Pro podnikatele jde však o nejhorší možný postup, jak se dá nová legislativa vytvářet. Žijí totiž v nejistotě, co pro ně konkrétní zákon znamená a zda si náhodou ministr neusmyslí, že pravidla ze dne na den změní. Jak naštěstí ukázal nedávný nález Ústavního soudu, minimálně u kontrolních hlášení není tento postup v souladu s ústavním pořádkem.
Alza mimoděk upozornila na nešvar této vlády
E-shop Alza.cz 26. prosince opět otevřel i výdejny, které mají přes 200 m2 a kde lze i zakoupit zboží, čímž podle České obchodní inspekce porušil zákon. Alza se však tomuto výkladu brání a tvrdí, že má právní rozbor, který dokazuje, že zákon neporušuje. Firma uvedla 6 důvodů, proč tomu tak je. O některých bodech sice může rozhodnout jen soud (například o ústavnosti zákona), v jiných má ale Alza bezesporu pravdu. Například jde o poukázání na termín „prodejní plochy“, který není v zákoně nijak definován a nelze jej bez dalšího ani dovodit analogicky. Alza tím mimoděk upozornila na závažný problém pojetí legislativního procesu a přípravy zákonů stávající vlády.
Čtěte také: Alza během svátků opět otevřela, podle ČOI tím porušila zákon
V řadě důležitých zákonů totiž vláda, respektive jednotlivá ministerstva či zákonodárci, volí postup „co nejobecnější zákon a vše potřebné si pak nadefinujeme sami v metodice, do které nám nikdo nebude kafrat.“ Zákon o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě je typickým příkladem tohoto motta. Pomiňme v tomto případě (i všech dalších) obsahovou nesmyslnost a hloupost schváleného opatření a zaměřme se na literu zákona.
V zákoně se dočtete, že ve vybraných svátcích je zakázán prodej v maloobchodě a velkoobchodě, ale že také platí výjimky. Mezi nimi i pro prodejny, jejichž prodejní plocha nepřesahuje 200 m2. Co konkrétně se počítá do prodejní plochy, se ale v zákoně již nedočtete. Ostatně sama Česká obchodní inspekce (ČOI), která dodržování tohoto zákona kontroluje, na svých stránkách připouští, že pojem „prodejní plocha“ není v českém právním řádu blíže vymezen. 26. října proto vydala ČOI metodiku a zveřejnila na svých stránkách způsob, podle kterého bude dodržování zákona hodnotit.
Ačkoli inspekce poměrně srozumitelně a jasně popsala, jak bude vše posuzovat a co podnikatelé mohou a nemohou, nemění to nic na faktu, že jde jen o výklad inspekce a tato pravidla zákon nezmiňuje. Může se tak klidně stát, že se za rok změní vedení ČOI a ze dne na den vydá ČOI novou metodiku, ve které bude zákon vykládat zcela jinak.
EET řeší více metodika než zákon
Bohužel se nejedná o ojedinělý případ. Podnikatelé, kterých se týká EET, by mohli vyprávět. Právě EET totiž tvoří další typický příklad toho, jak si ministerstvo snažilo co nejvíce uvolnit ruce, aby mohlo s novým opatřením „čarovat“ dle toho, jak se mu hodí. Ostatně Alena Schillerová, náměstkyně ministra financí pro daně a cla, sama v rozhovoru pro server Podnikatel.cz přiznala, že zákon o evidenci tržeb jen definuje principy a finanční správa je pak aplikuje na různé obchodní modely a situace.
Ano, z pohledu ministerstva jde jednoznačně o příjemný postup. V případě jakýchkoli problémů totiž není třeba měnit zákon, nemusíte přemlouvat koaliční partnery a ze dne na den můžete vše přizpůsobit, jak se vám hodí. To, co však usnadňuje život ministerstvu, značně komplikuje život podnikatelům, kteří se ocitají v existenční nejistotě, co vlastně pro ně schválený zákon znamená. Jaká to může být katastrofa, ukazuje právě EET, kde ministerstvo navíc metodiku absolutně nezvládlo a dodnes, takřka měsíc po startu EET, například stále není jasné, zda se mají evidovat tržby skrze služby typu Airbnb.
Že teprve pár týdnů před startem EET začalo ministerstvo řešit, jak vlastně funguje v Česku e-commerce, a doteď není jasno obecně o online platbách, asi netřeba připomínat. Podnikatelům ale hrozí riziko i v případě, že by metodika byla včas, srozumitelně a komplexně připravena. Kdykoli se totiž může ministr či jiný šéf podřízené organizace rozhodnout, že se hodí některou skupinu podnikatelů zvýhodnit nebo znevýhodnit a jednoduše bez souhlasu parlamentu pravidla změnit. Podnikatel se tak stává rukojmím a může jen doufat, že se o změně metodiky dozví dříve, než mu kontrolní orgán napaří pokutu za to, že pravidla nedodržuje.
Část kontrolního hlášení byla zrušena
Že má ministerstvo v oblibě metodiku, dokazuje i novela zákona o DPH, která zavedla kontrolní hlášení. Na rozdíl od Slovenska, kde se české ministerstvo inspirovalo, totiž není v zákoně uvedeno, jaké všechny údaje musí podnikatelé v hlášení uvést. České ministerstvo si vystačilo s frází, že „v kontrolním hlášení je plátce povinen uvést předepsané údaje potřebné pro správu daně.“
V samotném zákoně ani v jiných právních předpisech však nejsou tyto údaje nijak specifikované a samo ministerstvo financí, respektive finanční správa, si libovolně může určit, co všechno jí mají podnikatelé posílat. Naštěstí se před několika dny ukázalo, že se postup „vše vyřešíme v metodice“ nezamlouvá ani Ústavnímu soudu.
Ten totiž řešil ústavní stížnost na některá ustanovení týkající se kontrolních hlášení a v rámci nálezu zmíněný odstavec § 101d zákona o DPH zrušil, a to s účinností od 31. prosince 2017. Do konce příštího roku má tak ministerstvo financí (a vláda) čas, aby zákon o DPH požadovaným způsobem změnilo. Ústavní soud ve svém nálezu potvrdil, že zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce sdělovat. To nevylučuje případné zákonné zmocnění ke stanovení konkrétních jednotlivých údajů ministerstvem financí. Avšak muselo by se tak stát formou právního předpisu a nikoli metodiky, jak si ministerstvo oblíbilo.
Čtěte také: Kontrolní hlášení se musí změnit. Čtěte, které části Ústavní soud zrušil
Vzhledem k tomu, že minimálně EET bude Ústavní soud rovněž řešit, bude zajímavé sledovat, zda i v dalších případech bude postupovat stejně a ministerstva donutí psát zákony podrobněji a přesněji. Pokud ano, mají podnikatelé ještě naději, že žijí v právním státě a nikoli v jedné velké firmě, kde o všem rozhoduje její majitel.
ČLÁNKY DO MAILU