Ženy v pandemii: Na rodiče, a matky zvlášť, se kladou nehorázné nároky

O část práce přišla s kulturní odstávkou

O překlady a tlumočení však z větší části přišla, protože je měla navázané na kulturní sektor a především festivalový provoz, které pandemie zcela ochromila. Rozšířila proto svou práci v oblasti PR a správy sociálních sítí pro kulturní a vzdělávací organizace. Tvrdí, že jí pomohly dřívější pražské kontakty v oboru, protože právě pro pražskou organizaci nyní nově na dálku pracuje. Potřebovala jsem do svého portfolia i práci, která je teď trochu jistější a přinese mi pravidelnější příjmy. A také činnost, která mi umožní dělat zase trochu něco jiného. V Olomouci je trh práce pro kreativce dost omezený, na což narážejí i matky, které se vracejí po rodičovské a často musí práci prostě hledat jinde, vysvětluje Barbora.

Naučila se říkat „ne“

Skloubit všechny pracovní aktivity s péčí o školáka a dvouletou dceru však pro ni není žádný med. Co se školy týče, bylo pro nás loňské jaro hodně náročné, teď už ji syn zvládá v podstatě sám, hodně se osamostatnil. Pro mladší dítě si někdy zaplatím hlídání, při dodržení maximální opatrnosti, ale jinak bychom situaci prostě nezvládli, přiznává Barbora s tím, že její muž z velké části pracuje na home office a dělí se s ní o péči o děti i o domácí práce. Tím vyšetří trochu času na svou práci, pracuje, když děti spí, pracuje večer, přesto má na práci maximálně čtyři až pět hodin denně, i když by jich potřebovala alespoň osm. Moje práce je sice hodně flexibilní, což je určitá výhoda, stejně ji ale musím odvést. Naštěstí jsou lidé, s nimiž spolupracuji, celkem empatičtí a situaci chápou, protože i jiné matky jsou na tom podobně, dodává.

A říká, že celá věc má pro ni nakonec i jednu pozitivnější stránku, naučila se říkat „ne“, otevřeně mluvit o vlastních hranicích, nebát se přiznat, že něco zkrátka nezvládne – třeba úkol zadaný večer s termínem odevzdání druhý den ráno. I přes veškerou vstřícnost však cítím velký tlak, a to i vnitřní, že všechno musím zvládnout. Neumím si moc odpočinout, nemám čas na sebe, a to i proto, že jsem na sebe hodně přísná, popisuje.

Systém kašle na mámy, které zároveň pracují

Barbora přitom nedosáhla na ošetřovné kvůli souběhu OSVČ s rodičovským příspěvkem. A pozastavuje se nad tím, že právě taková je situace i mnoha dalších žen, přestože šly za poslední rok s příjmy výrazně dolů. Prostě se předpokládá, že se ženy nějak uživí, budou pracovat, postarají se o děti, o domácnost… Při současné krizi se znovu potvrdilo, že stát vůbec nereflektuje různorodou situaci žen OSVČ, jako by to bylo černobílé, buď pečuješ o děti, nebo pracuješ, nic mezi tím, neřeší se souběh práce a péče, práce a rodičovské. Systémově se na matky, které zároveň také vydělávají, prostě vůbec nemyslí, uzavírá.

Výzkum: Další neplacená práce – škola na dálku

Na fakt, že především u žen – matek v Evropě v době pandemie výrazně vzrostl tlak na work-life balance, upozorňuje ve svých výzkumech také European Institute for Gender Equality (EIGE). Především u žen s malými dětmi do pěti lety k tomu paradoxně přispěly i možnosti práce na dálku. Vzrostl i podíl žen na neplacené domácí práci, a to navzdory tomu, že i muži se na ní více podílejí. Novou formu neplacené péče navíc totiž nyní představuje online vzdělávání dětí. Podle EIGE i to dopadá více na ženy, které jsou do online výuky dětí celkově zapojené více než muži, a matky jsou také častěji vyrušené dětmi, když pracují z domova. Ve výsledku tím vším trpí produktivita práce žen a může to negativně ovlivnit jejich pracovní postup a plat.

Vstává v pět, aby stihla i práci

V podobné konstelaci, OSVČ, více projektů, dvě děti, škola z domova, funguje i Petra Krainová kousek za Prahou. Vstávám kolem páté ráno, abych stihla udělat nějakou práci, dokud doma všichni spí. A to jsem šťastná jak blecha, že tu práci mám, přiznává Petra, která pracuje na projektu Práce z obýváku pro rodiče samoživitele, koučuje a pro firmy školí komunikaci a psychohygienu, nyní výhradně online.

Bere to však tak, že její psychické zdraví a pohoda jsou na prvním místě. Je to víc než úkoly, oběd přesně ve dvanáct, než co si myslí a chce paní učitelka. Chvilku pro sebe si najdu každý den, i kdybych se měla ukrýt na toaletě. Praktikuji řízené relaxace, autogenní trénink a dechové techniky. Nebo prostě jen čumím do blba, tedy do zahrady, a záměrně vypínám, vypráví o tom, co jí pomáhá náročný čas bez újmy zvládnout.

Neperu se s tím, co je

Jak Petra dodává, pěstuje nadhled, humor a nevsugerovává si představu, jak děti doma trpí, protože ty její jsou spokojené. Nepere se s tím, co je, i když se jí to nelíbí. To, že jsou na rodiče, a matky zejména, kladeny nehorázné nároky, se mi nelíbí a nesouhlasím s tím, ale vím, že stížnosti, brblání a hněv nepomáhají. Na druhou stranu si sama sobě přiznávám právo cítit se někdy frustrovaně, naštvaně, vyčerpaně a ono to pak zase přejde, upozorňuje Petra.

Důsledkem je bezmoc i psychosomatické potíže

Mnohé ženy se v posledním roce, kdy se jim nakumulovaly povinnosti, ovšem ocitly v opravdu tíživé situaci. Další máma, která má doma prvňáčka na distanční výuce a čtyřletého syna, si nepřeje zveřejnit své jméno. Přes den je na děti sama doma, její muž ujíždí do kanceláře, aby mohl pracovat, a vrací se večer. Sama kvůli koronavirové situaci přišla již vloni o dvě pracovní příležitosti – o zpěv v muzikálech a na plesech, kde působila na volné noze, a o poloviční úvazek v nakladatelství. Aktuálně proto pracuje na dohody v různorodých projektech. Reálně ale moc nemám kdy práci dělat. Večer nebo v noci nefunguji, jsem unavená a nejsem schopná dělat kreativní práci. Obdivuji všechny pracantky po nocích… Navíc jsem typ, který se na práci nejlépe soustředí v kanceláři, mimo domov a bez dětí, což teď vůbec není možné, popisuje složitou situaci.

Každé všední dopoledne tráví se synem, prvňákem, který je vysokofunkční autista, u online výuky. Musíme se mu hodně věnovat. Učení mu jde, škola je skvělá, ale není to tak, že by se učil sám. Celá situace už mě opravdu dostává, mám i psychosomatické zdravotní potíže, dodává. Přiznává, že u některých pracovních projektů už má po termínu odevzdání, začala tedy alespoň v neděli jezdit pryč, o děti se stará manžel a ona pracuje u své mámy. Sice cítí všeobecnou podporu, ale sama je se skluzem v práci ještě víc v depresi. A vnímá bezmoc. Potřebuji, aby se už otevřely první třídy a školky. Jinak nevím, jak z toho ven, tvrdí.

Výzkum: Rodiče trpí depresí a úzkostí

Pandemie výrazně ovlivnila duševní zdraví rodičů, ukázalo se i v průzkumu PAQ Research (tedy výzkumné organizace založené sociologem Danielem Prokopem) pro Nadaci České spořitelny, který se zabývá distanční výukou na jaře a na podzim minulého roku. O příznacích středně těžké deprese a úzkosti mezi dubnem a listopadem 2020 svědčilo 27 % dotázaných rodičů (oproti 8% odhadu pro celou populaci před pandemií). Častěji se přitom příznaky objevovaly u žen než u mužů (31 % oproti 22 %). U rodičů dětí na druhém stupni základní školy sice příznaky deprese a úzkosti od jara do podzimu klesly, avšak u rodičů dětí na prvním stupni naopak narostly.

Máma na směny, manžel na home office

Jak zvládnout děti školou povinné, domácnost a náročnou práci neřeší jen podnikatelky, ale i zaměstnankyně. A tím pádem i jejich zaměstnavatelé. Jana Motlová pracuje jako zdravotní sestra na neonatologii v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí. Do Prahy dojíždí. A sama je mámou čtyř synů. Před rokem jsem zkusila plný úvazek, abych pomohla vydělat na moře. Také jsme spoléhali na to, že to chlapečky (tenkrát 10 a 13 let) naučí více samostatnosti. Kvůli pandemii se k moři nejelo, já zůstala na plný úvazek a manžel na home office, vzpomíná.

Dokud to šlo, v práci se střídali – Jana chodila na denní a noční směny a manžel do kanceláře, když měla volno. Od září však je manžel více doma než v práci. Kluci se naučili být samostatní v distanční výuce a IT. Není to ale vždy růžové, některé dny učení odkládají a večer s hrůzou dodělávají. Také, protože už to nejsou prťata, naučili se obsloužit v kuchyni a klidně i upečou, popisuje Jana svou pracovní a domácí situaci.

Protože manžel zastane v domácnosti úplně všechno a práce má teď spíš méně než obvykle, našla si Jana v tomto režimu nakonec i jednu výhodu – má víc času na spánek a odpočinek. V běžném provozu jsem buď v práci, nebo ráno vstávám s dětmi. Po noční musím vstát brzy a rozvézt je na atletiku. To mi teď odpadá. Ráno si můžu poležet, protože děti mají online výuku. Pak sice musím obstarat kuchyň a domácnost, ale mám na to celý den, říká s tím, že jestli jí dnes něco pomáhá všechno zvládnout, je to jednoznačně právě manžel a jeho stoprocentní spolehlivost.

V týmu víc klidu, o napnelismus nikdo nestojí

Jana tvrdí, že i u ní v práci se mámám snaží vyjít maximálně vstříc, co se týče rozvrhu služeb. Cítím také, že problémy a napnelismus, který tam někdy panoval, se snažíme řešit víc v klidu. Víme, že jsme čím dál citlivější, a nikomu se nechce řešit malichernosti, uvádí. Pokud byl někdo v karanténě, nebyl nikdy problém s obsazením služeb, ani ona, ani žádná z jejích kolegyň nevyužila ošetřovačku na děti. Ve většině případů pomohl manžel a také právě práce na směny. Kromě spaní přitom Jana obnovuje své síly při čtení, pokud to jen trochu jde. Přes zimu dělala s rodinou dlouhé pěší túry a teď, s jarem, v sobě objevuje zahradnické geny. U toho zrelaxuji úplně nejlépe. A začala jsem cvičit, co kdyby to moře letos klaplo, usmívá se.