Byl podzim roku 1990, když se vedle orloje na Staroměstském náměstí v Praze objevil muž nabízející čištění bot. Služba, která byla naposledy považována za běžnou v dobách první republiky, působila v tehdejším Československu jako zjevení. Posledním čističem bot, který na ulici působil pravidelně, totiž býval v 60. letech jistý muž z Bulharska. Někteří starší Pražané si ještě možná vybaví, jak sedával na rohu u Melantrichu. Pak se po čističích slehla zem a tento stav trval až do revoluce. Záhy po ní vyrazil na ulici s krémem a kartáčem v ruce jeden vysokoškolský student. Bral to ale jen jako recesi a tak se dá s klidným svědomím prohlásit, že skutečným obnovitelem tradice pouličních čističů bot se stal až Michal Grivalský.
Prvních pár týdnů působil u paty věže Staroměstské radnice bez povolení a v improvizovaných podmínkách s obyčejnou stoličkou. Záhy si ale zařídil živnostenský list a o pár let později i multifunkční křeslo vlastního návrhu. Na začátku jsem toho o čištění bot moc nevěděl a přiznávám, že jsem postupoval naprosto laicky metodou pokus-omyl. Chtěl jsem se ale zdokonalovat a dělat svoji práci pořádně. Zkoušel jsem proto nejrůznější postupy i čisticí prostředky a krémy, abych mohl nabízet servis v nejvyšší možné kvalitě. Prostřednictvím překladatele jsem tehdy oslovil německou značku Collonil, která patří k nejlepším značkám na trhu, a požádal, jestli bych nemohl pracovat s jejich přípravky. Zřejmě se jim moje nadšení líbilo a dohodli jsme se prakticky okamžitě,
popisuje své začátky Michal Grivalský. Se zmíněnou značkou spolupracuje už od roku 1993 a je nadmíru spokojený nejen s její kvalitou, ale i přístupem firmy. Ta mu poskytuje pravidelná školení a seznamuje ho s novinkami a on jí na oplátku dělá reklamu. Vlastně se stal neoficiálním ambasadorem značky.
Z unikátního servisu profituje okolí
Na Staroměstském náměstí Michal Grivalský nevydržel dlouho. Po dvou letech svou živnost přesunul na Můstek. A teď už nepůsobí ani tam. Z dolní části Václavského náměstí ho prakticky vypudili buskeři, především ti s bublinami. V touze po výdělku nebrali ohled na jiné a zákazníci pana Grivalského, kteří obyčejně chodí v lepším oblečení, nechtěli riskovat újmu v podobě skvrn od saponátů na šatech a oblecích. Čistič bot se proto přesunul do ulice Na Příkopě. Vlastně nešlo tak docela o novou lokalitu, protože tady už 20 let působím v pasáži Myslbek. Přesouval jsem se sem vždycky na zimu, což dělám dodnes. A teď mě v létě zákazníci najdou na chodníku před pasáží,
říká živnostník.
Vedení nákupního centra si ho váží, protože poskytuje neobvyklý a nadstandardní servis. A navíc přivádí i klientelu zdejším obchodům, restauracím a kavárnám. To potvrzují i dlouholetí klienti, kteří se na křesle Michala Grivalského střídají během rozhovoru. Já pana Michala znám už od roku 2005 a chodím za ním pravidelně. Teď jsme s kolegyní vyrazili na oběd a já ji přesvědčil, že půjdeme do sousední pizzerie, protože jsem si pořídil nové boty a potřebuji se zastavit u pana Michala, aby mi je ošetřil,
říká Američan usazený v Česku Blake Wittman. Čistič bot hrdě připomíná, že dohoda o působení v Myslbeku trvala s tehdejším vedením asi dvě minuty. Nikam jinam už se stěhovat nechce a nechtějí to ani jeho klienti, kteří ho mají po ruce a mohou se u něj zastavit i během přechodu ze schůzky na schůzku.
Přesun na letiště, který mu jednou nabídl sám jeho ředitel, odmítl. Neumí totiž jazyky a na Ruzyni by přišel do styku především s cizinci. Mimo Myslbek nabízí své služby jen výjimečně, když se nechá najmout na velké firemní akce. Díky tomu měli možnost vyzkoušet tento servis i hosté a zákazníci nové prodejny značky Baťa v nákupním centru Chodov. Myslím, že jsem vedení firmy nasadil brouka do hlavy, když jsem se podivoval nad tím, že taková obuvnická firma nemá ani jednoho vlastního čističe. Zajímám se o historii tohoto řemesla, a proto vím, že před válkou byli čističi v obchodním domě u Baťů běžní a doplňovali služby tamní správkárny,
dodává Michal Grivalský.
Lidi se o své boty neumí starat
Čištění bot potřebuje svůj čas. Nejprve se na ně nanáší čisticí pěna, která je zbaví prachu a dalších nečistot. Následuje vrstva krému. Ten musí zaschnout a pak teprve přichází na řadu kartáčování a nakonec rozleštění flanelovým hadříkem. Klasické čištění jednoho páru bot zabere 8 minut. Pokud by se proces urychlil, výsledek bude viditelně horší. Zákazníci ale rádi posedí a prohodí s čističem pár slov. Je to podobné, jako když se posadíte do křesla kadeřníkovi. Prostě se během pracovního dne na chvíli zastavíte a jen si užíváte péči,
říká další z klientů.
Kromě běžného čištění nabízí Michal Grivalský i jeho luxusní verzi: Takový servis trvá i přes dvě hodiny, protože musím dělat technologické přestávky. Zákazníci mi proto boty nechávají třeba i do druhého dne. Jednou za čas bych takovou péči doporučoval všem majitelům drahých bot. Techniku luxusního čištění jsem se naučil z videí na internetu. Vedle toho taky pravidelně jezdívám na veletrh Styl a Kabo do Brna, kde se můžu seznámit s novými produkty a dostanu tam školení. Zajímat se o novinky je důležité v každé profesi. I čistič bot musí být obeznámený s tím, co a jak. Já si na svých službách a dobré pověsti zakládám.
Luxusní čištění je ale spíš jen doplňkovou službou, kterou si objedná jen pár zákazníků. Obyčejně jde o jeden až pět párů bot týdně.
Klientelu čističe bot tvoří zejména byznysmeni, právníci a jiní výše postavení lidé. Zatímco v začátcích převládali cizinci, postupně se jeho služeb naučili využívat i Češi, a ti dnes dokonce převládají. Rozhodně tedy nejde o službu pro turisty. Češi se museli s touto službou znovu seznámit. A víc a víc jich chodí i proto, že se naučili kupovat si lepší boty a mají zájem, aby jim vydržely. Bohužel se hodně lidí o boty neumí starat. Kupují si nekvalitní ošetřující prostředky a hlavně nedodržují takzvané pravidlo tří. Po jednom dni nošení musí boty další dva dny stát, aby se vydýchaly. Jinak se brzy zničí. Když už má někdo dost peněz a může si dovolit koupit opravdu kvalitní boty, měl by investovat do tří až pěti párů,
vysvětluje Michal Grivalský.
Jeho zákazníci žádají zdražení
Ačkoli se jedná o nadstandard, který využívá především movitější klientela, není čištění bot žádným zlatým dolem. Někdy do křesla usednou desítky lidí denně, jindy je to jen pár zákazníků. Při ceně 60 korun za vyčištění jednoho páru se skutečně nedá mluvit o velkém výdělku. Ceny drží živnostník dlouhodobě a poprvé po více než deseti letech se je chystá zvednout až v příštím roce. Zdražím o 10 korun, víc si dovolit nemůžu. Bojím se, že bych přišel o zákazníky,
říká čistič, kterého k navýšení cen přemlouvají dokonce jeho vlastní klienti. Podle nich by klidně mohl požadovat 100 korun, respektive nastavit psychologickou hranici 95 nebo 99 korun. Sami potvrzují, že by je to od využívání servisu neodradilo, ale pan Grivalský tak moc zdražovat nehodlá a prý se raději uskrovní.
Za ta léta už je ostatně zvyklý. Zlaté časy prožíval na přelomu tisíciletí. Zásadní propad příjmů naopak pocítil v letech hospodářské krize a nějakou dobu po jejím skončení. A horší jsou tradičně i letní měsíce. To mu totiž odpadne celá dámská klientela, která se přezuje do páskových bot, na kterých prakticky není co čistit. Naštěstí jeho služeb využívají v drtivé většině muži, kteří nosí uzavřené boty celoročně. Ženy se o čištění zajímají víc až ve chvíli, kdy se ochladí a ony obují kotníčkové boty nebo kozačky.
Nejistota a nízké výdělky jsou důvodem, proč Michal Grivalský nemá konkurenci. Čas od času to sice někdo zkusil v Praze, Brně nebo Plzni, ale záhy od svého záměru upustil. Aby člověk u takové práce zůstal, musí ji mít opravdu ze srdce rád. Je to úplně obyčejná práce, ale mě baví, protože vidím okamžitý výsledek a navíc se potkám se spoustou zajímavých lidí, což by se mi jinde nepodařilo. Snažím se udržovat všeobecný přehled, abych si měl s každým co povědět. Zajímavých setkání si vážím víc než výdělku. Já jsem nenáročný člověk. Na to, abych si někam vyjel na závody v orientačním běhu, mám vždycky. K moři mě to netáhne. A hlavně, když jsem se na to dal, tak musím bojovat,
uzavírá rozhovor Michal Grivalský. Momentálně jde o jediného čističe bot v Praze a na tom se pravděpodobně nic nezmění. Smutné je jen to, že až se jednou rozhodne odejít do důchodu, profese zřejmě opět zanikne.
ČLÁNKY DO MAILU