charakteru, chceme mít malou fluktuaci. V kuchyni ani mezi řidiči v naší distribuci nevydrží někdo, kdo nezapadne do kolektivu, kdo se chce jenom vézt,
vysvětluje podnikatel.
Čtěte také: Vývary jako od Steva Jobse. S takovými nejen v Česku proráží tři nadšenci
Tvrdí, že největším zklamáním je pro něj nejmladší generace. Nejčastější otázka člověka do 25 let, který přijde na pohovor, totiž podle něj je, jestli mají zdarma wi-fi. Když jim vysvětlí, že mobil musí kromě pauzy na oběd nechat v šatně, je to pro ně nepřijatelné. U třetiny z nich tím pohovor končí, ani nedojde na peníze a podmínky práce.
Když zmiňuje řidiče, dodává, že vlastní distribuci berou jako přidanou hodnotu. Řidiči nemají zpoždění a nestane se, že nechají choulostivé chlazené zboží na sluníčku. Před pár měsíci sice spustili také e-shop, ale spíš z marketingových důvodů. Pořád jsme víc distributor než koncový prodejce,
říká Štěpán.
Prodávají, co si sami oblíbí
Postupně také rozšiřovali produktové portfolio, kde je teď například i kimchi (fermentovaná kvašená zelenina), tahini (sezamová pasta) nebo čaj maté. Pro další produkty, které budou prodávat, nemají přesný plán. Řídí se tím, co objeví na cestách, co jim zachutná nebo se zalíbí. A i na rostoucí konkurenci a povědomí o hummusu se dívají pozitivně. Čím víc je na trhu hummusu, tím víc se prodává i našeho hummusu,
tvrdí. Jediné, co jim škodí, je situace, když řetězec nasadí nekvalitní výrobek a podrazí cenu. A prodává za cenu, za níž bychom hummus ani nevyrobili. Narazili jsme tak u zákazníků na nový blok, který byl horší než neznalost – špatná zkušenost,
objasňuje.
Nebojují přitom s konkurencí, která hummus dopuje éčky, ale dál se zaměřují na lidi, kteří požadují kvalitní produkt. Zákazníky přitom oslovují stále především ochutnávkami. Když produkt ochutnáte, nikdo vás nemusí o ničem přesvědčovat. Buď vám zachutná, nebo ne,
dodává Štěpán. K šíření informací také hojně využívají sociální sítě a YouTube.
Čtěte také: K podnikání ji donutily věštecké sny. Díky nim vyrábí fantastické pralinky
Budování takové firmy je přitom podle Štěpána opravdu dřina. Střídají se období, kdy makáme dvanáct i patnáct hodin denně a padáme na pusu, s obdobími, kdy si trochu odpočineme,
uvádí. I hummus má totiž podle něj sezóny a prodej se řídí počasím. Když je ošklivo, lidé většinou nakupují méně než při hezkém počasí.
S exportem je podnikání zábavnější
Na otázku co dál, odpovídá, že je teď pro ně zásadní export, zatím do Evropy. I proto procházejí certifikací International Food Standard Global Markets, což jim může přinést body třeba v Německu, a znamená to zase se mnoho nových věcí naučit. Chceme mít firmu stabilizovanou, nebýt závislí jen na českém trhu, který je pro náš produkt docela malý. S exportem je také podnikání zábavnější, poznáváte Evropu, nová místa, spojíte práci s cestováním,
objasňuje a uklidňuje se matematikou – když osloví sto zákazníků, jeden vyjde. Když každý měsíc získají jednoho nového zahraničního odběratele, na konci roku je to docela hezké číslo. Co ho ale překvapilo, je fakt, že pro některé západní země je Česko pořád stát někde zpoza zdi. Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda.
Kdyby sehnali lidi, rádi by šli s Tomášem i do původního hummus baru. Koncept ale zatím nerealizují právě kvůli nedostatku lidí na trhu práce. Co by si Štěpán ještě přál? Aby se zlepšila informovanost zákazníků o potravinách. A aby se o to zasadil i stát. Třeba v oblasti bio produktů, do níž se teď kvůli zahraničním trhům také pouští. Když se lidé budou lépe stravovat, budou také zdravější, což se odrazí i ve výdajích na zdravotní péči,
věří totiž.
ČLÁNKY DO MAILU