My Češi jsme svým způsobem zvláštní národ. Nějak si neumíme vážit, ale hlavně zhodnocovat, naše „rodinné stříbro”. Tím v tomto případě mám na mysli náš filmový průmysl, který se po léta pyšnil tím, že u nás natáčely významné zahraniční produkce a tím utrácely dosti slušné částky. Pochopitelně ve filmu peníze stojí vždy až na prvním místě, a toho si poměrně rychle všimly i okolní státy a začaly nám tyto velké peníze „brát”. A my jsme po léta zase jen koukali, co se to kolem nás děje, až jsme zjistili, že k nám již vlastně žádné peníze neproudí. A najednou se začíná bít na poplach. Naštěstí není pozdě, ale je zapotřebí jednat rychle. Producent, ač sám mistr v přesvědčování druhých a svůdce všech zúčastněných, si jinak na žádné „kecy” příliš nepotrpí – jeho rozpočet mluví za vše. Producent Indiana Jonese a Hvězdných válek, George Lucas, to nedávno řekl jasně: Bez pobídek zde nic nenatočím!
Stát se pokusí zmírnit enormní propad obratu tuzemského filmového průmyslu, způsobený masivním odchodem zahraničních produkcí v uplynulých letech. Už v roce 2010 by měl začít platit vládní program podpory filmového průmyslu, který by měl kompenzovat výrobní náklady vynaložené v České republice, a to jak pro zahraniční, tak tuzemské filmové produkce. Čtěte více: Jak financovat film
Fatální marketing
Každý rok se v dubnu v Los Angeles koná největší trh filmových lokací na světě Locations Trade Show. Vystavovateli jsou v první řadě kanceláře film commission prezentující své země, regiony či města. Své stánky zde například mají i letecké společnosti, hotely, filmová studia, dopravní společnosti, lokační agentury a další subjekty, jejichž aktivity jsou napojeny na filmový průmysl. Ročně se účastní až 300 vystavovatelů z celého světa.
Česká republika se ho již druhým rokem též zúčastnila, a to prostřednictvím Czech Film Commission, která má, kromě jiného, na starosti propagaci České republiky jako filmové destinace v zahraničí. Její ředitelka L. Claussová k tomu podotýká: Praha a Česká republika mohou producentům nabídnout z filmařského hlediska vše. Ale jen proto, že nenabízíme v nynější době ten nejdůležitější aspekt – filmové pobídky nebo stimuly – ztratila svou konkurenceschopnost a dostala se na okraj zájmu producentů a investorů, kteří své peníze za výrobu filmu chtějí raději utratit v zemích, které o ně stojí a dávají jim to najevo zavedením podpůrných modelů pobídek, rabatů a podobných investičních stimulů. A to je ten nejdůležitější prvek, který nám chybí k tomu, abychom byli opět konkurenceschopní.
Takže jinými slovy, peníze na marketing a propagaci jsou bez zavedení pobídek zbytečně vynaložené – stejně k nám nikdo natáčet nepřijede.
Současná katastrofální situace
Jen za posledních šest let klesl objem peněz utracených zahraničními produkcemi o 86 %, z 5 miliard Kč v roce 2003 na loňských 705 milionů korun. Vůbec poprvé tak loni překonala zahraniční produkci ta česká (880 milionů korun), tuzemský filmový průmysl loni ale držela hlavně výroba reklam. Zahraniční produkce opustily Česko hlavně proto, že jim jiné země nabízejí lepší finanční podmínky, a to díky státním pobídkám různých forem, jež filmařům snižují celkové náklady na film.
Investiční pobídky pro filmové produkce
Termín, který se dnes a denně skloňuje – investiční pobídky. Co se za ním vlastně skrývá? Cílem investičních pobídek je podpora domácí filmové produkce a přilákání zahraniční produkce. Zavedení investičních pobídek přináší zemi zvýšenou ekonomickou aktivitu. Řada států v Evropě již dosáhla legislativního základu pro tuto formu podpory filmového průmyslu. V průběhu několika uplynulých let se objevily různé typy investičních pobídek a přístup filmařů k veřejným financím je umožněn zavedením jednoho nebo kombinací obou následujících druhů investičních pobídek:
- Pobídky související s daněmi: daňové bonusy, investiční stimuly, zpětný pronájem.
- Pobídky související s náklady: kompenzace produkčních nákladů, slevy na náklady, na práci, výhodné dohody o pronájmu zařízení.
1. Daňové pobídky
Daňové pobídky jsou mechanismy, kdy je produkci poskytována podpora formou daňového zvýhodnění zapojením soukromého subjektu (společnost nebo osoba mimo filmový průmysl), který nemá podíl na právech k filmu, není tedy filmovou produkční společností. Subjekt, který nemá podíl na právech (není produkční firmou), poskytuje za určitých podmínek část své daňové povinnosti (peněz) filmové produkční firmě jako kompenzaci jejích nákladů na výrobu filmu, zároveň si tuto částku může dát do nákladů, a tím si snižuje svou daňovou povinnost. Tento druh pobídek vznikl v USA v 80. letech minulého století. Tento mechanismus všeobecně znamená zrychlený odpis, který je k dispozici filmovým produkcím. Souběžně se přesouvá daňové zvýhodnění filmu na jiné soukromé subjekty se zdanitelným příjmem, a poskytuje jim tak „daňový štít”.
Výhodou těchto systémů je skutečnost, že podpora filmového sektoru pochází ze snížených daní zaplacených jinými daňovými poplatníky mimo tento sektor a není přímou státní subvencí.
V roce 2003 zavedlo Maďarsko režim daňového pobídky s cílem podpořit maďarskou kinematografii a přilákat zahraniční produkce. Jedná se o komplexní systém poskytující filmové produkci až 20 % místně (v Maďarsku) vynaložených prostředků.
2. Pobídky kompenzující náklady
Druhá kategorie fiskálních stimulů je strukturovaná tak, že existuje přímý vztah mezi filmovou produkcí a státem. Příklady jsou mimo jiné:
- Kompenzace produkčních nákladů ve výši 12,5 % lokálně vynaložených prostředků, která existuje v Austrálii a na Novém Zélandě;
- Nový systém fiskálního stimulu ve Velké Británii kompenzuje 20 % a u nízkorozpočtových filmů až 25 % nákladů utracených ve Velké Británii.
Ve všech těchto případech pochází platba přímo od státu na základě podání žádosti a jejího schválení. Tento druh systémů vyžaduje přímější státní správu, není však spojen s jednotlivci nebo se společnostmi, které se snaží snížit své daňové zatížení ve prospěch filmu.
Schvalujete zavedení investičních pobídek pro filmové produkce?
Rozdíl mezi těmito dvěma metodami – daňovými pobídkami a pobídkami kompenzující náklady – je v mnoha ohledech podstatnější pro zemi, která tuto pobídku poskytuje, než pro produkci samotnou. V obou případech jsou pro produkci klíčovými faktory jistota, předvídatelnost a mechanismus začlenění stimulu do splátkového kalendáře výroby filmu.
Co na to Česká republika
Pracujeme na dokumentu, kterým bychom zřídili dotační program podpory filmového průmyslu jako jednorázovou věc,
říká náměstkyně ministra kultury P. Smolíková. Program fiskálních stimulů měl původně fungovat od roku 2010, je však otázkou, jak současná krize kolem rozpočtu funkčnost tohoto dokumentu oddálí. Každopádně systém by se měl podobat tzv. německému modelu, kdy je zpětně kompenzována část v zemi utracených uznatelných nákladů, a to z fondu vytvořeného pro tento účel. V důsledku by tak stát nedotoval, jen by pětinu až čtvrtinu příjmů vracel produkci. Peníze by byly uhrazeny až poté, co by zde produkce nějaký film natočily,
potvrzuje P. Smolíková.
Nejen pro zahraničí
Pobídky by přitom mohly využít i tuzemské produkce, vztahují se totiž na vybrané peníze již utracené čili daněné v České republice. Filmaři tvrdí, že nejde o to, dát pobídkami vydělat zahraničním producentům, ale tím, že je přilákají, zabránit odlivu českých filmařů, techniky i know-how za hranice. To by prý ohrozilo i český film.
Bez koncepce to dál nepůjde
Po pobídkách by mělo dojít i na změnu zákonů týkajících se veškerého fungování filmového sektoru. Řešit by měla hlavně to, odkud nově brát peníze na podporu nových českých filmů v dalších letech. Nastínit to má koncepce. Od koncepce by se pak odvíjely přípravné práce na legislativě,
uzavřela náměstkyně Smolíková. Čtěte více: Pomalý příchod nových časů – filmová digitalizace
ČLÁNKY DO MAILU